Prosinec jsem jela na autopilota, přiznávám. Jedna práce, druhá práce, škola, dárky, cukroví, salát, ryba, klobásy, stromek. Vánoční večírky… Vlastně nevím, jak jsem to mohla přežít. K tomu uzávěrka mnohem dříve, respondentů mnohém méně a jako bonus zavřená tiskárna. U korektur jsem už ani nevěděla, o čem čtu, přestože jsem byla sama autorkou… Bylo třeba (více než kdy předtím) zachovat klid (pokud možno) a hlavně se z toho (všeho) nepo…. Co mě nezabije, to mě posílí, že?
Nešlo být u všeho a tak jsem prošvihla návštěvu kostelní věže. Později jsem zjistila, že se nedostalo na mnoho dalších. Mám to, vezmeme tam lidi on-line, i ty, co by se tam kvůli bariérám nedostali, natočíme reportáž! Den D nastal v lednu. Kolega kameraman nemá rád výšky, no, já taky ne. Po pár adrenalinových zážitcích z dětství a rané dospělosti trpím závratí. Ale vůbec by mě nenapadlo, že to budu řešit i ve věži… Stoupáme k vrcholu po kamenném točitém schodišti, pohoda až na 84. schod. V mezipatře se kochám starobylým hodinovým strojem, poslouchám jeho hluboký tikot jako v pohádce Princ a večernice.
Poté to přišlo, romantika byla ta tam. Schody se změnily. To ne! Zírám nahoru věží do strmého dřevěného „cik cak“ schodiště. Skrz jednotlivé „schody“ je vidět dolů! Pane Bože! Co mi to děláš… Zábradlí skoro žádné, místy se nemám čeho držet. Jakože vůbec ničeho! Spousta vzdušného prostoru všude kolem. Uf! To je přesně to, co nesnáším… Že já, krá—, si to vymyslela. Že já bl– sem lezla. Pan farář s kolegou jsou dávno nahoře netušíc, že svádím pár metrů pod nimi boj sama se sebou… Žaludek jako na vodě, točí se se mnou celý svět, je mi mdlo, polívá mě pot, trošku se chvěju. Co budu dělat? Vyštvala jsem je sem já… A teď jim jako řeknu, že tam nejsem schopná vylízt? Trapný… To by mě hanba fackovala… Nic, hlavu vzhůru, odvahu, to dáš, musíš, jinak to nejde… Ou, takže hlavně na to nemyslet a nekoukat dolů, ani skrz laťky, ani okolo, jen nahoru na cíl…
Dýchej. Mysli na to, jak je dneska krásně. Nedívej se pod sebe. Už tam skoro seš. Jo, seš dobrá! Fuj, krve by se ve mně nedořezal, snažím se vypadat úplně v pohodě… Kdes byla? Ále, ještě jsem dělala nějaké fotky v mezipatře…. Nad cestou dolů teď vůbec nechci přemýšlet. Vše jsme natočili, útroby věže jsou krásné, tajuplné. A ten výhled z ptačí perspektivy. Byl to zážitek, na který nezapomenu, jak v dobrém i zlém :).
Andrea Jůnová
PS: Zpátky to bylo úplně v pohodě, nechápu…
Další fejetony.
Ocenění fejetonů.
Více o autorce.
REDAKCE: tel. č. 
