Fejeton:
Když člověk dělá, co ho baví, je to výhra, když se jeho díla líbí čtenářům, je to milionový jackpot, a když za to dostane oficiální uznání, je to splněný sen!
Dostala jsem pozvánku na Velehrad, že budu mezi oceněnými v rámci soutěže zpravodajů. Zaradovala jsem se, jako typická ženská jsem hned řešila, co na sebe. Přece ty černé, elegantní, s bílým lemováním…
Je večer před odjezdem, balím, jak já to nesnáším, beru jen to nejnutnější, ať se s tím nemusím vláčet vlakem. Tak mě napadlo, že si ty šaty zkusím… No, ještěže tak… Nemohla jsem se do nich dostat, pouzdrové šaty z pevné látky nepovolily ani o píď… Nakonec se to podařilo, ale krůpěje potu svědčily o nelehkém boji jedné hmoty s druhou… Šaty mám na sobě, uf, hurá… Ale! Nemůžu v nich dýchat! Sakra! Bez přívodu vzduchu to na tom vyhlašování asi nepůjde, navíc, když povolím břicho, vypadám jak v pátém /možná i šestém/ měsíci těhotenství… No, tak nic, tyhle bohužel ne, nemůžu tam dělat ostudu, ach jo, snad se do nich /asi jedině po nějaké vleklé viróze :)/ ještě někdy vejdu… Naštěstí nacházím ve skříni pár volnějších kousků…. Tak oblečení bychom měli…
Rezervuju si on-line místenku na vlak, už u něj svítí červená kontrolka naplněnosti, přece jen se na Dny dobré vůle chystá hodně lidí… Taky mě to mohlo napadnout dřív… Ubytování už také moc nezbylo, i v okolních městech zbývají poslední pokoje, tak rychle – klik, objednat, ať mi to někdo nevyfoukne.
Vyrážím z Kralup hned ráno, mám ráda rezervu. V půl osmé vycházím z úřadu na vlakové nádraží. Spoj do Prahy má pár minut zpoždění, ale to mě nemůže rozházet. Času dost. Sekeru má i Slovácký expres, ale je to přímý vlak téměř do cíle, takže dobrý, no stress… 350 km ubíhá celkem svižně. Ke konci trasy krátká výluka a náhradní autobusová přeprava, v Uherském Hradišti jsem krátce po obědě.
Je 12:30, stíhám se v klidu ubytovat, osprchovat, dát se do gala a jít na oběd. Procházím se po městě a na pohodu jdu na bus směr Velehrad, jede to tam 15 min., je to jen šest kilometrů, v 15:00 jsem tam jako na koni a budu mít 2 hodiny na prohlídku jednoho z nejvýznamnějších poutních míst, hlavního střediska Velké Moravy.
Procházím autobusovým nádražím. Míjím záchodky, no, raději se tam zastavím, člověk nikdy neví… Moderní bezobslužná doba dorazila i sem… Boj s turniketem, mince padá zpět a nechce mě pustit, nakonec jsem match vyhrála, ale jen částečně. Pomsta stroje byla fikaná, šaty mi podebralo jedno z ramen závory, jak jsem zabrala, druhé jimi škublo a šaty natrhlo! Pro Krista pána, to je den! Ještěže mám čas vrátit se na hotel, bohudík mám náhradní oděv pro strýčka příhodu! Cestou na hotel se snažím být neviditelná, šaty odhalují více, než by měly, krytí poskytlo pouzdro na notebook spuštěné proklatě nízko… Takže v jiném (a posledním) modelu zpět na bus, raději už nebudu cestou nic jíst, aby to neskončilo na bílé látce, ani si sedat, třetí s sebou fakt nemám.
Jak čekám na MHD, slyším jakési „plesknutí“, poté mávání perutí. „Tak to bylo o fous.“ A že toho bylo! Nevšimla jsem si, že stojím pod stromy plnými záludných opeřených bombardérů. Pro jistotu se posunu do bezpečné vzdálenosti a raději ještě do útrob autobusového přístřešku, to pro případ, že by mě chtěl sejmout nějaký náhodný kolemletící. Tolik hodin na cestě, na kontě roztržené šaty a ještě přijet takto zneuctěná, to fakt ne, vesmíre, to už si dnes (ani jindy) nezasloužím…
Bus je tu. Začátek jízdy je fajn, řidič v letech si pouští punkrockovej nářez, volume doprava, zpívá taky, hlasitěji než Iggy Pop: „Candy, Candy, Candy, I can not let you go…“ Jde mu to, to se musí nechat. Pohodička brzo skončila. Po několika stovkách metrů stojíme v koloně, Hradiště se v mžiku změnilo v parkoviště, kromě toho, že chtějí všichni na Velehrad, cestu komplikují letní uzavírky a objížďky. To nevypadá dobře, autobus každou chvíli stojí, řidič zhasíná motor, otevírá dveře, místní se pomalu, ale jistě, rozutíkají. Přespolní setrvávají v tichých modlitbách za brzké dosažení cíle a vysvobození z dusna autobusu… A z rádia zatím zní: „Life is crazy…“ No, to souhlasí.
Začínám být nervózní, že to vyhlašování nestihnu… Hypnotizuju hodinky, kolonu, řidiče, nic z toho není platné. V autobusu začínají drobné „radosti“, starší pán prosí řidiče, že by si u stromu odskočil, řidič ho peskuje, že když se kolona pohne, blokovat dopravu nemůže (ještěže mě boží prozřetelnost zavedla na toalety, i když mě to vyšlo dost draho :)).
Při jízdě/nejízdě zkoumám mapu, jestli bych tam nebyla rychleji pěšky, možná byla, ale za předpokladu, že bych cestou někde nezbloudila. Jen v těch lodičkách by se špatně běželo…
Nezbývá, než to nechat vyšší moci, co se má stát, to bude, snad nejsem od rána na cestě zbytečně! Místo 15minutové cesty, jsme těch 7 kilometrů jeli (a jeli je silné slovo) hodinu dvacet, šílený. Teď ještě honem najít obecní úřad, nikdy jsem tu nebyla a můj orientační smysl je typicky ženský, takže bohužel žádný . Naštěstí není daleko, zpocená (předchozí sprcha byla zbytečná činnost), uřícená a s migrénou (z toho celodenního cestování a stresu) vstupuji do síně slávy. Děkuji, nebesa, stihla jsem to.
S pomocí Boží (jak také jinak v tak příznačném místě jako je Velehrad a ve Dnech lidí dobré vůle) dopadlo vše nakonec dobře a náš zpravodaj se pyšní dalším titulem ;).
Je večer. Po stresu ani památky, vracím se na hotel. Brzo usínám, byl to náročný den. Páteční cesta zpět je dlouhá, ale poklidná. Jsem zpět ve městě nad Vltavou. Přesedám do auta, pouštím si rádio. Ozve se známý hlas a osudová píseň ze strastiplné cesty pro diplom: „Candy, Candy, Candy, I can not let you go…“ Místo řidiče busu zpívám já: „Life is crazy…“ a směju se od ucha k uchu…
Andrea Jůnová
REDAKCE: tel. č. 
