Zakladatel dětské onkologie strávil první roky života u nás

Josef Koutecký (31. srpna 1930, Praha – 5. července 2019, Praha) byl český lékař, chirurg a zakladatel dětské onkologie v Československu.

Do šesti let věku vyrůstal v Kralupech nad Vltavou, bydlel s rodiči naproti hotelu Slavie – dnešnímu finančnímu úřadu, poté se přestěhovali do pražských Holešovic.

V roce 1955 dokončil Fakultu všeobecného lékařství UK, poté nastoupil jako lékař do dětské léčebny v Novém Bydžově a Janských Lázních. V roce 1964 (ve svých 34 letech) založil v Československu dětskou onkologii, a to v době, kdy na onkologická onemocnění umíralo 97 procent dětí s touto diagnózou. Přispěl k tomu, že se toto číslo postupně snížilo na 17 procent.

V nově vytvořeném oboru se Koutecký snažil prosazovat komplexní péči zahrnující kromě diagnostiky a léčby také rehabilitaci a psychologickou pomoc.

Zakládal si na osobním vztahu s pacientem, vždy si udělal čas na hovor a dotyk. Menší děti brával do náruče a nechal je hrát si s tužkami v jeho lékařském plášti, starší vzal za ruku a povídal si s nimi… Trend dehumanizace medicíny, který přicházel v nadcházejících letech, považoval za velkou chybu…

Vždy se snažil léčit i beznadějně nemocného pacienta. Nejhorší pro něho bylo rodičům říct, že už to nemá cenu a léčbu jejich dítěte končí…

Josef Koutecký byl jedináček. Od dětství měl zájem o vše živé, miloval zvířata. V 16 letech ho pohltila biologie, pitval v pokojíčku nejrůznější živočichy, od žížal až po myši a slepice. „Otec pochopil, že mám biologii rád, jednou jsem přišel domů a tam stál mikroskop. To byl zázrak.“ Nechápal, jak se jeho otci podařilo rok po válce, kdy všechno bylo na přídělový systém, mikroskop získat.

Z četby knih o dějinách biologie a medicíny získal přehled o tom, jak vypadají zdravé organismy, ale on chtěl vidět, jak vypadají ty nemocné, a tak se zrodila jeho touha stát se lékařem. Za štěstí považoval, že jej učili profesoři ještě z první republiky. Profesoři mravní, kteří jej neučili jenom odbornou část, ale učili ho i náhled na život a zacházení s nemocným jedincem: „Věděli jsme o nich, že jsou všeobecně kulturně vzdělaní, pro nás byli profesoři ještě Bohy.“

Byl čím dál více „zažrán“ do svého oboru. Studoval ve dne v noci. Po promoci jej přidělili do nemocnice v Novém Bydžově, která měla čtyři oddělení: internu, chirurgii, dětské a infekční. Službu měl nad celou nemocnicí. Sám si dělal rentgeny, krevní obrazy, vypunktoval mozkomíšní mok, vyšetřoval jej pod mikroskopem, pak chemicky. To byla praxe! Po půl roce putoval do Janských Lázní do léčebny pro děti postižené dětskou obrnou.

Kromě toho také tři roky pracoval v Ústavu patologické anatomie na Albertově, kde pitval desítky mrtvých pacientů, mezi nimiž byli i pacienti s nádory. Profesor Šikl, tehdejší přednosta této kliniky, měl nádory jako jednu ze zálib, takže svojí vášní „nakazil“ i svého mladšího kolegu Josefa.

Jelikož byl Koutecký pro politický režim naprosto nepřijatelný, mohl se v nových trendech vzdělávat jen skrze zahraniční literaturu. Dočetl se v ní, že na Západě vznikají malá centra dětské onkologie (u nás se onkologicky nemocné děti neshromažďovaly na jednom centrálním místě a žádná léčba kromě ozařování nebyla). Šel tedy za svým nadřízeným s tím, že by se rád dětské onkologii cíleně věnoval, ten souhlasil, byl to šéf jasnozřivý. Rok 1964 se tedy dá považovat za počátek dětské onkologie v Československu.

„Zakládal jsem to z ničeho, řekl bych až s pohrdáním některých kolegů. Neměl jsem nic. Místo, přístroje, léky ani lidi. Nic. Téměř všechny děti tehdy umíraly.“

— Josef Koutecký, srpen 2018

Začátky byly krušné. Lékaři se potýkali s nedostatkem prostor a lůžek pro malé pacienty. Když děti nemusely ležet, neměly pro hru víc než chodbu. V postýlkách ležely po dvou, kojenci byli ponecháváni v kočárcích. Chyběly i léky, které byly na Západě už běžně k dostání. Lékaři prosili rodiče nemocných dětí, aby zkusili cytostatika do Československa propašovat, protože oficiální cestou žádosti o mimořádný dovoz to trvalo dva, tři, čtyři měsíce. Často lék dorazil, když bylo potřebné dítě již mrtvé…

Ani mezi kolegy neměl na růžích ustláno, zpočátku nad ním každý mával rukou: ,On je blázen, co to dělá, vždyť stejně všechny ty děti umřou, je to zbytečné!‘ On však postupně dokazoval, že to zbytečné není, protože procento přežívajících dětí neustále stoupalo. V současné době jich přežije třiaosmdesát procent. Předtím to byla pouhá tři procenta, což je osmdesátiprocentní rozdíl! „Myslím, že to úsilí, překážky, které bylo nutno překonávat, že to všechno stálo za to,“ uvedl v jednom z rozhovorů.

Další komplikací byl nedostatek materiálu: „Byly situace, kdy jsme neměli operační rukavice. Schovávaly se ty protržené, vystřihly se z nich čtverečky, a když byla na jiné rukavici malá díra, tak se to zalepilo. Pak se to vysterilizovalo a operovali jsme v záplatovaných gumových rukavicích!“ (Tyto poměry změnil až rok 1989.)

Jelikož mu politický režim nedovolil vycestovat, byl samouk. V roce 1968 se mu však naskytla jedna výjimečná příležitost, do Prahy přijel německý lékař, který mu nabídl pomoc při získání stipendia na klinice dětské onkologie v Mohuči. V lednu 1970  tam na půl roku odjel, což mu otevřelo svět, byl tam dokonce „načerno“ přijat i do Světové organizace dětské onkologie – jako první a jediný Čech.

Poté „spadla klec“ a vycestovat (na lékařské sjezdy) mohl už jen do zemí socialistického bloku, zlom nastal opět až v listopadu 1989…

Přestože mu politici znemožňovali práci a kladli mu nejrůznější překážky, na emigraci nikdy nepomýšlel: „Já jsem to, co už dnes není v módě a co už se někomu může zdát archaické, nebo dokonce směšné. Já jsem vlastenec! Já jsem Čech jako poleno. A bez Prahy bych nemohl žít. Když jsem byl na hotelu v cizině a pustil si rádio nebo televizi, kde začali hrát Dvořáka, plakal jsem…“

Aby všechno stíhal, dlouhá léta spal jen čtyři hodiny denně. Pomáhalo mu, že kouřil doutníky: „To mě tak jako petrifikuje, jako když řezbář petrifikuje barokní sochu proti červotočům.“

Volného času tedy mnoho neměl, ale veškerý jej věnoval rodině, ženě a jejich třem dětem. Když byl na půlroční stáži v Mohuči, po ženě a  dětech se mu nesmírně stýskalo, dokonce zhubnul dvacet kilo, celý půl rok psal denně manželce čtyřstránkový dopis. Měli krásný vztah: „Bez sebe jsme neudělali krok, když už jsme byli staří, tak jsme byli jednou z nejznámějších pražských dvojic, vždycky spolu.“ 

Byl to výjimečný člověk s renesanční duší. Své humanistické ideje uplatňoval lidskostí, mravností a neutuchající snahou sloužit všemu dobrému a krásnému. Měl silný vztah k umění, také mimořádný rozhled po celé kultuře: „Celý život jsem dával, ale také bral – krásu z hudby, výtvarného umění, literatury, přírody…To vše s maximální snahou nikdy nikomu neublížit. To se mi – myslím – povedlo.“

Velký význam pro něj mělo také křesťanství, byl silně věřícím.

Josef Koutecký ke stáru ovdověl, přišel i o dceru, zůstali mu alespoň dva synové. Po večerech, když nebyl někde na koncertě, poslouchal rád hudbu: „Hudba je dneska, když jsem ztratil ženu a ještě k tomu i dceru, mojí největší láskou a útěchou.“ Hudba mu však velmi pomáhala i v dřívějším každodenním pracovním nasazení: „Žít mezi umírajícími dětmi a jejich nešťastnými rodiči nebyla legrace, proto jsem pracovní den uzavíral rituálem. Končil jsem jej s viržinkem, štamprlí a hudbou. Abych se s ním rozloučil a vyrovnal. Až se jednou ráno neprobudím, tak odejdu vyrovnán a smířen,“ řekl v srpnu 2018.

Zemřel 5. července 2019 ve věku 88 let.

Vzácný to člověk…

Připravila Andrea Jůnová

Koutecký sepsal jen do roku 2006 300 publikací, 8 monografií, 2 učebnice a 2 skripta, např.:

Nádory dětského věku (1978);

Klinická onkologie (1988);

Nádorová onemocnění dětí a mladistvých (1996).

Koutecký získal za svůj život desítky cen, například:

1996 – medaili Za zásluhy II. stupně od prezidenta republiky Václava Havla;

16. listopadu 2006 – Medaile Josefa Hlávky;

2010 – hlavní Národní cena projektu Česká hlava za celoživotní dílo a výzkum v oboru dětské onkologie;

2014 – Cena J. E. Purkyně společnosti ČLS JEP;

Zlatá medaile 2. LF UK;

Zlatá medaile UK;

Čestná medaile Akademie věd ČR „DE SCIENTIA ET HUMANITATE OPTIME MERITIS“.

Josef Koutecký, srpen 2018

Zdroje: Příběhy našich sousedů, Wikipedia

Prof. MUDr., DrSc. Josef Koutecký (* 1930,  †︎ 2019)

– narodil se 31. srpna 1930 v Praze na Karlově;

– v roce 1955 promoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy;

– v roce 1957 začal pracovat na Klinice dětské chirurgie Fakulty dětského lékařství UK v Praze;

– v roce 1964 se specializoval na dětskou onkologii;

– v roce 1978 se stal primářem samostatného oddělení dětské onkologie ve FN v Motole;

– roku 1983 byl jmenován přednostou ustavené Kliniky dětské onkologie;

– roku 1987 byl jmenován profesorem;

– v letech 1990–1997 a 2000–2016 byl děkanem 2. lékařské fakulty v Praze;

– v letech 1997–2000 se stal profesorem UK;

– vysokoškolský profesor, autor řady knih a odborných publikací.

Josef Koutecký byl v roce 2008 na návštěvě v Kralupech, konkrétně v muzeu, kde měl přednášku o etice: