To si tak jedu na autopilota po dlouhém dni z práce, zastavuji před domem, táhnu tašky s nákupem, lovím klíč z kabelky, odemykám, beru za kliku a… Nic?! Tak jsem asi blbá, znovu otáčím klíčem, tentokrát vědomě a soustředěně, kontroluju směr – pro jistotu :). Tlačím vší silou do dveří. A zase nic? To už mi stoupá tlak… Dcera zůstala doma, nebylo jí dobře. „Určitě stojí opřená o dveře z druhé strany a dobře se baví,“ napadá mě… „Áďo, pusť mě dovnitř, mám těžký tašky a umírám hlady!“ Nic, ticho. Odložím ta závaží z marketu a zvoním… Otevře mi rozespalá ratolest. Tys nedržela dveře?! Ne… Ne?! Tak to máme něco se zámkem.
Odpoledne přijel manžel, samozřejmě jsem mu to vlivem x dalších provozních záležitostí (kroužky, domácnost, zvířena…) zapomněla říct. Vzpomněla jsem si až v 8 večer… „Máme něco s dveřmi. Nejdou otevřít, přesto, že jsou odemčené…“ „Cože?!“ „Jo.“ „Tak to je v pytli,“ zkouší zámek manžel. „Tos mi nemohla říct dřív?“ „Chtěla jsem…“ Manžel skočil do auta a jel do Prahy do hobby marketu pro novou vložku do zámku, samozřejmě neměli… „Co teď?“ ptám se ho u rozmontovaných dveří… „Teď už nic, musím najít nějakou speciálku, půjdu zítra dřív z práce.“ Takže budeme mít přes noc odemčeno, no, to se bude skvěle spát, pomyslím si… Dali jsme na dveře alespoň řetízek, před ně narafičili štafle a další hlučné nástrahy (ve stylu Sám doma :)), kdyby se někdo pokoušel dobývat dovnitř. Mám lehké spaní…
V noci se žádné vzrůšo nekonalo, dcera musela zůstat i další den doma (jásala), aby hlídala byt. Odpoledne se vrátil manžel z Prahy s více než dvoumetrovým bezpečnostním zámkem… „Ten zámek se táhne přes celé dveře?!“ „Jo…“ „To zírám…“ „Já taky. Taky se s tím tramvají krásně jelo,“ utrousil manžel a hned se dal do oprav… „Do pr—-!“ „Co je zas?“ ptám se s malou dušičkou… Ten tón zněl velmi zoufale a nevěstil nic dobrého… Dali mi špatnej typ, musím to vyměnit… To neee… Už byl zase večer, v prodejně už zavírali… Další noc otevřených dveří… Ale opět s důmyslnou nástrahou pro případné nevítané hosty…
Puberťačka ještě jeden den doma, skákala radostí snad až do stropu. Manžel si vzal dovolenou a jel do Prahy hned ráno a autem (s tím nekonečně dlouhým – 2,5metrovým – zámkem). Prodavač naštěstí vyměnil za odpovídající typ a oprava mohla konečně začít… Zabrala skoro celý den, sice to byl správný typ, ale i tak úplně neseděl (výrobce si jen tak z plezíru udělal pár inovací), ještěže je druhá polovička domácí kutil a dokáže si poradit, tu a tam upilovat, dotvořit… Vyřešit. Uf, po dvoudenním nervování na noc zamykáme, to bude spánek andělů…
A kdyby vás zajímalo, proč se nešlo dostat domů, přestože bylo odemčeno, tak vězte, že se zámek v nových dveřích po 15 letech bezproblémového fungování a sebemenšího varování uvnitř rozsypal. Z čehož plyne, že i když máte klíč, neznamená to, že se vždy dostanete domů :). Překvapením zdar. Ale raději jen těm příjemným…
Andrea Jůnová
REDAKCE: tel. č. 
