Stačilo málo a vojákem se vůbec nestal

V listopadu si připomínáme 40. výročí úmrtí generála Klapálka, osobnosti spojené s naším městem, po které je pojmenována i jedna z ulic …

Drsný, energický, rozhodný, takový byl generál Karel Klapálek. Přesto, či právě proto, ho jeho vojáci respektovali a měli rádi. Upřednostňoval nebezpečí zákopů před pohodlím kanceláře a štábu ministerstva. 10 let života strávil ve válce, čtyři ve vězení. Život se s ním od začátku nemazlil, díky tomu dokázal později čelit čemukoliv…

Ale vraťme se na počátek jeho příběhu. Narodil se 26. května 1893 v Novém Městě nad Metují. Jeho otec byl tou dobou zaměstnán u dráhy. Poté, co byl pracovně přeložen do Kralup, se začala psát historie rodiny Klapálkovy v našem městě. Když byl Karel Klapálek osmiletý, jeho otec zemřel, o pět dětí se od té doby starala jen jejich matka. Neměla to vůbec jednoduché. Nejednou se stalo, že jediné, co mohla dát dětem do školy na cestu, byla kůrka z krajíce chleba…
Obecnou školu tedy absolvoval Karel Klapálek v Kralupech nad Vltavou (pravděpodobně šlo o nynější ZŠ Komenského). Do gymnázia dojížděl do Prahy, kde odmaturoval v roce 1911. Poté nastoupil na místo účetního v malé kralupské továrně Jaroš, která vyráběla samočinná čerpadla.

Z vojáka generálem
Roku 1915 byl povolán na vojnu, mobilizován však byl až na druhý pokus. U prvního odvodu byl odmítnut z důvodu tělesné slabosti, odvodová komise ho jako vojáka vůbec nechtěla. Až když brala rakouská armáda úplně každého, „dostalo“ se i na něj. Stačilo tedy málo a vojákem se stát vůbec nemusel…
V rámci vojenské služby byl vyslán na haličskou frontu, kde už v září 1915 (teprve po měsíci u armády) padl do ruského zajetí. Na podnět emisara Wachsmanna (tatínka později populárního herce Jiřího Voskovce) provádějícího nábor, vstoupil v březnu 1916 do České družiny, předchůdkyně pozdějších československých legií v Rusku.
V roce 1917 zažil i legendární bitvu u Zborova – jako legionář v řadách 3. československého střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“. Účastnil se také většiny bojů Československých legií v Rusku, kde nakonec onemocněl tuberkulózou. Do vlasti se pak po sibiřské anabázi vrátil lodí (v rámci cesty kolem světa) roku 1920.

Zanedlouho potom, v červnu 1920, se stal důstojníkem z povolání a prošel mnoha vojenskými funkcemi u řady útvarů v tehdejším Československu (např. vyučoval taktiku jako řádný profesor v armádě /v Milovicích, na Vojenské akademii v Hranicích/). Mimo jiné sloužil také v Užhorodu, kde se seznámil se svojí budoucí manželkou Olgou, také se tam setkal s přítelem z legií – Ludvíkem Svobodou – s nímž jej osud ještě mnohokrát spojil.

Léta běžela, důstojník Klapálek sbíral další vojenské zkušenosti… V listopadu 1937 byl přeložen v hodnosti podplukovníka pěchoty do Českých Budějovic k 1. pěšímu pluku „Mistra Jana Husi“. Během následné mobilizace v září 1938 se stal velitelem „mobilizačního dvojčete“ 51. pěšího pluku.

Propuštění z armády
Poté již události nabraly rychlý spád. V červenci 1939 jej armáda propustila. S okupací se Karel Klapálek do konce života nesmířil. Ihned se zapojil do odbojové činnosti v organizaci Obrana národa a stal se velitelem její českobudějovické pobočky (v civilu byl ředitelem Živnostenského úřadu v Budějovicích).
V květnu 1940 mu již bylo na stopě gestapo, a proto opustil vlast. Přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Turecko se dostal na Blízký východ. Od června 1940 se stal zástupcem velitele 4. pěšího pluku naší armády v Palestině.

Další vojenská akce na sebe nenechala dlouho čekat. Jednalo se o legendární nasazení Čechoslováků do obrany obležené (strategicky důležité) pevnosti Tobruk na severovýchodním pobřeží Libye. Od října 1941 do dubna 1942 tam působilo pod Klapálkovým velením 643 mužů, z toho 14 padlo a 81 bylo zraněno. Přesto šlo o první vítězný boj československé pozemní jednotky za 2. světové války, kde se podle pamětníků Klapálek předvedl jako mimořádně schopný velitel.
Na to konto byl navržen na povýšení na plukovníka šéfem československé vojenské mise na Středním východě za „statečnost a neobyčejně obratné vedení obranných operací“. Na adresu generála Klapálka doslova zaznělo: „Bojová hodnota praporu je v prvé řadě jeho zásluhou. Důkazem je celá řada uznání anglických velitelů – např. vrchního velitele generála Okinleka. Klapálek byl dále vyznamenán polským válečným křížem, britské ministerstvo války projednávalo jeho vyznamenání britským vojenským řádem za vynikající službu – hlavně za dovednost a rozhodnost, se kterou velel československému praporu za útočných operací v tobruckém perimetru.“

Andrej Gag, velitel československé vojenské mise na Středním východě o generálu Klapálkovi řekl: „Je vážné, rozšafné a činorodé povahy, působí dojmem uzavřenosti, ale je to velitel statečný, iniciativní, věrný povinnosti do krajní fyzické hranice. Vojenské vědomosti má velmi solidní. Je schopen velet vyšší vojenské jednotce. Jeho kvalifikace je velmi dobrá.“
Uznávaný Karel Klapálek se v září 1943 tedy stal zástupcem velitele československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii a v březnu 1944 dokonce přednostou osobního a politicko-právního odboru londýnského Ministerstva národní obrany. Ale práce v kanceláři v době, kdy na frontách umírali vojáci, generálovi vůbec neseděla, a tak se v srpnu 1944 dobrovolně přihlásil k přesunu k bojujícím jednotkám v Sovětském svazu.
Ve funkci velitele 3. československé samostatné brigády a později 1. československého armádního sboru se dále zúčastnil Karpatsko-dukelské operace a následného osvobozování Slovenska a Moravy. Dvakrát byl při tom raněn. Do osvobozené Prahy se vrátil 17. května 1945 na bílém koni v čele československých vojáků bojujících v zahraničí.
Záhy po válce byl Karel Klapálek (15. června 1945) povýšen na divizního generála. Ani další hodnost na sebe nenechala dlouho čekat, a tak byl 20. února 1947 povýšen na armádního generála. Prezident Beneš mínil ocenit jeho práci jmenováním náčelníkem generálního štábu, se svým návrhem však neuspěl.

A pak přišel únor 1948…
Po únoru 1948 působil údajně Karel Klapálek jako předseda prověrkové komise a podepsal řadu propouštěcích rozkazů z armády. Jeho kritikům nahrává, že v červnu 1948 vstoupil do KSČ, ale nebyl zdaleka jediný, učinila tak spousta dalších členů armády.
V roce 1949 byl Karlu Klapálkovi propůjčen Československý vojenský řád Bílého lva „Za vítězství“. V březnu toho roku dostal varovný (anonymní) dopis, který jej upozorňoval na sledování a vyzýval k emigraci. On však nebral hrozbu vážně. Nicméně změny nálad ve společnosti pozoroval. Když byl z funkce ministra národní obrany odvolán Ludvík Svoboda, podal si v dubnu 1950 žádost o udělení zdravotní dovolené. V únoru 1951 byl označen za nedůvěryhodného a převeden jako politicky nespolehlivý do výslužby. Údajně byl v té době sledován vojenskou kontrarozvědkou, důkazy pro to ale neexistují.
Koncem listopadu 1952 se konal proces s Rudolfem Slánským, kde padlo i Klapálkovo jméno. Od toho okamžiku generál čekal, kdy si pro něj přijde Státní bezpečnost. To se stalo 20. listopadu 1952, kdy byl zatčen a poté internován ve Valdicích (o dva dny později byl zatčen i Ludvík Svoboda).
Mezi lety 1953–4 byl degradován, vyloučen z KSČ, zbaven majetku a občanských práv, roku 1954 ve vykonstruovaném procesu dokonce odsouzen za sabotáž Košického vládního programu. Z věznice ve Valdicích byl roku 1956 propuštěn, prý i na základě přímluvy Nikity Sergejeviče Chruščova a intervence sovětských maršálů Žukova a Koněva.

Přes všechny fámy se o něj Státní bezpečnost od jeho propuštění z vězení (v roce 1956) aktivně nezajímala – nebyl na něj založen svazek, jeho jméno se párkrát objevilo ve svazcích jiných.
Roku 1966 vyšly jeho paměti. V roce 1968 byl vojensky i politicky rehabilitován, od té chvíle byl také vyznamenán mnoha spojeneckými řády a medailemi. Jedním z prvních kroků nového prezidenta Ludvíka Svobody bylo, že Klapálkovi udělil titul Hrdina ČSSR.
Generál Klapálek dožil v pražském bytě na Jižním Městě. Zemřel 18. listopadu 1984, zpráva o úmrtí i s fotografií vyšla o dva dny později na první straně Rudého práva. Je příznačné, že neobsahovala ani zmínku o jeho věznění v 50. letech.

O úmrtí pana generála píše i kralupská kronika:
Rok 1984 – Úmrtí generála Karla Klapálka
„Jak oznamovala smutná zpráva v denním tisku, po delší těžké nemoci zemřel v Praze ve věku 91 let dne 18. listopadu 1984 hrdina ČSSR a armádní generál ve výslužbě Karel Klapálek. Ačkoliv se narodil v roce 1893 v Novém Městě nad Metují a převážně žil v Praze, po celý svůj život se sám považoval za „Kralupáka“. V Kralupech také pobýval za první republiky, po osvobození tu navštěvoval své příbuzné, jmenovitě svou sestru Annu Reifovou a četné přátele. Za druhé světové války bojoval nejprve na Středním východě a u Tobruku. V srpnu 1944 odešel do Sovětského svazu a jako příslušník 1. československého armádního sboru v SSSR se zúčastnil Karpatsko-dukelské operace a osvobozování našeho území. Po květnu 1945 se aktivně zapojil do budování nové československé lidové armády, ve které zastával vysoké velitelské funkce.“

Pan generál a politika
Po celou dobu svého života vystupoval Karel Klapálek na veřejnosti jako zásadový vlastenec, který nikomu politicky nestranil, ale zcela otevřeně ctil spojenectví se Sovětským svazem a projevoval určité občanské postoje, které měly celkem blízko k socialistickému vidění světa (což pramenilo i z jeho nuzného života v dětství). Po osobních i celonárodních negativních zkušenostech s komunistickým režimem v 60. a 70. letech nikdy nezatrpkl vůči lidem, ani neobviňoval tento systém. Absurdní jednání komunistického režimu si spojoval spíše s konkrétními jedinci, kteří povýšili osobní kariéru nad obecný prospěch celku a podíleli se tak na „deformacích“ falešných ideálů, kterým po roce 1945 propadla velká část národa…
Poválečná armáda už bohužel nebyla ta nepolitická instituce, ve které ve 30. letech vyrostl. Na velitelských místech se najednou objevovali především komunisté, v jejichž rukách bylo i vojenské obranné zpravodajství, naopak vojáci z řad legionářů byli propouštěni. V takové atmosféře přišel únor 1948. Svědectví, jak se Karel Klapálek k uchopení moci komunisty postavil, jsou však rozporuplná.

Jeho jméno je nejčastěji dáváno do souvislosti s tehdejším ministrem národní obrany, nadřízeným a také přítelem Ludvíkem Svobodou. „Společně s ním se (ryzí vlastenec a bývalý legionář) účastnil ustavujícího zasedání Ústředního akčního výboru Národní fronty. Jejich přítomnost a projev Svobody byly chápány jako podpora KSČ v době vládní krize,“ uvedl v roce 1993 předseda Klubu politických vězňů Jakub Čermín.
Další kritika přišla v červnu 2008 od bývalého důstojníka a politického vězně Otakara Vinkláře z vojenské sekce Konfederace politických vězňů, který řekl, že: „Spolubojovníci generála Píky, mezi nimi i generálové Ludvík Svoboda a Karel Klapálek, byli v době Píkova procesu a následného odsouzení v lednu 1949 na významných postech ve vedení armády, ale nikdo z nich se Píky nezastal.“
Jiná svědectví pro změnu dokládají, že Klapálek intervenoval ve prospěch řadových západních vojáků souzených v politických procesech…

Vyznamenat či nevyznamenat?
V květnu 1999 se v Poslanecké sněmovně vedla rozsáhlá debata o jménech kandidátů na udělení státního vyznamenání. Prezidentovi byl navržen i Karel Klapálek. Václav Havel ale vyznamenání nakonec neudělil.
Situace se opakovala o 10 let později, kdy byl Klapálek Senátem navržen in memoriam na udělení Řádu Bílého lva. Tentokrát ale vyznamenání neudělil Václav Klaus. Klapálkovy nejasné postoje v únoru 1948 jsou stále kapitolou, která jeho životopis komplikuje.
Co k tomu říct? Snad jen, že život žádného člověka není jednobarevný. To se týká i válečných hrdinů, kteří se nemuseli vždy dobře orientovat v nepřehledných zákrutách „mírového“ života. Svou roli tu mohla sehrát i určitá naivita vůči politice.
Být českým hrdinou ve 20. století nebylo jednoduché a většinou se v životní dráze takového člověka našlo i nějaké slabé/zamlžované místo.

“Pouštní krysy” od Tobruku

Přes své možné politické škobrtnutí v roce 1948 měl Karel Klapálek obrovské štěstí ve věrnosti svých chlapců od Tobruku. Když za války dostal jedno z nejvyšších britských vyznamenání – Distinguished Service Order (DSO), přišli mu v poušti zástupci rot blahopřát, a on jim řekl: „Já jsem jen kapelník, vy jste ta kapela, která dobře hrála…“
Jeho kapela na něj nezapomněla a každoročně se se svým kapelníkem setkávala až do jeho smrti 18. listopadu 1984. Setkání slavných „pouštních krys“ od Tobruku proměňovala šeptanda v minulém režimu v legendu. Snad to bylo z radostného vědomí, že v demoralizovaném národě žijí ještě skuteční chlapi. Patřil mezi ně, přes všechna sporná rozhodnutí, beze sporu i armádní generál Karel Klapálek.

Rodinný život
Karel Klapálek byl ženatý se spisovatelkou a učitelkou Olgou Košutovou (1901–1989), se kterou měl dvě dcery – Ing. Olgu (provdanou Táborskou, * 24. 3. 1926–2013) a mladší Evu (provdanou Ježkovou). Poté, co Karel Klapálek uprchl do zahraničí, žila jeho manželka s dcerami v Protektorátu. Od září 1942 byla internována v táboře Svatobořice, ke konci války v Plané nad Lužnicí. Rodina se shledala až v druhé polovině května 1945. Olga Klapálková–Košutová mezi jiným literárně zpracovala válečné vzpomínky svého manžela, které vyšly pod názvem Voják vypravuje (Družstvo MKS Brno, 1948).
Manželé Klapálkovi jsou pohřbeni spolu s dcerou Olgou a jejím manželem Ctiradem Táborským na Olšanských hřbitovech.
„Svou osobností byl nepochybně prototypem vojáka: Návyků své profese se nedokázal nikdy zbavit – vydával vždy krátké rozkazy, netrpěl žádné dlouhé povídání.“

Souhrn ze zdrojů připravila Andrea Jůnová

Zdroje:

https://plus.rozhlas.cz/karel-klapalek-jak-se-general-zapletl-s-politikou-6512735
https://www.vhu.cz/zakruty-a-rozhodnuti-v-zivote-rozhodneho-vojaka-generala-klapalka/