Fejeton

Žádný plán nikdy nevyjde…

Měl to být relaxační víkend, plný oddechu a pohody… Ale. Žádný plán nikdy nevyjde. Raději už se nebudu na nic těšit a nic si „malovat“, nikdy!
Na víkend hlásili tropy, známí nám dlouho nabízeli, že můžeme přijet k nim na Orlík a přespat v jejich lesním karavanu, to byla nabídka, která se neodmítá…

 

Sobota
Přišel den D, horko by se dalo krájet, naházeli jsme spacáky do kufru, hromadu jídla a taky paddle board. Plán na dalších 48 hodin byl jasný – plavat, jíst, slunit se, pádlovat, číst si…
Dorazili jsme v pozdní odpoledne, skočili jsme do vody, jen to zasyčelo… Vodní plocha byla krásná, lákala k průzkumu, vlezla jsem na prkno, zavolala jsem na manžela: „Jdu se na chvíli projet…” a vypařila jsem se jak pára nad hrncem. „Ta panoramata!“, byla jsem unešená tou přírodní krásou, v zátočinách kotvily hausbóty a plachetnice, vodní plochu lemovaly skály, kameny, někde les a písek, bylo se na co dívat, každý kout byl dechberoucí… Docela brzo jsem začala litovat, že nemám nic na hlavě a s sebou nic k pití, bylo fakt horko, podcenila jsem to, sklouzla jsem alespoň na chvíli pod hladinu, abych se ochladila zvenku… Už je mi líp. Brouzdám po obvodu přehrady… Některé pláže byly úplně opuštěné, skýtaly úžasné soukromí, tu a tam si takové místo někdo vyhlédl a zakotvil, šťastný to člověk, zasnila jsem se… Ze sna mě probudilo houkání parníku. Jezdí mezi Orlíkem a Zvíkovem. Najednou jsem se zcela neplánovaně ocitla v bermudském trojúhelníku. Svíral mě parník, k tomu plachetnice a motorové čluny. No, je tu vskutku čilý a nikým neřízený vodní ruch. Snažila jsem se, co mi síly stačily, vymanit se z obklíčení motorizovaných, šlo to těžko, bez pohonu, ale povedlo se! Jen se mi při tom rychlém úprku rozhodila GPS v hlavě. Nemohla jsem se zorientovat, z jaké strany jsem přijela a kam se mám vrátit, snažila jsem se najít nějaký záchytný bod, ale všechny zátočiny byly tak podobné! Sakra, já nemám ani mobil, mohla jsem použít mapu, zavolat záchranu (rozumějte manžela) z břehu, aby mi poradil… No, nic, to zvládnu, musím. Vyrazila jsem domnělým směrem zpět, pádlovala jsem jako o život. Přece jen je to x kilometrů a do tmy už moc času nezbývá… Pádluju, pádluju, najednou se za lesem odkryl krásný výhled – zámek Orlík. Téééda! Nádhera! Ale! Bože, tady jsem nechtěla být, to jsem úplně jinde! Začala jsem panikařit, bez vody, klobouku, telefonu, už mi bylo celkem mdlo, setmění na krku, kilometry vody všude kolem. Směr návratu neznámý. Hlavně nepanikař, říkám si… Dopádlovala jsem k nějakému kempu, ptala se tří různých lidí na cestu, zbytečně, samý turista neznalý okolí… Tak to jsem v pytli, totálním, ztratila jsem se, nemám energii, nic k jídlu, ani peníze, za chvíli tma. Manžel si už asi myslí, že jsem se utopila, když se tak dlouho nevracím. Jen aby po mně nevyhlásil pátrání, to by byla ostuda… Snažím se vzpamatovat, zajedu na chvíli ke břehu, zaženu slzy a představy, jak mě tu v noci ožírá lesní zvěř… Opět zkouším najít záchytný bod a s chladnou hlavou volím cestu zpět. Jedu zpět, zámek v zádech a modlím se, aby tato strategie konečně zabrala… Počkat! Vidím povědomou zátoku! Svitla jiskra naděje! Výběžek pevniny do vody, ano, to je mi povědomé! Vidím manžela na břehu, skoro pláču radostí: „Ani nevíš, jak ráda tě vidím...“ Nejsem si moc jistá, jestli se chci svěřit s tím, co jsem prožívala posledních pár hodin…. Uf, další den už na vodu nejdu!

Neděle
Neposedím. Slunce mě láká svými nenechavými paprsky. Duše objevitele zve za dalším dobrodružstvím. Přece tu nebudu sedět na břehu jak zmoklá slepice. Tentokrát to bude bezpečné, už jsem se zorientovala, našla si záchytné body, vzala si s sebou vše potřebné pro případ krize… Jedu!
Tentokrát volím druhou stranu přehrady. Míjím opuštěné zátočiny, vidím paní se psem, pak zas dlouho nikoho, to je ráj. Napadá mě, že se smočím, zajedu s „vorem“ ke břehu a plavu pár temp… Písek se slídou se blýská jako zlato… Jsem ponořená ve svých myšlenkách, v tom ranním tichu je to balzám na duši. A do pr—- Je po klidu. Běží ke mně pitbul. Zbývá pár metrů. Panička? Kde je?! Nikde! Jen já a on! Bohužel jsem blízko u břehu a mimo paddle board. Pes ani nemukne. Zle se dívá. Zrychluje. Jde po mně… Co teď? Věděla jsem, že mu nesmím dát najevo strach, takže taktika: „Ahoooj, kde se tu bereš, ty hafánku krásnej? Pojď ke mně, ty ňuňánku roztomilej!“ Tónem nejmilejším, kterého jsem schopná… Zabralo to! Pes ztratil zlý kukuč, já se vyškrábala zpátky na prkno a uháněla směr karavan. Bože, děkuji ti za ty dary, přísahám, že už nikdy nebudu plivat žvejkačky z auta.“
„Už nikam nejedu,“ utrousila jsem směrem k manželovi cestou z vody… „Málem mě tam sežral pes...“
Takový to mohl/měl být pohodový víkend :).

Andrea Jůnová