„Život je nejen dar, ale i úkol,“ říkával Petr Hořejš. Svoji představu o životě s nadosobním přesahem splnil, jeho posláním bylo dělat věci smysluplné a zanechat tak odkaz dalším generacím. Přestože nedávno zesnul, bude žít dál skrze svoje velkolepé dílo o české historii…
Jak to všechno začalo?
Petr Hořejš přišel na svět 7. září 1938, narodil se českým rodičům v Bratislavě. Jeho otec vyučoval na univerzitě hudební vědu, současně spolupracoval na vydávání několika časopisů. Vztahy Slováků a Čechů byly tou dobou napjaté. Po výbuchu bomby v otcově kanceláři následoval přesun rodiny do Prahy. Ani tam nebylo vše ideální, malého kluka traumatizovaly sirény a ukrývání ve sklepě před hrozícím náletem, o Petra se tedy dočasně starala jeho teta na venkově. Rodina byla pohromadě jen o víkendech, klidnou atmosféru si neužívala ani tehdy, starší bratr Ivan se nechal ve škole zmanipulovat propagandou a věřil v Hitlerovo vítězství.
Po válce vyhráli volby komunisté, lidé chtěli věřit ve světlé zítřky, i jeho tři starší sourozenci měli růžové brýle. Následovaly však politické procesy, kdy si nejmladší Petr uvědomil, že situace v zemi není vůbec dobrá. Otce vyhodili z ministerstva zahraničního obchodu, jeho kamaráda z ministerstva zahraničních věcí odsoudili a popravili. Táta plakal, ale synovi žádné vysvětlení k těmto událostem nedal. Ten však přesto začal tušit, že se socialismem je to jinak, než tvrdí propaganda, zpětně prohlédl i manipulaci v Pionýru, do Socialistického svazu mládeže nikdy nevstoupil.
Osudová volba studia a profese
Nakonec se mladý Hořejš rozhodl pro obor novinářství a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jeho spolužáky patřili i moderátor Přemek Podlaha, publicista Karel Tejkal a novinář Jiří Hanák, všichni byli znechuceni společenskou a politickou situací, také výukou a tehdejším tiskem. Petrovi se po dokončení studií podařilo vyhnout se systému umístěnek a nastoupil do Českého rozhlasu. V rámci reportérské činnosti se však záhy dostal do rozporu se svým vnitřním přesvědčením. Odešel tedy do nakladatelství Albatros, kde pracoval do roku 1970, kdy začaly prověrky, kterými pro své činy a myšlenky (v rozporu s režimem) neprošel. Následkem toho přišel o práci i o byt.
Následujících 10 let ho nikde nechtěli zaměstnat. Živil se tedy prací „načerno“, z bídy mu pomohla šéfredaktorka Mladého světa Olga Čermáková, což byl velký paradox, kolegové ji totiž považovali za stalinistku. O příspěvky zakázaného autora měla velký zájem, byla si vědoma jeho talentu, proto pro něj vymyslela pseudonym. Tím však překvapení nekončilo, jejím manželem nebyl nikdo jiný než Zdeněk Čermák, šéf Federálního úřadu pro tisk a informace, tedy vrchní cenzor. Ani ten neočekávaně proti publikování jeho prací nic neměl. Hořejš, alias Hora, se v socialistickém časopise věnoval „nezávadné“ žurnalistice a pod pseudonymy Péťa Vařič, Radič, Rodič, publikoval fejetony o vaření, kutilství a rodičovství. Kurs elementárního vaření a jiných domácích i venkovních úkonů se pod názvem Hrnečku, vař! objevoval na stránkách Mladého světa po celý rok (pozn. red.: Mladý svět byl týdeník vydávaný Socialistickým svazem mládeže, který byl jedním z nejpopulárnějších časopisů a v novinových stáncích se stal podpultovým zbožím, odběratelům ho dokonce kradli ze schránek). Seriál měl ohromný úspěch. Petr Hora totiž neviděl vaření jen jako fádní práci, ale jako hru, ve které se kuchař stává umělcem. Autor seznamoval čtenáře s kuchařskými triky, učil je vařit kdekoliv, kdykoliv a s jakýmikoliv ingrediencemi, pod heslem: „Vše, co sis navařil, sněz, anebo spláchni.“ Texty byly později vydané i knižně pod názvem Péťa Vařič aneb Snadné etudy pro hrnec s pokličkou a obě ruce levé. Na Péťu Vařiče navázal Péťa Radič, jenž přicházel s radami do domácnosti a tipy pro kutily. Radiče později vystřídal Péťa Rodič s rubrikou „O lidských mláďatech a jejich výchově“. Rady rodičům slavily opět mimořádnou oblibu, ostatně jako každý počin Petra Hory.
Toulky po Kralupech
V roce 1980 nastoupil „Hora“ jako čerpač do Vodních zdrojů Praha, kde pracovali také známí historici Jan Křen, Václav Kural a Karel Bartošek. V rámci výkonu dělnické práce cestoval s maringotkou po republice, až se mu podařilo na devět let zakotvit na jednom místě – před chemičkou v Kralupech n. V., kde kontroloval možnost ohrožení blízké vodárny. Zde napsal velkou část textů pro Toulky.
Motivací pro jejich vznik byly spisovatelovy obavy, že totalita vydrží věčně, případně ji ukončí třetí světová válka. S těmito vyhlídkami se nedalo dost dobře psát o budoucnosti. O minulosti však ano. Tou dobou sice vycházely publikace o dějinách, ale buď zmanipulované propagandou, nebo útržkovité. Hořejš chtěl čtenáři nabídnout relevantní fakta populární formou, proto dějinné události prokládal medailony osobností, glosami, popisy událostí, dobovými reáliemi. Zvolil velmi novátorský přístup, který získal u čtenářů obrovskou oblibu. Lidé si jeho přílohy vystřihovali a nechávali svazovat.
Toulky započal dobou kamennou a zakončil rokem 1918. Proč? „Následující období první republiky mělo, oproti dřívějším dějinným interpretacím, více problematických momentů týkajících se našich vztahů s ostatními národy, to musí nejprve popsat odborná historiografie, nikoliv já,“ říkával autor.
Návrat k normálu
Převrat znamenal návrat do normálního života, avšak po dlouhých dvaceti letech. V roce 1990 vyhlásilo nakladatelství Albatros konkurz na ředitele, Hořejšovi přátelé jej přesvědčovali, aby to zkusil. Skutečně uspěl, ale nevedl podnik dlouho, neměl to srdce udělat velkou restrukturalizaci, při které měl rozvázat pracovní poměr s 90 % zaměstnanců. Poté pracoval nezávisle… Podílel se např. i na scénářích oblíbeného soutěžního pořadu České televize O poklad Anežky České.
Spoluzaložil Lipnický stipendijní fond, také nadaci Pangea na podporu moderních forem vzdělávání v duchu myšlenek J. A. Komenského. Rovněž spolupracoval s Ligou proti rakovině.
Andrea Jůnová
Exkluzivní rozhovor s Jitkou Hořejšovou, poslední manželkou Petra Hořejše, pro Kralupský Zpravodaj…
Paní Hořejšová, domníváte se, že si váš manžel splnil svojí tvorbou všechny profesní sny?
Myslím, že ano, sám o sobě říkal, že k mnoha věcem přišel „jako slepý k houslím“. Zpracování české minulosti byl úkol, který si předsevzal, ale že z toho bude takové obří dílo, nemohl vůbec předvídat. Nakonec se Toulkám věnoval neuvěřitelných 35 let.
Část Toulek napsal v Kralupech, jak vzpomínal na svoje zdejší působení?
Byl u vás hrozně rád. Před tím byl 10 let nezaměstnatelný (z pohledu režimu). Psal tedy tajně, jeho tvorbu podepisoval někdo jiný. Vyprávěl mi, že nosil v občance ústřižky od složenek, že dostal za něco peníze, aby ho nezavřeli za „příživu“. Po těchto náročných letech práce „načerno“ dostal kontakt na společnost Vodní zdroje, kde bylo tou dobou hodně podobných (totalitě nepohodlných) lidí – vědci, vysokoškolští profesoři, atd. V tom podniku byl dobrý ředitel, který ho přijal. Petr tehdy pracoval na různých místech v severních Čechách, současně psal pro Mladý svět, např. sloupky Péťa Vařič). Jeho literární činnost obnášela jet tajně jednou za týden do Prahy a odevzdat práci v papírové podobě do redakce. Stalo se však, že ho několikrát načapali, že nebyl v práci v době, kdy tam měl být… Byl z toho problém. Hrozil mu vyhazov, podařilo se mu však řediteli vysvětlit, že takto potřebuje pracovat. Přibližně po roce a půl mu vedoucí nabídl, že ho přesune nastálo do Kralup, odkud se mu bude do Prahy jezdit lépe… Tak začala jeho zdejší éra.
V areálu chemičky chodil po vrtech a měřil uhlovodíky. V létě či v zimě, za slunce či deště, nachodil vždy několik kilometrů. Ve volných chvílích psal texty k Toulkám, měl v maringotce dokonce i psací stroj, také hodně četl, vždy si tam vezl kufr knih o historii. Na konto Kralup při vzpomínkách prohlásil, že to byla v jeho životě taková „kalokagathia“ (to krásné a dobré), že mohl pracovat duševně i fyzicky, i když to státním zřízením bylo původně míněno za trest… Před areálem chemičky strávil více než 9 let (do roku 1989, částečně i v roce 1990). V turnusu týden v maringotce před chemičkou a týden doma v Praze. Vzpomínám si, že zmiňoval i specifickou „vůni“ Kralup :), ale to asi nechcete slyšet… Také jsem se byla na místo „jeho“ maringotky podívat, vzal mě k vám na vzpomínkový výlet.
Co zdejší inspirace pro jeho tvorbu?
O té nevím. Vyprávěl mi jen o svých spolupracovnících, se kterými navštěvoval zdejší hospody, někteří propadli alkoholu. Petr si však zachoval svoji píli a neustále pracoval, pravděpodobně i díky tomu nepadl na totální společenské dno. Režim si myslel, že ho dostal na kolena, ale on to tak nevnímal, když stále mohl tvořit. Byl opravdu velmi pracovitý.
Doba se na něm ale podepsala i tak, že v průběhu dalšího života nebyl schopen odmítat úkoly, nesl si v sobě otisk z totality, kdy ho nechtěli nikde zaměstnat, proto když se na něj někdo obrátil, automaticky po práci chňapl. Zůstal mu nutkavý pocit, že když dostane zadání, musí ho splnit, protože už třeba žádné další nebude. Byť to už dávno nebyla pravda, více než 30 let…
Udržoval s místními kontakt i po revoluci?
S některými se později potkal, ale v úplně jiných rolích, tu na přednášce, tu jinde… Mnoho známých už během let také zemřelo.
Čím se manžel zabýval v posledních letech?
Po Toulkách, které dodělal k výročí Dne české státnosti, začal trpět oční vadou, chtěl však ještě knižně vydat knihu fiktivních rozhovorů s historickými osobnostmi, které vycházely v časopise Vital. Na tom teď ještě s kolegy pracuji.
Jde některé ze šesti dětí pana Hořejše v jeho šlépějích?
Literární talent žádné z dětí nemá, ani historií se nikdo nezabývá. Ale Petr byl rovněž hudebník z muzikantské rodiny, takže všechny děti jsou nadané tímto směrem. Do novinařiny se nikdo nepustil, i když dcera měla zájem… Možná i proto, že jim říkával: „Nechoďte studovat novinařinu, studujte jakýkoliv obor a pak o něm pište.“ Což bylo opět jeho poznamenání totalitní dobou…
Děkuji za rozhovor.
Andrea Jůnová
Toulky českou minulostí je knižní série o české historii od Petra Hory-Hořejše vydávaná v letech 1985–2022 (od 8. dílu přispívali některými kapitolami spolupracovníci, 15., 17. a 18. díl psal Zdeněk Volný). Cyklus vycházel nejprve na pokračování jako příloha časopisu Mladý svět, až později dostal knižní podobu a inspiroval stejnojmenný rozhlasový cyklus, který se dlouhodobě řadil mezi nejposlouchanější pořady. Osmnáct bohatě ilustrovaných knih na cca 4 340 stranách pokrývá období od doby kamenné až do vzniku Československa v roce 1918. V roce 2012 obdržel Hořejš za své fenomenální historické dílo Cenu Boženy Němcové od Akademie literatury české. V minulém roce také Stříbrnou medaili předsedy Senátu 2022.
Heslem P. Hořejše bylo: „Když se v okupované zemi nemůžeme dívat dopředu, tak se dívejme dozadu“.
Miroslav Hanuš, kolega a předseda správní rady Nadace Pangea o Petru Hořejšovi řekl: „Spousta historiků se na něho zlobí, jak to, že se jím psané texty o historii staly tak jedinečnými. Podle mě je to proto, že do nich vždy dával lidský kontext.“
Petr Hora-Hořejš, alias Péťa Vařič/Radič/Rodič
– narozen 7. září 1938 v Bratislavě;
– v letech 1956–1961 vystudoval žurnalistiku;
– pracoval jako redaktor v Československém rozhlase a nakladatelský pracovník v nakladatelství Albatros;
– roku 1970 vyhozen ze zaměstnání (z důvodu politické nemilosti);
– v 70. a 80. letech publikoval tajně – v Mladém světě pod pseudonymem Petr Hora, Péťa Vařič/Radič/Rodič;
– v 80. letech byl dělnickým čerpačem Vodních zdrojů Praha;
– 1990-91 pracoval jako ředitel nakladatelství Albatros;
– 1991–1994 byl redaktorem Mladého světa, poté na volné noze;
– stěžejní dílo: Toulky českou minulostí;
– zemřel 27. července 2023.
Zdroje textů a fotografií: pametnaroda.cz, krajskelisty.cz, Senát Parlamentu ČR, pangea.cz
REDAKCE: tel. č. 
