Martin Sklenář: Život je jako výlet…

Život je jako výlet, je třeba si určit, kam chci dojít, a nesejít přitom z cesty, jelikož pak bych vytyčeného cíle dosáhl jen stěží…

Jen co jsme se na konci června rozloučili s bývalým panem farářem a pomyslně za ním, se slzou v oku, zavřeli dveře, už už jsme otevírali svá srdce jeho duchovnímu nástupci Martinu Sklenářovi, který nám na následujících řádcích přiblíží své vize týkající se zdejší farnosti…

Pane faráři, odkud k nám přicházíte a jak dlouho tu s námi pobudete?
Přicházím k vám z českobrodské farnosti. Prozatím mám dekret na pět let, reálně tu však mohu být i déle, bude záležet na běhu života. Případně tu mohu nakonec být i kratší dobu, to kdybych udělal nějaký průšvih :), nebo kdyby mě představení potřebovali jinde.

Jak hodnotíte Kralupy okem nezaujatého?
Kralupy jsem dříve neznal, když jsem přijížděl od dálnice, míjel jsem samé skladovací haly, při vjezdu do města se zjevil les komínů, což působilo depresivně, ale nakonec jsem byl příjemně překvapený, kolik je tady zeleně, cyklostezek atp., město je díky tomu příjemné, navíc mám blízko fary přírodní památku Hostibejk.

Co je pro vás zdejší výzvou?
Mým kněžským úkolem je provázet lidi, pomáhat jim. Věřící v kostele povzbuzuji a vedu k tomu, aby svou víru žili pravdivě, jelikož víra je především živý vztah s Bohem. Jsem tu stejně tak i pro nevěřící, rád bych, aby mě znali, aby věděli, že se na mě mohou obrátit, ať spolu můžeme tvořit, ať vnímají, že kostel a společenství je tu pro každého.

Jakou máte s naší farností vizi?
Aktuálně se zaměřuji např. na to, aby byl kostel otevřený lidem, aby nebyla za dveřmi mříž, ale lidé mohli vstoupit dál, posadit se, ztišit se, rozjímat či načerpat energii. Ochranu mobiliáře by zajišťovala kamera, která by sloužila jen pro zpětné dohledání při případném problému. Mám s tímto pozitivní zkušenost z Brodu, za celou dobu se tam nic nestalo, kromě planých poplachů, kdy si tam lidé bez domova chodili dobíjet telefony (do prostoru za páskou).

Jaká část vaší práce je ta nejoblíbenější?
Být mezi lidmi.

A co máte v rámci povinností nejméně rád?
Také by se něco našlo… Musím tu být například i pro člověka, se kterým si třeba vůbec nerozumím, ale patří to k mým povinnostem a zároveň i k lidským výzvám. Často říkám, a týká se to nás všech, že důležitá je vůle, ne, to jestli se nám chce, nebo nechce.

Co jsou nejčastější bolístky lidí, s čím za vámi chodí?
Většinou přicházejí, když jsou na určité křižovatce, když je před nimi nějaká výzva, potřebují se někam ve svém životě posunout. Pak je tu další skupina – lidí uštvaných, kteří nemají na nic čas, ale zároveň se snaží všechno stihnout. Potřebují se zorientovat ve svém životě, rozmyslet si, co je aktuálně důležité, o co chtějí usilovat. Když jdeme na výlet, určíme si nejprve cíl, a i přesto, že je okolo mnoho dalších lákadel, je důležité nesejít z cesty, protože jinak bychom vytyčeného cíle nedosáhli. V dnešní době lidé mnohdy cíl nemají, neví, kam jdou, nemají směřování, létají odněkud nikam. Proto jim častokrát radím, že není podstatné to, jestli se jim chce, nebo nechce, zda na něco mají čas, zvládnou to ještě, nebo ne, ale zda daná činnost odpovídá jejich cíli.

Co byste doporučil společnosti jako takové, aby se jí žilo lépe?
Aby si lidé více naslouchali. Schopnost dialogu vyžaduje pokoru člověka, a ta se bohužel vytrácí. Ve středověku na univerzitách byl takový krásný zvyk, že když se vedly disputace, tak člověk, který se ujímal slova, nejprve vyjádřil, co říkal ten přecházející: „Jestli jsem tě dobře pochopil, tak říkáš to a to a já na to reaguji takto…“. Současný člověk jde velmi často do dialogu jen prezentovat svůj názor, svůj pohled na věc.

Co vám dává víra v Boha?
Mnoho věcí. Rád bych zdůraznil, že víra neznamená to, že nad námi „něco“ je, tedy víra v existenci imaginární bytosti. Osobně věřím v Boha, se kterým jsem se setkal… Udržuji živý vztah s touto bytostí.

A můžete s našimi čtenáři takovou osobní zkušenost sdílet?
Zažil jsem mnohé situace, které se nakonec odehrály jinak, než jsem očekával. Namísto boje a obhajoby přišel nevysvětlitelný klid. Důvěra v to, že ten, kdo mě vede, to má pevně ve svých rukou. Je to podobné, jako když se dítě bojí nějaké situace, ale jsou tam s ním rodiče, věc prožívá hned poklidněji, než když by jí čelilo úplně samo… Snad i proto se říká, že lidé, co věří, mají život snazší, jelikož mají takovou berličku…

Jak je to s životem po životě?
My jako lidé se od zvířat lišíme např. tím, že pochováváme svoje zemřelé, máme tudíž vědomí toho, že naše existence není jen o pozemském životě, nýbrž je tam i nějaká transcendence, přesah. Víra v posmrtný život patří k podstatě člověka jako takového, není to jen něco křesťanského. Naši předkové byli na světě kratší dobu (40/60 let), ale byla to jen část jejich věčnosti. V dnešní době žijeme 80 let tady na Zemi, ale většinou bez jakéhokoliv přesahu, bez věčnosti. Takže ve výsledku jsme my (současní lidé) ti, kteří žijí kratší dobu… Milujícímu Bohu jde ale právě o to, aby se člověk dostal k němu a mohl s ním prožívat věčnost.

Je pro vás víra v něčem omezující?
Často se mě lidé ptají na celibát. Pro mě to však není něco, co musím strpět, ale součást mojí životní cesty. Je to stejné, jako se toho, kdo vstupuje do manželství, ptát, jestli to pro něj není omezující, že se svazkem zříká všech ostatních… Je to tedy o úhlu pohledu. Já viděl to, pro co se rozhoduji, ne to, čeho se zříkám.

Za co se nejvíce modlíte?
Za svou spásu (smích:). Dělám si legraci, modlím se za spásu všech. Jsem farářem na určitém území. Modlím se tudíž za všechny v této oblasti, kteří mi byli svěřeni. Jestliže má farnost cca 30 tis. lidí, tak za celou dobu svého působení pro většinu lidí neudělám pravděpodobně nic víc než to, že se za ně pomodlím.

Proč by lidé měli přijít na vaši bohoslužbu, pokud ještě neměli tu možnost?
Předně bych rád podotkl, že to není „moje“ bohoslužba… Řekl bych lidem, nechoďte na mě, přijďte na liturgii jako takovou, je to vrchol křesťanského života. Je to něco, k čemu se musí dospět… Naprosto rozumím tomu, že pro většinu lidí, kteří pravidelně do kostela nechodí, je bohoslužba něco nepochopitelného. Kdybych se vydal někam na východ a absolvoval pravoslavnou liturgii, také bych nevěděl, která „bije“.

Proto bych chtěl, aby kostel byl otevřený širší veřejnosti a konaly se v něm i nebohoslužebné akce. Při nich se můžeme pomalu seznamovat, společně se kultivovat, činit postupné kroky, někam spolu kráčet… Chtěl bych tu zavést třeba tradici oslav posvícení (kostel byl vysvěcen 27. 10. 1895), brzo budeme slavit 130. výročí této dominanty – mnoho lidí zde bylo pokřtěno, kostel hrál důležitou roli v dějinách, tak aby to všichni oslavili způsobem, který odpovídá duchovnímu stupni, ve kterém konkrétní lidé jsou…

„Musíme si uvědomit, proč tady jsme, o co nám v životě jde, abychom mohli objevovat hodnoty, pro které má smysl žít…“

Děkuji za rozhovor.

Andrea Jůnová

medailonek
farář Martin sklenář:
po dokončení gymnázia absolvoval formaci ke kněžství, rok studoval v Olomouci, tři roky v Praze, tři roky v Římě, poté vysvěcen, dále působil jako jáhen v Kolíně, kněz ve Vlašimi a v Kolíně, farář v Českém Brodě, od léta 2023 se stal farářem Římskokatolické farnosti v Kralupech;
10 let byl členem pěveckého sboru, rád sportuje a čte, pochází z Vinohrad, je 7. dítětem z 8.

foto – Českobrodský zpravodaj

Autor:KZ