Řemeslo už nemá zlaté dno, ale diamantové. Taková je nyní po řemeslnících poptávka, jak jsem se nedávno přesvědčila u své stařičké maminky… Té se v bytě koncem léta stala havárie na rozvodech vody. Následovalo peklo na Zemi. Mokrá zeď se šířila nezadržitelně bytem, nejprve nad toaletou, další den v koupelně a za týden i v kuchyni a chodbě domu. To byl konec!
Vlastně začátek! Následovalo zoufalé volání instalatérům. Z druhého konce sluchátka vždy stejná odpověď – máme plno. Asi až patnáctý pán na holení přijal pozvání na “rande” s naší vodoinstalací. “Až za měsíc?!!!” křičím do aparátu… No, co se dá dělat, budeme doufat. Taky se modlit…
Vodní mapy se dále zvětšovaly, mně přibývaly vrásky a šediny…
Den D nastal. Instalatér nikde, telefon nebral. Fajn, takže měsíc pryč a místo vrabce holub na střeše… Když se mi podařilo po x dalších týdnech “znásilnit” k prohlídce nějakého náhradníka, byly fleky od vody již v rozsahu metrů čtverečných… Dotyčný nám (až na místě!) sdělil, že k akci potřebuje i zedníka. Udělalo se mi mdlo, obvolávací anabáze je zase tu, tentokrát jiný obor.
Nedařilo se. Překvapivě… Všichni moře práce. Nakonec instalatér přivedl nějakého cizince ze stavby, jásot byl předčasný. Nechal si zaplatit předem, odvedl jen šestinu práce. A to způsobem, že by to i 5leté dítě zvládlo lépe. Když jsem žádala nápravu, telefon byl hluchý, ani výhrůžky policií po textovkách nezabraly…
Nastala výzva tři, byl třeba i obkladač. Toho nám seslalo samo nebe, uměl i zedničit, tím byla vyřešena fáze 2 a 3 jedním vrzem. Do noty nám hrálo i to, že s přílivem sněhu nemohl pracovat na jiné zakázce v podhůří, mohl se tedy věnovat nám. Svitla naděje na hotovou koupelnu do konce roku, po několika měsících života na zbořeništi…
Týdny utíkaly, řemeslníci se střídali jak apoštolové na orloji, rozvody byly postupně kompletní, zednické a obkladačské práce také. Po šílené synchronizaci všech zúčastněných se nová koupelna začala rýsovat. “Takový hezký dárek k Vánocům,” říkala jsem si. Bylo totiž 23. 12. Obkladač měl hotovo, instalatér namontoval nový bojler, bílou keramiku, baterie a… Pustil teplou vodu.
“Někde to teče!” sdělil slabým hlasem. “Jak – teče?” ptám se podrážděně. Po celém tom martyriu… “Někde musí být porušená trubka,” odpovídá instalatér. Kdybych nebyla holubičí povaha, v mžiku bych milého zlatého zadupala do Země, že by vylezl na opačném konci planety… Viděla jsem rudě. Když dodal, že “to” slyší pod nově obezděnou a obloženou vanou (asi?!) , funěla jsem jako býk při koridě. Tep nechtějte znát, infarktový stav…
Chytám se blízké židle, abych tu zprávu ustála: “Vy jste neudělal tlakovou zkoušku, než jste nechal obkladače dokončit (a naši babi zaplatit) jeho práci?” Ticho. Dalo by se krájet… Už mi hlavou běžela ta budoucí mašinerie – sehnat zase obkladače, aby svoje dílo rozkutal, vyndal vanu, zničil kachle…
Vánoce byly na bodu mrazu, nejen toho venkovního. Babča byla vyčerpaná, já taky, plamínek naděje v nedohlednu… Zkrátím to. Následoval Happy End. Obkladač byl dobrý člověk, ať žijí vesnické vztahy! Slitoval se a během dvou týdnů situaci zachránil. Vše opravil tak, jako by se zdivočelá zbíječka novými obklady vůbec neprohnala.
O řemeslnících teď nechci nějakou dobu slyšet…
Andrea Jůnová
REDAKCE: tel. č. 
