22. 11. 2023 v podvečer proběhlo v zasedací místnosti městského úřadu slavnostní předání Cen starosty. Ocenění z rukou pana starosty převzali tři významní spoluobčané: MUDr. Pavla Hettychová za celoživotní práci pro občany města, Ing. Ivan Ottis za dlouholetou práci pro město a František Kozelka za dlouholetou činnost v oblasti kultury.
Paní doktorka Pavla Hettychová přišla na svět ve stověžaté Praze, nicméně celý svůj život žije v Kralupech.
V rámci vysokoškolských studií se zprvu věnovala oboru hygieny, později přestoupila na internu – všeobecné lékařství, ze kterého dělala následně atestace. Dráhu lékařky započala na Mělníku, kde působila dva roky. A když se v Kralupech uvolnilo místo, na nic nečekala a hned šla ordinovat sem, to se psal rok 1972. V roli praktického lékaře působila do roku 2016, tudíž úctyhodných 44 let. Své životní volby nikdy nelitovala, měla svoji práci moc ráda, řídila se mottem: „Doktor si musí vypěstovat doktorský „čuch“, když ho nemá, nemůže být dobrý.“ Kromě dospělých pacientů měla nárazově na starosti i studenty, to když jezdila jako zdravotník na lyžařské kurzy…
Na roky v ordinaci vzpomíná s láskou, pacienti se k ní a sestře moc hezky chovali, na odpolední jim jedna stařenka dokonce přinesla domácí vdolky se slovy: „Děvčátka, něco jsem vám upekla na svačinu, vždyť jste tady až do večera…“ Když po ní paní Pavla chtěla recept, řekla jí: „Děvečko zlatá, já vychovala čtyři děti, dělám je od oka…“ Přátelský vztah s pacienty dokládá i následující vzpomínka paní Pavly. Jednou jela za stařičkými pacienty do Kozomína, když odcházela, babi jí pošeptala do ucha: „Paní doktorko, běžte se podívat našemu dědkovi na králíky a pochvalte mu je, aby mi dal pokoj…“ Příjemná atmosféra panovala i na pracovišti, bez vstřícné a šikovné sestřičky by to však nešlo, dámy tvořily sehraný tým.
Paní Hettychová pracovala rovněž pro samosprávu, v devadesátých letech vykonávala funkci místostarostky, zastupitelky a členky zdravotní komise.
A čím si vyplňuje čas v zaslouženém důchodu? Miluje hudbu a četbu knih… Věk by jí ale nikdo nehádal, je to energická, šarmantní a skromná žena. Svoje povolání nevnímá jako extra zásluhu k ocenění… Řídila se tatínkovou radou: „Žádnou práci neodbývej.“ Cenu z rukou pana starosty přebírá za celoživotní vzornou péči o zdraví obyvatel našeho města.
Inženýr Ivan Ottis pochází z Desné v Jizerských horách. Už jako žáka jej bavily chemické pokusy, které rodiče tolerovali, přestože bydleli v dřevěném domě. K požáru naštěstí nikdy nedošlo, jen si jednou při výrobě výbušniny nechtěně obarvil vlasy narezato, chvíli trvalo, než odrostly… Po deváté třídě ZŠ se hlásil na chemickou průmyslovku, ale tehdejší směrná čísla rozhodla jinak. Láska k chemii se ho držela i nadále, šel tedy oklikou, vystudoval gymnázium a potom s vyznamenáním absolvoval Vysokou chemicko-technologickou školu v Pardubicích. Ve městě perníku prožil pět krásných studentských let, poté se do místa profesně vrátil ještě jednou – téměř na sklonku své kariéry.
A protože život tvoří náhody, nebo osud moc dobře ví, co dělá, tak v posledním ročníku VŠ navštívil jeho katedru inženýr Vyoral z VÚSK Kaučuku Kralupy s nabídkou dvou volných pracovních míst, jediných pro jejich specializaci v onom roce v celé republice. Výzvu samozřejmě přijal – i se svým spolužákem. Když přijeli do města nad Vltavou na pohovor, vystoupili z ranního vlaku a ucítili odér tehdejší Vitany, rozhodli se pro rychlý úprk… Bohudík (pro nás) jel zpáteční vlak až po poledni, tak se přeci jen vydali ke Kaučuku. Už samotná květnová alej k mostu byla nádherná, a když z něj viděli v té době nejmodernější petrochemický závod v ČR, bylo rozhodnuto. Do výzkumáku tedy nastoupili, i když ne na dlouho… A tak se začal psát kralupský příběh pana Ivana, který trvá neuvěřitelných 53 let.
A co za tu dobu všechno stihl? Začal jako směnový dělník, v roce 1973 přestoupil do rafinérie, vyzkoušel si práci technologa, manažera a postupně se vypracoval k pozicím nejvyšším. V letech 1987-1990 působil jako výrobní ředitel. V polistopadové době zastával pozici generálního ředitele České rafinérské či Parama. V závěru své kariéry se stal (jako člen představenstva Unipetrolu) nejvyšším představitelem českého rafinérského průmyslu, a to jak profesně, tak i společensko-politicky. Předsedal rovněž České asociaci petrochemického průmyslu a obchodu.
Kromě dlouhodobé zodpovědné práce pro stěžejní podniky ve městě pracoval pan Ottis i pro naši samosprávu, dvě volební období působil v zastupitelstvu, stejně dlouhou dobu byl předsedou finančního výboru a členem komise pro rozvoj města…
A protože „nejen prací živ jest člověk“, pan inženýr celý život rád sportoval, do 40. roku věku hrál volejbal na závodní úrovni, nyní se věnuje rekreačně tenisu a turistice. S oblibou čte a sleduje detektivky – jak sám říká „pohádky pro dospělé“, pečuje o dům a zahradu, zajímá se o politiku…
Ocenění z rukou pana starosty si odnáší za celoživotní vynikající práci v tradičním odvětví našeho města – petrochemickém průmyslu – a podporu samosprávy ve svěřených oblastech…
Lidový hudebník – pan František Kozelka – se narodil v roce 1935 v Debrně. Své první hudební krůčky učinil již ve 3-4 letech, kdy hrál při letním divadle na tahací harmoniku. V roce 1950 se šel učit instalatérem, na internátu poznal kamaráda, který hrál na kytaru, koupil si ji také a naučil se brnkat. Na vojně se přidal k pěveckému sboru (voják harmonikář byl student konzervatoře), což ho posunulo zase o kus dál. Když se vrátil ze služby domů, do Debrna se přiženil muzikant, který působil v tanečním orchestru Kaučuku, řekl mu: „Člověče, ty slyšíš druhý a třetí hlas, z tebe by byl muzikant jak víno.“ Na nic nečekal, sehnal panu Františkovi klarinet a ukázal mu, co a jak.
Čas běžel dál, pan Kozelka na sobě nepřestával pracovat a přijal členství v malém hudebním souboru Osvětové besedy Minice. Zanedlouho poté kvitoval nabídku přestupu do dalších lepších formací – velkého tanečního orchestru „Kaučuk“ a malé party ve složení: Plýhal, Hlaváček a Jirák. Radost z postupu kazilo jen to, že ho zhrzený minický spolek chtěl potrestat dvouměsíčním pozastavením muzikantské činnosti. Nebyl však vázán profesní smlouvou…
V rámci jednoho z koncertů poznal svoji životní lásku, našel v ní celoživotní oporu a pochopení pro hudebníkovu vášeň. Jeho tchán působil v dechové kapele, která hrála i na pohřbech, a tak se dostal k další větvi své činnosti. S dechovkou vystupoval i na důležitých městských akcích, také v průvodech, což byla velká výzva – naučit se hrát v pohybu, stíhat sledovat noty, hlídat sóla, nezakopnout…
V rámci profese se živil jako opravář plynových spotřebičů, po čase vedl plynoservis MPS a v roce 1988 se stal také vedoucím orchestru MPS Mělník. Velké hudební těleso Kaučuku v mezidobí postupně zaniklo.
Po roce 2000 zahájilo činnost trio hudebníků, které hrálo k tanci a poslechu v sále kralupského nádraží. Nyní hraje Kozelkova trojka ve Vltavě v rámci Čaje o páté.
Během muzikantského života potkal pan Kozelka nespočet známých osobností, zúčastnil se mnoha zajímavých akcí a zájezdů.
Kromě hudby jsou jeho radostí děti, oba synové se potatili. Starší František hraje na klarinet, mladší Roman na tubu, oba s otcem v kapele.
Sám o sobě říká: „Byli a jsou daleko lepší muzikanti nežli já, měli též syna nebo dva, ale nikdo z nich (a že jsem jich poznal) nemohl říci, oba dva syny jsem dovedl k muzice, kterou mají ze srdce rádi jako já. A to že po léta se mnou v mé kapele hráli, to byla asi ta největší klika“ z těch všech, které mi pomohly v mé hudební cestě životem… Toť příběh venkovského muzikanta, který za pár chvil převezme cenu z rukou pana starosty za dlouholetou činnost v oblasti kultury.
Andrea Jůnová