Připomeňme si životní cestu československého reprezentanta ve střelbě z rychlopalné a velkorážní pistole, trojnásobného mistra republiky, bronzového medailisty z letní olympiády v Tokiu…
Lubomír Nácovský se narodil 26. května 1935 v Kralupech nad Vltavou – v nynější Vltavské ulici.
Vystudoval Střední průmyslovou školu chemickou v Praze. Následně pracoval jako mistr provozu v kralupském závodě Barvy a laky.
Svou sportovní kariéru započal již po návratu ze základní vojenské služby jako člen Svazarmu.
Usilovnému tréninku obětoval většinu svého volného času -odpoledne po zaměstnání, často i soboty, neděle a dovolené.
Denně po večerech trénoval zaměřování, tak důležité v jeho hlavní disciplíně – rychlopalbě na olympijské siluety, kdy se série pěti ran střílí ve stále kratších intervalech.
Největších úspěchů dosáhl ve střelbě z rychlopalné pistole a velkorážného revolveru. V roce 1962 poprvé reprezentoval Československo na Mistrovství světa v Káhiře, kde obsadil 5. místo.
Životního úspěchu dosáhl na letních olympijských hrách v Tokiu v roce 1964, kde vybojoval bronzovou medaili ve střelbě rychlopalnou pistolí na 2x 30 ran nástřelem 590 bodů. Pouze dva body mu scházely k prvnímu místu na vítězného Fina Linnosvuana. Na stříbrného Rumuna Tripsu dokonce jen jeden. Jeho úspěchy jsou o to cennější, že byly dosaženy v ryze amatérských podmínkách (často trénoval jen na sucho – bez použití střeliva, k ostré střelbě se dostával hlavně na soustředěních).
Po návratu z olympiády byl spolu s dalšími olympioniky přijat prezidentem republiky na Pražském hradě. Za skvělou reprezentaci vlasti dostal titul “zasloužilý mistr sportu”. Čechoslováci si tehdy z Japonska přivezli řadu zlatých, stříbrných a bronzových medailí. Nejznámější je první místo gymnastky Věry Čáslavské.
Jeho sportovní kariéra pokračovala. V roce 1965 a 1969 se stal mistrem Evropy v družstvech a v roce 1970 dokonce dvojnásobným mistrem světa (opět v družstvech) ve střelbě rychlopalnou i velkorážní pistolí.
Jako člen reprezentačního týmu pistolářů se účastnil vrcholných mezinárodních soutěží až do poloviny 70. let (Káhira, Stockholm, Lipsko, Wiesbaden, Budapešť, Bukurešť, Moskva, Vídeň, Sofie, Thun, Curych, Wroclaw, Suhl a Bělehrad), ovšem v individuálních soutěžích už na své výsledky z olympiád nenavázal.
Po ukončení sportovní kariéry si velmi oblíbil tenis, který hrával na tenisových kurtech národního podniku Barvy a laky. Hodně času i energie věnoval výstavbě tenisových kurtů v Lobečku, ale už si na nich bohužel nikdy nezahrál… Zemřel náhle ve věku nedožitých 47 let – 8. března 1982.
Na jeho počest kralupští tenisté uspořádali alespoň “Memoriál Luboše Nácovského”. V rámci ankety “Sportovec Kralup nad Vltavou roku 2009” byl tento významný sportovní střelec in memoriam uveden do Síně slávy.
Úspěchy :
1964 – 3. místo – OH Tokio – rychlopalná pistole jednotlivců 2 x 30 ran
1966 – 2. místo – MS – velkorážní pistole jednotlivců
1968 – 7. místo – OH Mexiko – rychlopalná pistole jednotlivců 2 x 30 ran
1969 – 1. místo – ME – rychlopalná pistole družstev 2 x 30 ran
1. místo – ME – standardní pistole družstev
3. místo – ME – velkorážní pistole jednotlivců
1970 – 1. místo – MS – rychlopalná pistole družstev 2 x 30 ran
1. místo MS – velkorážní pistole družstev
3. místo – MS – velkorážní pistole jednotlivců
4. místo – MS – rychlopalná pistole jednotlivců 2 x 30 ran
Začalo to vyhozenou puškou z okna…
Opravdu chtít a jít si za tím, to je klíč k úspěchu, který platil dříve i dnes, ať se člověk věnoval čemukoli. I když neměl ideální podmínky, odhodlání a silná vůle byla motorem, který jej poháněl vpřed… Jaký byl olympionik Lubomír Nácovský očima své ženy?
Paní Štěpánko, jaký byl váš muž?
Velmi obětavý, pracovitý, zodpovědný, spolehlivý a přátelský. Za rodinu by dýchal, ale byl s námi málo, skloubit náročnou práci a sportovní kariéru nebylo jednoduché.
Jak se dostal ke střelbě?
V dětství inklinoval k pistolkám asi jako většina kluků. Vyprávěl mi, jak mu jeho maminka vyhodila “pušku” z okna. To mohly být jeho “střelecké” začátky… Chtěla totiž, aby byl studovaný a věnoval se smysluplnějším zájmům – třeba hře na housle.
Později létal s kamarády v Kralupech na bezmotorovém letadle, kvůli své výšce (byl hodně vysoký) se pak do kabiny už nevešel, tak začal střílet.
Na vojně “propadl” střelbě zcela. Poté to mělo rychlý spád. V 61. roce se dostal do reprezentace. Následovalo 1. MS v Egyptě, kde byla tou dobou na dovolené jeho maminka, tak mu mohla fandit…
Kde vůbec trénoval?
Trénoval hlavně na sucho (bez použití střeliva). Dále na soustředěních. Občas na Hostibejku v rokli (v Kralupech střelnice tou dobou nefungovala). V posledních deseti letech svého života jezdil střílet do Velvar. Také hodně posiloval, aby měl fyzičku.
Změnil ho dosažený úspěch?
Vůbec, pořád byl stejně skromný.
Jak jste s ním prožívala jeho vítězství?
Byla to radost, ale život byl těžký, na vše jsem byla sama – na dům, zahradu, dvě děti. Naštěstí jsem měla poblíž maminku, která mi pomáhala. Když jel na závody, musel si absenci v práci dodatečně napracovat… Uvědomoval si, že bez rodinného zázemí, které doma měl, by to nešlo.
Kde bral motivaci?
Jednoduše ho to bavilo. Byl to sportovec tělem i duší, jezdil na kole, hrál tenis, plaval, v zimě lyžoval, jezdili jsme celá rodina na hory, obě dcery – Ivu i Lenku – vedl ke sportu.
Věnuje se střelbě někdo další z rodiny?
Ne.
A vy jste střelbu nikdy nezkusila?
Ne, pro mě to bylo tabu. Zažila jsem nezvanou návštěvu Němců, zrovna v naší kuchyni, kde si teď povídáme, měli flinty na zádech a psa.
Později přišli Rusové, vtrhli do našeho domu, tatínka vyzvali, ať řekne své jméno. Jmenovali jsme se Němcovi, to Rusa se samopalem jen rozlítilo… Na ty chvíle hrůzy nezapomenu. Od těch dob jsem měla ke zbraním averzi.
Smrt zastihla manžela náhle a v mladém věku, co se stalo?
Myslím, že ho dohnala jeho obětavost. Pracoval jako mistr. Zrovna dělal mzdy a uzávěrky, trápilo ho bušení srdce a říkal, že až práci dokončí, půjde k lékaři, ale už se tam nedostal… Zemřel na zástavu srdce. Byl to hrozný šok, jedné dceři bylo tou dobou teprve 14 a druhé 18 let.
Jaké vzpomínky s ním spojené se vám vryly do paměti nejvíce?
Rok 68 a invaze vojsk Varšavské smlouvy. Muž byl ten den na tréninku v Plzni. Jezdil tam na motorce s ruksakem, ve kterém měl zbraň. Ráno ve 4 hodiny jim trenér řekl, ať si natankují plné nádrže, dokud teče benzín, ať jedou bočními ulicemi, ne po hlavních silnicích… Když se odpoledne vrátil, byl bílý jako stěna, objal nás, neřekl ani slovo.
Muž se ani za těchto okolností nepřestal střelbě věnovat. Nebyla jsem ráda. Zvolnil až v roce 76, kdy umřela moje maminka, to už vyslyšel mé prosby a věnoval se více rodině…
Také si vybavuji jeden z jeho návratů z olympijských her… Na cestě z olympiády se výpravě porouchalo letadlo, letěl Iljušinem. Zpozdil se o 14 dní. Měla jsem o něho strach. V den jeho návratu byl u nás strýc a zrovna naučil starší dceru, které bylo 1,5 roku, říkat “táta”. Když muž vstoupil do domu, slyšel dceřino oslovení poprvé na vlastní uši, to bylo pro něj to nejkrásnější uvítání…
Děkuji za rozhovor.
Andrea Jůnová
Jeho střelba byla koncert, vzpomíná majitel Střelnice Velvary Karel Mareš…
Zažil jsem pana Nácovského jako malý kluk, bylo mi 8/10 let, kamarádil s mým tátou, stříleli spolu ve Svazarmu…
Pamatuji si, že na střelnici do Velvar jezdil trabantem a byla s ním velká legrace, moc toho sice nenamluvil, ale když něco řekl, stálo to za to.
Tato střelnice byla postavená na černo ještě za komunistického režimu, šéfoval jí pan Studnička. Střílelo se tady krátkými i dlouhými zbraněmi, v době pana Nácovského rychlopalnou pistolí a velkorážným revolverem.
Když sem “Náca” přijel trénovat, tak ostatní střelci ani nevyndali pistole. Dívali se raději na něho, byl to “koncert”, fakt uměl. Měl speciálně upravené zbraně, např. revolver ZKR brněnské zbrojovky. Jelikož jeho ruce byly obrovské (byl to mohutný chlap), měl speciální anatomické rukojeti. Půjčit si jeho zbraň tedy nešlo, bylo to jako držet “kmen” :).
Jeho výška mu občas komplikovala střelecký život… Když jel na závody, tuším do Mladé Boleslavi či Rakovníka, zjistil, že tam nemůže střílet, že přes přístřešek nevidí na terč, tak tam kvůli němu vyřízli do prken díru :).
Ještě si vybavuji, jak nám v dílně u táty vyprávěl příhodu z Německa… Za komunistů s ním do zahraničí vyrážela velká výprava nohsledů, jeden člen doprovodu mu vezl pistole, ale nevzal mu náboje. Když byli na místě, Náca si je šel opatřit za diety po své ose (aby mohl vůbec trénovat). Tamější prodavač jej však poznal, a tak mu je věnoval. Luboš vyhrál, firma GECO přijela na závody, předala mu plaketu a nějaké střelivo za to, že reprezentoval jejich značku, ale když přistál na letišti v Ruzyni, tak mu komunisté bohužel všechno sebrali… A když jsme u té ciziny, rád tam mezi závoděním natáčel exhibiční střelce. Pak to v Kralupech/Velvarech pouštěl nadšencům promítačkou na plátně (např. kulovnicí vystřílený hořící kruh), to pro nás také byly nevšední zážitky.
Rád na něj vzpomínám. Byl to excelentní střelec. Navíc velmi skromný člověk. Prostě talent od Boha…
REDAKCE: tel. č. 
