Taky vás někdy napadlo, že myšlenka trampingu je úchvatná a romantická? Ohýnek, kytara, spaní pod širákem, dobří lidé… Nebo už jste se posunuli dál a rozhodli jste se jít do toho? Já už byla ve fázi tři, tudíž mám vyzkoušeno, bohužel to nedošlo do fáze 4, praktikuji pravidelně. Proč? Mám asi moc bujnou fantazii, tím pádem žádné spaní, což znamená být následující den příjemná jak osina v pr—- i sama sobě.
Začalo to krásně, domluvili jsme se s jedním známým, že se přidáme k jeho trampské výpravě, pořídila jsem pro rodinku v obchodě proviant, a šlo se balit. Jen to potřebné, kdo by to všechno chtěl celý víkend mít na zádech. Jenže… I jako minimalista potřebujete několik litrů vody na pití a vaření, konzervu, kaše, polívky, sladkosti, KAFE, špekáčky, pečivo, spacák, karimatku, plachtu, plecháček, lžíci, misku, nůž, čelovku, pláštěnku, vlněné ponožky, šátek a čepku, kartáček na zuby, papír… Takže batoh každého z nás vážil asi tak tunu, kolena trpěla už na startu. No, nic, co tě nezabije…
Výšlap vedl přes krásné lesy a skály, cestou jsme potkávali jiné trampy, kteří zakempili tu pod převisem, tu v osadě. Všichni byli družní a zvali na pokec s posezením o vohýnku. S pokročilým odpolednem jsme mířili k místu bivaku. Ustlali jsme si uprostřed skal. Do noci jsme kafrali, někteří vyprávěli strašidelné trampské příběhy, pak nastal okamžik O a přesun do spacáků. Předpověď před výpravou hlásila něco, co se v reálu vůbec nestalo, takže v noci bylo o deset stupňů méně, než byl plán. To znamenalo jediné, zimu! Spacák nestíhal, a usněte, když mrznete… Koukám do tmy, vysoká panoramata skalních útvarů, dost strašidelný pohled. Divné zvuky, hrozná energie, chladný větřík jako bonus… Fantazie jela na plné obrátky, co když… Sem přijde nějaký vrah, úchyl, zloděj… Divoké prase, vlk, rys… Ach jo, to byl zas blbej nápad. Že jsem nezůstala doma v bezpečí a teple postele. Do toho začali dva členové výpravy chrápat tak, že by se za to ani medvědi nestyděli, takový hezký duet, který se v pískovcovém amfiteátru rozléhal do širokého dalekého okolí… O dalších zvucích, které se rozléhaly do kamenné ozvěny, snad ani raději psát nebudu… Ano, o těch, které odchází samy… A nemají ani kapalné skupenství, ani pevné. V tu chvíli jsem byla opět polomrtvá, tentokrát ne strachy, ale smíchy… Tak to se fakt nedá! Zima, kravál, smrad a strach – vražedná kombinace. Představovala jsem si romantiku pod hvězdami a ono tohle… Je to všechno, jen ne slibovaná poetika.
Do rána daleko… Pasovala jsem se teda na hlídače, co jiného, budu dávat pozor, kdyby něco…
Samozřejmě jsem tou zimou začala potřebovat na záchod, to mi ještě chybělo ke štěstí, asi tak hodinu jsem sbírala odvahu. Teď kam? No, krve by se ve mně nedořezal, ale jinak to nešlo. S vytřeštěnýma očima jsem upalovala z roští zpět k ostatním, abych opět ulehla na tvrdou studenou zem.
Začalo svítat, konečně, bohudík, strach byl ten tam, zůstala jen únava po probdělé noci. Najednou se přímo před naší „ložnicí“ z ničeho nic objevil první turista, co nemohl dospat a chtěl posvačit v přístřešku ve skalách. Koukal dost divně a s odporem…
Na nocování v lese už mě nedostanou… Ledaže by někdo vzal psa, předala bych mu hlídací funkci.
Andrea Jůnová
REDAKCE: tel. č. 
