Fejeton: Jízda odvahy?

Držkopád
Je po dešti, čekám na vlak v potemnělém ránu. Je tu. Chvilka nepozornosti, a už ležím v nástupním prostoru naplacato, jen ta vizualizace hvězdiček nad hlavou chybí… Člověk se dostane z vertikální polohy do horizontální opravdu v mžiku. Mokro, hladká podlaha, kluzká lišta, podrážka bez vzorku… Vstala jsem a pelášila se ukrýt někam do útrob vagonu, kde moji eskapádu nikdo neviděl… Následná modřina velikosti dvou dlaní na boku tělesné schránky byla snesitelným trestem a varováním pro další zbrklé akce tohoto typu…

Bližní svůj
Člověk je sice tvor sociální, ale asi jen do určité míry. Cestou ve vlaku si nelze nevšimnout, že by každý jel nejraději sám ideálně v prázdném voze… Blízkost bližního svého je tak nějak nevítaná. Nastoupivší jsou ochotni projít celý vlak, jen aby našli čtyřku jen pro sebe…

Sherwood
To místo se tak nazývá právem, projít parčíkem ze směru od Masaryčky na hlavák se rovná stezce odvahy, zrovna takové, jakou si pamatuji z tábora z dětství: dojít o půlnoci kolem řeky a děsivého splavu skrz temný les na židovský hřbitov a podepsat se na papír ležící na nejvzdálenějším náhrobku (naštěstí ne vlastní krví). Uáááá…

Zpět do parku. Nevěříte, co vidíte, protíráte si rozespalé oči ve snaze spatřit o něco pozitivnější realitu, ale nepomáhá to… Na lavičce spí v dešti pod peřinou nějaký chudák bez domova, vedle něho (na zemi) stojí jeho nohy, možná si říkáte, že je to technicky neproveditelné, ale je… Jsou to náhrady jeho obou dolních končetin od kolen po konečky prstů. Snad mu je někdo ze zlomyslnosti neodnese, říkám si… Po tomhle výjevu člověk fakt neví, jestli ještě spí a zdá se mu nějaká noční můra, nebo je už v realitě, která je dost bezútěšná…

Obydlených laviček je bohužel dost, někteří jsou pod dekami, jiní mají spacáky, část leží přímo na zemi.
Všudypřítomný smrad, že by jeden pad, se táhne celým parkem. Při pohledu na zem se člověku dělá zle, ale nedívat se tam, se rovná dalšímu riziku… Je třeba volit menší zlo.
Ti, co jsou vzhůru, na něčem evidentně „frčí“, ani se není čemu divit… Jejich výrazy i projevy jsou děsivé, garderoby jakbysmet. Strážci pořádku nikde, asi vědí proč…

Sem tam projde nějaký cizinec, co nad ránem doletěl do Prahy. No, potěš koště, co si o nás Češích, České republice, matičce Praze, na první dobrou pomyslí, když vidí takové antré. Já být jím, vezmu nohy rychle na ramena…
Za chvíli potkávám cizojazyčnou ZOO, která nepřijela objevovat krásy stověžaté Prahy, ale spíš podniky pochybné pověsti a levný alkohol. Takový humbuk a bordel, který cestou tropí, by si ve své zemi asi nedovolili, ale proto tu vlastně jsou, že?
No, viděla jsem dost, honem do vlaku…

Chladírenský vůz
Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu. Vracím se domů. Probíhám Sherwoodem, tentokrát v opačném směru. Je zářijový večer, jeden z posledních tropických tohoto léta. Konečně se svezu tím novým super vlakem, RegioPanter se mu nadává. Žel jsem si cestu moc neužila, vlastně to byl skoro boj o přežití. Vagony měly klimatizaci nastavenou ala chladírenské, či skoro mrazicí vozy, asi aby se v jejich útrobách pasažéři cestou nezkazili, případně aspoň jeden druhému nesmrděli pod nos potem. V pátek kolem 20. hodiny už skoro nikdo nejel, nešel ani průvodčí. Ze mě byl rampouch chvíli po startu, měla jsem jen letní výbavu. V případě umrznutí by mě našli asi až ráno… A pak, že jsou drahé energie :). Takže poučení z letního cestování vlakem zní: Ať je léto nebo zima, v péřovce je vždycky prima!

Andrea Jůnová