Na jaře roku 1945 začínalo být jasné, že válka se chýlí ke konci. Nebe nad Říší ovládla letadla Spojenců a zejména zničení Drážďan, jejichž hořící záře byla dobře vidět z Hrombaby, řada obyvatel Kralup okupantům přála. V té době ale místní nevěděli, že do čela pozornosti se záhy dostane i naše město. Osudným se mu stala tzv. „bitva o benzín“ zaměřená na petrochemický průmysl, jež měla německá vojska připravit o důležité suroviny a zlomit tak poslední odpor.
Do hledáčku Spojenců se Kralupy dostaly kvůli rafinerii minerálních olejů, jež postavila roku 1901 firma Lederer a spol. Nejprve se tu vyráběl hlavně petrolej, od čehož byl odvozen její slavný název, následně se přešlo na produkci parafínu, olejů a pohonných hmot. Po okupaci se Petrolejka stala součástí německého koncernu a později ukončila činnost. Americké tajné služby toto však nevěděly, a tak se Kralupy – od roku 1941 již bez protiletecké obrany – staly později cílem leteckého útoku.
Bomby měly být svrženy již v prosinci
Nálet na Kralupy měl proběhnout poprvé již 28. prosince 1944, kdy ke zničení rafinerie bylo určeno 41 bombardérů typu Liberator, avšak pro hustou mlhu toho dne letci město vůbec nenašli a nakonec svůj smrtonosný náklad svrhli na území Miřejovic, Podhořan, Hleďsebe a Veltrus, kde o život přišel jeden člověk. Další nevydařený pokus o bombardování proběhl 20. března 1945, avšak pro špatné povětrnostní podmínky byla akce odvolána a naopak piloti při návratu ještě ztratili jeden z letounů.
Osudný 22. březen 1945 byl nezvykle slunečný a teplý den, většina Kralupáků si tak užívala radost z hezkého počasí i blížícího se konce války a nikdo netušil, že v ten samý den ráno odstartovala ze základen v Itálii část strojů 15. americké letecké armády a mířila přímo na naše město. V 11:45 se v Kralupech rozhoukaly sirény, přičemž o tom jak lidé reagovali, nejlépe svědčí vzpomínka Oldřicha Šimka: „Jako velitel domovní hlídky chodím po domech a ulicích, vyzývám obyvatele, aby se odebrali do krytu. Procházím Sokolskou ulicí a již slyším hukot leteckých motorů (…) a tu z 1. patra hlas děvčátka, které říká své mamince: „Mami, ta polévka je málo slaná.“ Zvedám hlavu a volám: „Liduško, tu polévku si osol až po náletu, teď běžte honem do krytu.“ Otec Lidušky, pan Kratochvíl (…) vystrčí hlavu z okna a ptá se mne: „Už jsou blízko?“ V tom však vidí na obloze první stříbrné stroje. „Do krytu!“ zavolá hlava rodiny a již všichni se odebírají do sklepů, kde hledali záchranu.“
V krytech se odehrával boj o život...
Přesně v půl jedné se na nebi nad městem objevily první letouny a díky optickému zaměřovači hned první bomba zasáhla svůj cíl – poloprázdný zásobník v objektu rafinerie. Po první vlně nastal chvíli klid, čehož využili někteří lidé k přesunu do jiného krytu či ke kontrole svého majetku, mezi nimi i O. Šimek: „Pojednou ticho. Vyběhnu ven, v ulici vše v pořádku, jen všechna okna ve všech domech jsou vysypána. Probíhám dům (…) vstoupiv do ložnice slyším další mohutný hukot letadel. (…) Vyskočím oknem na dvůr a spěchám do krytu ke své rodině. Skočím na práh dveří u sklepa chtěje sestoupiti po schodech dolů (…). V tom pronikavé svištění – rána – a já byl tlakem vzduchu hozen do sklepa.“ Sloup dýmu z hořící Petrolejky bohužel záhy zakryl celé město, další piloti tak už nedokázali rafinerii lokalizovat a shazovali bomby metodou „Offset“ – tedy naslepo do obytných čtvrtí, kde přinášely smrt jejich obyvatelům. Celkem 124 letounů Liberator na město svrhlo asi 286 tun bomb, samotný nálet trval cca 30 minut, avšak lidem v krytech to muselo připadat jako věčnost.
Navíc, jediné kryty, které by dokázaly přečkat přímý zásah, byly vytesány do masivu Hostibejku a z centra města tedy příliš vzdáleny. Poté, co nálet skončil, začal v zasažených sklepích, kam se lidé nejčastěji uchýlili, boj o život, což dokládá závěr Šimkovy výpovědi: „Rozpoutává se peklo (…). Dusíme se. Nářek dospělých, děsivý pláč dětí. Hmatám po lopatě. Lidé nemohou dýchat, prachu
a kouře plný kryt. S námahou hledám otvor k naší záchraně. Manželka mající na ruce 15měsíčního synka naříká: „Jaroušek mi umírá.“ Pracuji jako stroj, snad víc. Podaří se odstranit pobořenou zeď ze schodů v té tmě? Musí! Vylezu na dvorek (…). Beru do svých rukou nehybné tělíčko svého synka (…). Ztrácím orientaci, volám o pomoc, vzápětí se objeví mladý chlapec a odvádí mě do krytu (…) ke Karhanům. Tam mi učitel z pokračovací školy bere chlapce, zavádí umělé dýchání. Po mnoha pohybech ručičkama, vyvalí se chlapci z pusinky písek, prach, bláto. Chlapec se dá do křiku.“
Škody byly obrovské, stejně jako ohlas
Zatímco syna pana Šimka se podařilo zachránit, mnoho jiných takové štěstí nemělo. V následujících dnech byli mrtví odnášeni do kralupského kostela, kde byli příbuznými identifikováni. Bilance byla tragická – zahynulo 245 osob, z toho 145 Čechů, zbytek tvořili zejména němečtí vojáci. Stejně tak nelze opomenout ani ztráty majetkové, zničena či poškozena byla veškerá městská infrastruktura, tj. kanalizace, osvětlení, povrchy ulic, dále veřejné budovy jako radnice, knihovna, okresní soud nebo školní budovy. Celková škoda na majetku města stanovená po válce národním výborem činila přes 9 537 000 Kčs. Srovnána se zemí pak byla i velká část nádraží a celá řada průmyslových podniků.
Nálet na Kralupy, nejtragičtější událost v dějinách města, vzbudil minimálně v našem regionu velký ohlas. Pozornost na něj ve svých verších zaměřil Jaroslav Seifert, obrazy s jeho motivem vznikaly v ateliérech malířů Josefa Holuba a Stanislava Šturze. Velkou pozornost mu věnovali historici Otakar Špecinger a Ing. Josef Stupka, autor knihy Město v slzách. Samotné oběti náletu připomíná pamětní deska na budově kostela a pozdější úspěšnou obnovu života v Kralupech replika historických hodin symbolizující zároveň, že poselství z básně Zdeňka Tintěry „Město se nevzdává“ bylo naplněno.
Jan Bartoš
REDAKCE: tel. č. 
