Pro dobrotu na žebrotu
aneb Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, i na Vánoce
Na tenhle Štědrý den do smrti nezapomenu. Nechala jsem se ukecat, že se zúčastním charitativního běhu. A dobrý skutek o Vánocích, to se bude tam nahoře počítat aspoň dvakrát, ne?
Každý si stanovil délku a tempo podle svého. Maximum byl půlmaraton. Já si řekla, že nejsem žádný béčko a dám to celý. Prostě vyhrálo ego. Párkrát jsem tuhle vzdálenost už uběhla, tak „vo co gou“? Aspoň se pak budu moct o svátcích cpát bez výčitek, že? Budu mít splněno už napřed. Někteří se na sváteční akci patřičně vymódili, běžel i anděl…
Ze začátku bylo vše zalité sluncem. Běh na pohodu – svým tempem, povídání s ostatními. Postupně se vytvořily skupinky. Ke mně se přidala milá starší paní, posléze i pán. Záhy jsem před nimi smekala pomyslný klobouk, protože ač byli o 20 let starší, tak drželi velmi svižné tempo, neobvyklé pro věk začínající šestkou. Když jsme takto běželi už 10 kilometrů, nedalo mi to… Pochlubili se, že běhají závodní maratony! I zahraniční… Ahaaa. To jsem měla vědět dřív, opustila bych „loď“, dokud byl čas…
Na 15. kilometru už jsem přestávala stíhat dýchat, tempo se nezpomalovalo, spíš naopak. Kristova noho, já asi na Štědrý den umřu! Bylo mi fakt trapně. O dvě dekády starší a v takové kondici. Moje sebevědomí jsem ztratila cca před hodinou a zadupalo jej stádo běžeckých nadšenců funících za námi…
Na 18. kilometru jsem vymyslela fintu fň, budu si (jako) vázat tkaničku a nechám je běžet. Jenže! Oni byli (bohužel) tak milí, že mi nechtěli utéct… Tak to pěkně děkuju, smrt (ta moje samozřejmě) nastane během několika málo okamžiků. Běžím, tedy snažím se běžet dál, ale opravdu už melu z posledního.
Na 20. kilometru už sotva pletu nohama.
21. – poslední – byl nejdelší v životě, už jsem nemohla ani mluvit, zasýpala jsem: „Děkuju za společnost, krásný svátky“ a šourala se k autu směr domov. Kupodivu byla otevřená drogerie, doplížila jsem se k regálu, popadla do náruče všechny možné cukry, honem zaplatila a hned před výlohou (jak největší bezďák) tlačila v pudu sebezáchovy vše do sebe – tělo už jelo nějakou tu dobu na autopilota. V touze doplnit síly jsem sežrala i to, čím bych jindy opovrhla. Energie klesla velmi hluboko pod únosnou mez…
Nohy už mě nenesly, dojít pár metrů k autu fakt bolelo, řídit byl také výkon. Dojela jsem domů po poledni, vítala mě rodinka: „Jak bylo?“ „Ani se neptejte, jsem ráda, že žiju. Až budu mít zas někdy takhle blbej nápad, nikam mě nepouštějte.“ Stát u plotny (po tom všem) a smažit řízky byl nadlidský úkon. Po zbytek dne jsem úpěla, výraz šoku ve tváři přetrvával a nemizel, ani když přišel Ježíšek…
Na Vánoce už neběhám, jedině kolem plotny.
Andrea Jůnová
Další fejetony.
Ocenění fejetonů.
Více o autorce.
REDAKCE: tel. č. 
