Kralupští Židé pod hákovým křížem

Kralupští Židé pod hákovým křížem: Z vážených továrníků, právníků a obchodníků se měla postupně stát jen čísla poslušně čekající na smrt
Počátkem okupace se nejen obyvatelé bývalých českých zemí, ale i Kralup samotných, rozdělili do tří skupin: na privilegované německé státní příslušníky a kolaboranty, běžné protektorátní občany a na osoby třetí kategorie, tzv. nepřátelé Říše. Mezi ně se řadili nejen aktivní odbojáři, ale především Židé, jež měli být nejdříve omezováni ve svých právech, posléze izolováni a nakonec pro ně v nacistickém soustátí již nemělo zbýt místo.
První zmínky o Židech na jižním Podřipsku pochází z Pamětí královského města Velvary ze 16. století, avšak k založení jejich náboženské obce dochází v Kralupech až kolem roku 1870. První modlitebna se nacházela v blízkosti Štatue v Mikovicích, nicméně záhy se přesunula do dnešní ulice S. K. Neumanna. Na rozdíl od jiných měst, například Třebíče, u nás nevznikla žádná speciální čtvrť, většina Izraelitů žila rozptýleně po celých Kralupech, nicméně nejvíce se soustředili v Žižkově ulici, která z tohoto důvodu následně byla nazývána ulicí Židovskou.

První projevy antisemitismu po Mnichovu
Zatímco ve 30. letech 20. století se právě tady v okolí chlapecké školy nacházely prosperující židovské podniky, například oděvy Aloise Taussiga a Artura Bendy či Arnetovo železářství, o několik set kilometrů dále na západ se k moci dostal A. Hitler. Následovalo vydání prvních protižidovských nařízení, zákonů na ochranu německé krve a cti, jež se staly podkladem pro pozdější holocaust, tedy státem řízenou likvidaci židovského obyvatelstva. Jeho příslušníci hledali azyl v okolních státech, včetně Československa, jež však záhy přestalo být bezpečným přístavem. Německá rozpínavost vedla až k Mnichovu a vzniku druhé republiky vyznávající se nepřátelským postojem vůči čemukoliv nečeskému, o čemž svědčí teze Otokara Havlína popisující situaci na podzim 1938 v Kralupech takto: „Vedle uvědomělých projevů veřejnosti proti fašismu, začaly se objevovat i štvavé výpady Vlajkařů, čelné fašistické organisace u nás. Po městě se objevovaly plakáty a letáky s heslem „Jděte na Židy“ a „Židi ven (…).“

Snahu vytvořit autoritativní stát a zároveň satelit nacistického Německa, s nímž by sdílelo výrazně protižidovské zaměření, ukončila až okupace českých zemí v březnu 1939. Spolu s ní začaly platit norimberské rasové zákony také v protektorátu, jehož vláda hned na své první schůzi zakázala výkon praxe židovských lékařů a advokátů. Snaha arizovat židovský majetek Čechy se ovšem setkala s odporem říšského protektora Konstantina von Neuratha, který pak sám vydal nařízení ohledně dosazení německých správců do židovských závodů. V Kralupech se toto opatření týkalo pivovaru, jehož majitel Josef Fischer emigroval a v jehož čele nově stanul Vilhelm Möller. Nebyl však jediným, neboť pamětní kniha města dále uvádí: „Téměř do všech židovských obchodů a závodů byli dosazeni Treuhändři (tj. důvěrníci, pozn.). U nás se tak stalo ku příkladu v obchodě B. Arneta, Julia Katze, Eduarda Marka, v továrně V. Sommera a jinde.“ Zároveň Židé museli postupně odevzdat radiopřijímače, šperky, hudební nástroje a další drobné předměty denní potřeby, jež by jim mohly v této době zpříjemnit život.

Kralupští Židé očima bezpečnostní služby
Jak okupace pokračovala, protižidovská opatření nabývala na síle. Od července 1940 mohli nakupovat pouze v určeném čase, zároveň došlo k vyhrazení speciálního koupaliště pro Židy ve Starém Lobečku a dále panoval zákaz vstupu do veřejných parků, jež byl ovšem dle zpráv bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst, SD) porušován. Jakmile přišli o většinu práv, bylo je nutné ještě odlišit od ostatních. Povinnost nosit speciální označení – Davidovu hvězdu – vešlo v platnost 1. září 1941 a krátce na to již byly v Kralupech z Židů sestaveny pracovní kolony posílané na nejvíce ponižující práce, tak aby degradace této skupiny obyvatel byla dokonána.

Bohužel proti Židům nestáli jen Němci, ale často i někteří Češi. V Kralupech proti nim brojila zejména Vlajka, jež opakovaně urgovala na okresním úřadě rychlé vyřešení židovské otázky a ve Velvarech pod vedením Mario Mareše zřídila dokonce jakési ghetto či sběrný tábor pro neárijce. Na druhou stranu se našly i světlé výjimky, o čemž svědčí zpráva SD, která zní: „Při zápasech fotbalového klubu S. K. Kralupy bývali přítomni Židé. Tak byli 8. 6. 1941 Žid Eisner, Knap a Properová na sportovním hřišti, aniž by policie či členové výboru fotbalového klubu zakročili.“ Zároveň pak jiná svodka nacistické bezpečností služby popisuje, jak místní podnikatel vyhrožoval své německé zaměstnankyni – prodavačce – propuštěním, a to protože nechtěla obsloužit Židy po pro ně stanovené speciální nákupní době. Černobíle nelze nahlížet ani na místní Národní souručenství. Ing. Stupka ho sice v jednom z článků ve Vlastivědném sborníku Kralupska označuje jako kolaborantskou organizaci navrhující protižidovská opatření, která však dle zpráv SD naopak podporovala třeba židovského obchodníka Knapa…

Nacistické hrůzy přežila jen hrstka osob
Konec nadějí, že válku přežijí místní Židé ve zdraví, přinesl 9. leden 1942, kdy si okresní úřad vyžádal od občanů potvrzení o árijském původu. Osoby rasově nevhodné následně čekal transport do ghett a vyhlazovacích táborů. První Židé z Kralup na řadu přišli 22. února a další deportace pak probíhaly po celý rok 1942. Z celkem 120 příslušníků židovského vyznání se jich zpět domů vrátilo jen 20 a místní židovská obec zanikla. Mezi těmi, kteří v plynových komorách zahynuli, patřil mimo jiné i strýc básníka Jiřího Ortena právník Josef Rosenzweig.

Závěrem je potřeba zmínit, že ne všichni se rozhodli jít dobrovolně na smrt, například Bedřich Arnet se zapojil do činnosti vojensko-sokolské odbojové skupiny a válku přežil. Zároveň ale neslavili ani Vlajkaři. Většina z nich časem skončila v koncentračním táboře a po osvobození na ty nejaktivnější z nich, včetně Maria Mareše, čekala spravedlnost v podobě oprátky.
Jan Bartoš