Dobro došli
aneb Co tým Kralupy TV nezabije, to jej posílí…
Že bude pro první zahraniční reportáž nutno něco vytrpět, bylo jasné už před odjezdem. Předpověď počasí nevěstila nic dobrého: „V noci na čtvrtek by měly lijáky zasáhnout Itálii a oblast pobřeží Jaderského moře, tedy Slovinsko, Chorvatsko, Černou Horu a Bosnu a Hercegovinu,“ psal zpravodajský web. „Déšť bude extrémně vydatný. Do soboty může spadnout až 250 litrů na metr čtvereční. V uvedených oblastech hrozí záplavy a sesuvy půdy. V Německu bude nepříznivým počasím ohrožen především jih, kde bude vydatně pršet a v Alpách sněžit. V pátek a v sobotu může sněžit ve výšce kolem 1 200 metrů nad mořem, tedy až do úrovně Brenneru.“
To se jednomu hned chce jet, když dva dny ze čtyř stráví úmornou cestou a zbylé dny budou padat „trakaře“… Navíc pod hrozbou kritického stavu…
Tak snad nebude tak zle, utěšovali jsme se s kolegy vzájemně… No, bylo. V Čechách kolona za kolonou, naše tempo přesunu bylo všelijaké, jen ne vražedné. Zato jsme viděli nevídané… Pršelo a foukalo tak moc, že déšť tekl po vozovce směrem do kopce… Zázrak :). V alpských serpentýnách se ochladilo o 10 stupňů, takže nepršelo, ale sněžilo, to na letních gumách v kopcích a ostrých zatáčkách fakt potěší.
To nejhorší mělo ale teprve přijít, a to v místech, kde lišky dávají dobrou noc, také nám jedna „popřála“, málem ji to stálo život…
Mířili jsme pořád výš, černočerná tma všude kolem. Pustina. Nikde nikdo. Ani auto, jen stádečko překvapených srnek v zákrutě, my zírali, ony zíraly, koho to tam čerti nesou…
Až na vrcholky hor…
„Až na vrcholky hor“, jak zpívala Věra Martinová, „kde slyšíš vítr hrát,
do kraje skalních měst i hnízd i hvězd a zatoulaných stád.“ To sedělo… Závětří nikde, rychle začalo jít do tuhého, sníh se střídal s deštěm, šílený uragán mlátil se stromy „koruna – nekoruna“. Hodně jich bylo kolem vozovky popadaných, někdo z nás utrousil, že bude „sranda“, až nějaký spadne na cestu. Než byla věta dokončena, urostlý kousek těsně minul auto před námi. Tak a je „vymalováno“. Umřeme někde v horách, nikým nehledáni, roztrháni vlky. Stáli jsme s ostatními auty před kmenem/za kmenem a znepokojeně sledovali okolní stromy, které poryvům stěží odolávaly… Když tu najednou hrdinný kolega otočil motorového oře a jal se nás zachránit objízdnou trasou. Cena za život se rovnala prodloužení trasy o 45 minut, to za to stálo… Pod tíží prožitého jsme se jednohlasně shodli, že na příště si tu dálniční známku raději koupíme…
Aleluja, už jsme ani nedoufali, přesto jsme s boží pomocí doskákali do cíle církevní komunity nad městem Miren, po 14 hodinách cesty. Bylo něco před 23. hodinou… Odebrali jsme se do svých kobek, někteří (méně šťastní) doslova, zbyla na ně totiž cimra bez oken. Jiným nešla jejich „komnata“ pro změnu zamknout, což nevěstilo nic dobrého, každodenní nerovný boj se zámkem byl vysilující… Tamější palandy skřípaly tak úpěnlivě, že bylo rozumnější se v noci vůbec neotáčet, tudíž zvolit polohu, ve které bylo možné setrvat od setmění do rozbřesku…
Už troubějí…
Kdo nad ránem bděl, a byl znalý poměrů fauny, mohl poslouchat (úsměvně znějící) troubení jelenů…
Budík nebylo třeba nastavovat. Byli na nás, čeládku zhýčkanou, připraveni! Úderem šesté ranní se rozezněly zvony kostela, který byl součástí ubytovacího objektu… V tu ránu by se krve v českých účastnících zájezdu nedořezal, všichni ztuhlí na svých ložích s domněnkou, že určitě zaspali! V negližé však na chodbu nikdo příliš nespěchal… Dusot kopýtek zpoza dveří prozrazoval, že ač je venku tma tmoucí, uvnitř to žije. Časný potlach se však netýkal nás, ale místní komunity, božích oveček, které utíkaly do modlitebny.
Kdo už (strachy) oka nezamhouřil, mohl učinit druhý pokus o získání slotu ve sprše, hostitelé si na nás připravili takový – ehm, jak to říct – teambuilding? Sprchy a WC byly jen na chodbě, navíc jaksi dohromady – s dělením na panáčka a panenku si nikdo hlavu nelámal. Závěs ve sprše byl jako obvykle užší, než by měl (nedělají to ti výrobci schválně?, chtít ho dotáhnout doleva, znamenalo odhalení zprava…
Pokud se podařilo ze hry na schovávanou (v koupelně) vyjít bez úhony, na chodbě čekalo druhé kolo bojovky. Dostat se do pokoje v nedbalkách, být neviděn a zároveň nevidět v podobném úboru ředitele onoho či vedoucí tamtoho, byl také slušný adrenalin. Ale což, před Bohem jsme si všichni rovni, holt, jiný kraj, jiný mrav…
Do terénu…
Po snídani jsme vyrazili za místními tradicemi. Chvilka nepozornosti a naše dopravní prostředky byly zneuctěny čímsi hnědým a hustým. Zaparkovali jsme na Krakonošově, a nějaký místní nám to dal sežrat, a to doslova, lepivá konzistence sirupu na čelním skle byla velká paráda, naštěstí nám jiní místní pomohli a skrz okna bylo opět vidět…
Ona vesnička byla snad začarovaná, koupila jsem domů jako dárek místní višňový likér. Trest přišel záhy, zátka byla přetažená a rubínový mok mi pomalu ale jistě unikal zákrutami batohu, aniž bych o tom měla tušení. Sladký, hustý, lepkavý sajrajt v batohu s doklady a penězi fakt chceš, navíc 850 km od domova! Ale voněl krásně… Zlatý hřeb dne měl však teprve přijít… Do třetice všeho zlého.
Ale to už jinde jsme, je to jiná vesnice…
Dobrý záběr si žádá své, i neváhal kolega a šel pořídit foto do těsné blízkosti vodní hladiny. Zapálen pro věc si nevšiml jedné maličkosti, na příkrém vstupu do vody byly dřevěné latě, které tamější vody již nějaký ten pátek svědomitě omývaly… Byly krásně zelené a oklouzané. V mžiku ležel na krovkách v metrové hloubce tyrkysové vody, jen telefon statečně držel nad hladinou… Pomoct mu z vody byl nadpozemský úkol. Klouzalo to tak, že by se koupali další členové týmu Kralupy TV. Naštěstí byl v těsné blízkosti suchý betonový rantl, po kterém se vysoukal zpět na souš… Vodník hadr. Nejhůř dopadly boty, voda z nich cákála svědomitě ještě hodně dlouho… Kdyby nebylo chladno a deštivo, člověk by se i škodolibě zasmál. Takto bylo ale třeba provést záchrannou operaci – nálet na obchod – pokus o zakoupení suchých samochodek. Nedopadlo to dobře, jejich chytré mašince se nelíbily naše bankovky, čert ví proč. Ještě aby zavolali strážce zákona. Nečekáme, dekujeme se… Honem pryč! Ale ty stopy za námi! I po parkovišti! Prostě „mokří bandité“…
Dobro došli, skoro pošli 🙂
AJ
Další fejetony.
Ocenění fejetonů.
Více o autorce.
Přečtěte si také reportáž z cesty do slovinského partnerského města, který byl tomuto fejetonu inspirací.
REDAKCE: tel. č. 
