Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi, to tvrdí lidová moudrost… O svém citu ke zvířatům mě ošetřovatel slonů – pan Karel Kaprál -nemusel vůbec přesvědčovat, byl znát v každém jeho slově, výrazu tváře, gestu i zážitku. Během svojí 40leté služby pražské zoologické zahradě prožil mnoho dobrého, také jí však musel leccos obětovat. Přijměte pozvání na jeho vyprávění, které je plné odvahy, respektu, obětavosti a skromnosti…
Pane Karle, jak jste se dostal k práci se slony?
Od malička mám kladný vztah k živočišné říši, tudíž moje studia byla zaměřená na exotická zvířata, budoucím uplatněním bylo ZOO nebo v cirkusech, vybral jsem si pražskou zoologickou zahradu. První tři měsíce jsem byl u papoušků, následně mi tehdejší zoolog nabídl, jestli bych nešel ke slonům, že bych se na tu práci dobře hodil. Pro mě to byla velká výzva, tak jsem kývnul, strávil jsem u slonů většinu svého života, cca 40 let.
Jak vypadal váš typický pracovní den v ZOO?
Ráno jsem se se slony přivítal, pohladil, zkontroloval je, jestli nemají nějaký zdravotní problém a následovala jejich snídaně – kýbl šrotu, otrub, vitamíny, sušené mléko (vodu mají v napaječkách). Dále bylo třeba udělat ranní očistu stájí, poté přišlo na řadu “povídání” a cvičení, které napomáhá k jejich lepšímu ovládání, dokážou se naučit 25-30 povelů, např. zvednout nohu, nastavit ucho, podat věc, sednout, lehnout.
Dále je režim dne takový, že pokud to jde, jsou venku ve výběhu. Dříve jsme ještě dělali procházky se slony, to měli lidé hodně rádi, to už však nyní není možné. Vždy jsme se snažili, aby se u nás měli co nejlépe. Je úsměvné, že za minulého režimu námi západní země opovrhovaly (kvůli staré budově), nyní se k nám jezdí inspirovat…
Abych se vrátil k režimu dne. V ZOO nikdy nevíte, v kolik hodin vám skončí pracovní doba. Když si slon usmyslí, že nechce „domů“, je s ním těžké pořízení, samice slona váží 3 450 kg (i více – podle druhu). V létě mohou být venku i přes noc, podle aktuálních teplot. K samcům se nechodí, cvičí se s nimi jen přes mříže. Mají velkou sílu a dokáží být agresivní.
Do pracovní náplně dále patří to, že se sloni denně myjí tlakovou vodou, dělá jim to dobře na kůži. Občas u toho svého ošetřovatele pokropí chobotem, do kterého dokáží nabrat 5-6 litrů vody).
Než jdou sloni ven, ošetřovatelé jim tam navozí krmivo, aby měli seno, větve na okus, v létě zelené krmení. Sloni se tím krásně zabaví. V létě jim navíc děláme mražené kbelíky, ovoce zamrazíme s vodou, potom jim to pověsíme na strom, čímž mají o zábavu postaráno, než led povolí a oni choboty vykutají pamlsky. V létě se také koupou v bazénu, my s nimi, někdy nás samice „topily“, to když přišla vlna způsobená jejich váhou… Odpoledne se obvykle čistí výběhy. Někdy jsme nevěřili svým uším, co jsou schopni návštěvníci pronést, jedna maminka říkala holčičce, podívej se, Aničko, když se nebudeš učit, takhle dopadneš… Přitom kolega, co tam odklízel sloní trus se mnou, byl absolventem vysoké školy :).
Někdy se koná transport, veterinární ošetření, péče o kopyta (používají se kopytní nože či rozbrušovačka). Transporty slonů jsou zajímavá záležitost, existují na to dva speciální kontejnery, které jsou uskladněné v Holandsku, takový přesun je třeba plánovat rok/dva dopředu a objednat tento přepravní kontejner, který je třeba i pro krátké přesuny, např. pro stěhování slona v areálu ZOO. Kontejner musí být na místě několik dní, je třeba tuto věc se zvířetem natrénovat. Když jsme např. převáželi Sabi do Francie, na hranicích ji chtěl celník za každou cenu vidět, my ho varovali, ať to nedělá, že je to nesmysl, ať se podívá jen okénkem, přesto trval na otevření dveří. Sabina ho kopla…
Co samotná organizace práce v ZOO?
Když někdo z kolektivu vypadl, byl to problém, kolega onemocněl na dva měsíce, musel jsem zastat i jeho práci, bylo to náročné, každý den v práci od “nevidím” do “nevidím”. A když mi na příklad někdo z návštěvníků odcizil ledvinku s peněženkou a doklady, chodil jsem rok bez nich, neměl jsem čas si je jít vyřídit…
Co úrazy při této profesi?
Úrazy byly, ale naštěstí žiju. Vzpomenu třeba ten, kdy nám dělali novou podlahu. Shanti se splašila, slonice se proti sobě rozběhly, já zůstal mezi nimi, když se srazily, zůstala mi mezi nimi hlava. Myslel jsem, že je po mně, že mi rupne hlava, ale bohudík se tak nestalo…
Jednou jsme s kolegou seděli na slonicích, to se ještě dělalo komentované cvičení. Třetí sloní dámu napadlo, že si s tou mou začne vyřizovat dominanci. Najednou vidím Sabinu, že má roztažené uši, že jí hrozí a běží na ni. Dal jsem Shanti povel, aby uhnula, ale Sabi na ni vší silou najela, přitom mi “vzala” klem nohu. Spadl jsem z ní… Ale mělo to šťastný konec. Člověk musí být pořád ve střehu. Sledovat jen svoje zvíře, všímat si jeho mimiky, lze z ní poznat, co si myslí a co udělá.
Předpokládám, že zajímavých zážitků máte nepočítaně, můžete se o některé podělit?
Ano, jeden je ze Štědrého dne. Když jsme 24. 12. zavírali zahradu, tak samec Kadíra (cejlonský slon) rozbil vrata takovým způsobem, že jsme nemohli jít domů. A shánějte firmu na opravu zrovna v tento večer… Nakonec se zadařilo, ale odjížděli jsme v půl jedné v noci. Vánoce s rodinou byly fuč. Takový osud měly i lístky do divadla, kina atd., to když africká slonice Sabi nechtěla z výběhu. Museli jsme použít tzv. “hupcuk” (lanový zvedák), což zabere hodně času, když má slon více než tři tuny. Někdy se v ZOO i nocuje, pokud má zvíře nějaký zdravotní problém, nebo když samice rodí :). Na druhou stranu je to krásný zážitek vidět jak přichází slůně na svět, přirovnal bych to k účasti tatínka u lidského porodu, jen s tím rozdílem, že sloní miminko váží 80-100 kg.
Další historka je s Gulab, stala se na silvestra. To ještě nebyl k dispozici kamerový systém. Někteří návštěvníci jsou silně neukáznění, skupina Italů přelezla zábradlí. Slyšeli jsme řev, letěli jsme tam. Gulab si chobotem vzala jejich dítě do výběhu. Sundala mu bundu, měla na ni chuť, tak ji sežrala. Jinak byla opatrná, s dítětem zacházela jemně. Nic se mu nestalo a vše dobře dopadlo. Člověk tak nějak očekává, že do ZOO chodí lidé z lásky ke zvířatům, bohužel motivace některých je šílená. U opic jsme třeba našli nebezpečné návnady – banány prošpikované jehlami…
Teď ke slonům samotným… Jak to mají se spánkem?
Sloni spí maximálně dvě hodiny denně, jinak pořád žerou. Většinou si nelehají, maximálně na půl hodiny, aby se neudusili vlivem rozložení vnitřností v těle. Spíš se opřou o zeď a klimbají, mají zavřené oči (jejich řasy jsou nádherné) a svěšený chobot.
Jsou sloni opravdu tak chytří?
Ano. Sloni svého ošetřovatele poznají na dálku – i v davu lidí. Gulab je moc šikovná, dříve se sloni na noc uvazovali, ona se do rána osvobodila, ve vedlejší odstavné stáji byla složená hromada barelů s barvou. Následující ráno bylo všude červeno, i sloni byli červení, v noci si házeli sudy s barvou :). Trvalo několik dní, než jsme tu spoušť uklidili.
Jaká je jejich mentalita?
Každé zvíře je jiné. Gulab je nesmírně dobrosrdečná, je to vedoucí stáda (slonice žijí s mláďaty, samci odděleně, jsou samotáři). Člověku by nikdy neublížila, naopak jej vždy chránila. Je chytrá, učenlivá, ale zároveň tvrdohlavá.
Co pouto s člověkem?
Je silné. Za slony dosud chodím. Ta desetiletí se nedají jen tak smazat, jsou mojí rodinou. Když už přišli o svobodu, snažil jsem se jim tu péči vždy dát, bez ohledu na víkendy, svátky, Vánoce…
Přijme slon jakéhokoliv ošetřovatele?
Gulab byla neskutečná školitelka, co se týkalo ošetřovatelů, některé vůbec nepřijala, ti museli přejít na jiné pracoviště. Je to vedoucí stáda a je dominantní, ročník 1959. Je to už taková babička. Je krásné ji hladit, dívat se jí do očí, drbat jí jazyk (u čehož si slastně mručí, to je pro nás „slonaře“ obrovská odměna). Člověk vidí, že je zvíře šťastné a spokojené…
Jaká byla spolupráce s Petrem Fejkem?
Na pana Fejka nedám dopustit, mám ho rád. Před jeho nástupem jsme sice jako zaměstnanci měli jisté obavy, byl to profesí učitel, ale klobouk dolů před ním. Největší zásluhu na tom, jak dnes pražská ZOO vypadá a prosperuje, má právě on. Byl v ZOO pořád, ať byl víkend nebo svátek. Komunikoval s návštěvníky, jezdil po zahradě na skútru, aby toho více stihl. Zanedlouho po jeho nástupu přišly povodně, to byla velká zkouška, tato tragédie zůstane navždy a nesmazatelně v našich srdcích… V Kralupech řádila ničivá voda také, ale my, ošetřovatelé, nekoukali na svůj majetek a byli pořád tady, abychom zachránili zvířata.
Dosud jsme s Petrem v kontaktu. Mrzelo mě, že skončil, ale chápal jsem to. V momentě, kdy si člověk je vědom toho, že má dost, má skončit, i já jsem to tak udělal. Skončil jsem na vlastní žádost, byl jsem nejstarším ošetřovatelem slonů v ČR i SR, je to hodně fyzicky náročná práce. Ale odejít bylo hodně těžké… Jak k tomu člověk jednou čuchne, těžko se pouto přetrhává…
K Petrovi se váže i jedna úsměvná historka. Večer jsem zavíral pavilon slonů, přišla za mnou paní se slovy: „Pane řediteli, já vám strašně moc chci poděkovat za to, jak to tady vypadá, jste moc hodný, že to tady takhle krásně vedete…“ Pletli si nás (i věk máme skoro stejný).
Zmínil jste povodně, na ty se asi nedá zapomenout, že?
Lidé nám vyčítali, že jsme nezachránili sloního samce Kadíru, ale přes všechnu snahu to nešlo. Voda stoupala tak rychle, že vyzkratovala elektřina, nebylo možné otevřít vrata. Tento slon byl navíc silně nekontaktní a zlý. Navíc ve velkém stresu, nedalo se k němu vlézt, bylo by to životu nebezpečné. Jeho výběh měl tři stěny, čtvrtá byla příkop, odkud přitékala voda, takže navíc hrozilo, že odpluje do Prahy. Snažili jsme se vymyslet řešení, ale byl ve studené vodě už moc dlouho, veterinář ho musel ušetřit trápení. Bylo nám ho nesmírně líto. Hrocha Slávka ze stejného pavilonu se nakonec zachránit podařilo.
Teď závěrečné bilancování… Co vám ZOO dalo a vzalo?
Každá práce má dvě strany mince, i tato. V ZOO je větší fluktuace lidí. Někteří odejdou s tím, že je to moc práce za málo peněz. Pokud mám mluvit za sebe, tak i návštěva lékaře byla problém, nebylo kdy. Jako táta jsem nefungoval (třídní schůzky), to z časových důvodů nešlo. Pro manželku to muselo být těžké, že jsem s nimi věčně nebyl… Děti za mnou alespoň jezdily do ZOO, sloni je houpali na chobotech, Gulab to dělala ráda, bylo to moc hezké. Vzhledem k okolnostem hodně ošetřovatelů žije samo, je to daň za toto povolání… Znal jsem manžele, co tam pracovali oba, pár dní před výplatou už jedli jen chléb s máslem, aby vyšli… Dnes už (z finančních důvodů) převažují ženy.
Byl jsem tam 40 let “zavřený”, do práce jsem jezdil v 5 ráno, vracel jsem se v noci. Teď po těch desítkách let jsem překvapený, že existuje i jiný svět. Přestože jsem Kralupák, tak my některé věci dlouhodobě unikaly. Jsem v šoku, kolik lidí chodí ve všední den v pracovní době po městě. Znám tu jen pár lidí ze školy. Teď to doháním, poznávám lidi, město…
Ale nelituji toho, hodně mi to dalo. Péče o slony je mojí celoživotní láskou. Sloni svému ošetřovateli náklonnost vrací. Díky ZOO jsem se podíval do různých jiných zemí a zoologických zahrad po světě, za to jsem vděčný.
Co děláte nyní?
V současné době se chodím do ZOO se slony už jen mazlit, jsem za tu možnost rád. Jednou za rok máme setkání “slonařů” ze všech českých a slovenských zoologických zahrad, vždy dorazí i nějaký host z Vídně, Mnichova… Tak na to se vždy těším.
Živím se přepravou zvířat a rozvážením krmení.
Medailonek:
Karel Kaprál, rodilý Kralupan, 59 let, otec dvou dcer.
Vystudovaný chovatel cizokrajných zvířat, 40 let ošetřovatelem slonů v pražské ZOO.
Perličky:
Sloni mají svůj pach, po škole jsem jezdil do práce vlakem, v Praze bylo plné kupé a než jsem dojel domů, kupé bylo prázdné, ale ne proto, že by lidé na trase vystoupili… Mně sloní pach voní, ale mám pochopení pro ostatní. Při kontaktu se slony člověk silně načichne.
Samec Kadíra překousnul kabel 380 V (pod proudem), nic se mu nestalo…
Slonice Shanti hrála jako malé slůně v seriálu pan Tau, jmenovala se Bimbo. Shanti i Gulab žijí dodnes v ZOO Praha.
Máš paměť jako slon!
Sloní paměť není mýtem. Má reálný základ. Paměť slonům pomáhá přežít. Jako dlouhověká zvířata žijící v uzavřených skupinách ji potřebují. Mají takzvanou sociální paměť, díky které rozpoznávají členy vlastního stáda. Dále si jako velcí jedlíci musejí pamatovat, které z mnoha rostlin rostoucích v jimi obývaném rozsáhlém území jsou jedlé a kde tyto jedlé rostliny najdou. To zároveň souvisí s pamětí prostorovou, kterou sloni po celý život trénují. Během roku se kvůli střídání období dešťů a sucha pohybují po pravidelné trase, kterou naprosto perfektně musí znát vůdčí slonice a již si postupně vštěpují i mladší členky stáda, aby byly připravené v budoucnu vůdčí úlohu převzít. O dobré sloní paměti se mohli přesvědčit i bývalí ošetřovatelé slonů v zoologických zahradách, když se za svými bývalými svěřenci, někdy i po mnoha letech, přišli podívat. Sloni je vždy spolehlivě poznali a chovali se k nim tak, jako by se viděli naposledy předchozí den.
REDAKCE: tel. č. 
