Jindřich Bišický,
*11. února 1889 Zeměchy, +30. srpna 1949 Velvary.
Fotograf a stavitel. Na frontě pořídil výjimečné snímky z období 1. světové války. Postavil převážnou část domů ve velvarské čtvrti Spořilov, také funkcionalistickou vilu a synagogu.
Životní pouť Jindřicha Bišického započala 11. února 1889 v Zeměchách, kde se narodil do židovské rolnické rodiny. Když dokončil měšťanskou školu v Kralupech nad Vltavou, nastoupil do učení na zedníka. Ve studiu pokračoval na C. a k. státní průmyslové škole stavební v Praze. Tam absolvoval odbornou praxi, která jej zavedla do města Drohobycz v tehdejší Haliči, kde dělal stavbyvedoucího. O rok později ho (jako absolventa technického oboru) povolali na tehdy povinnou desetiměsíční vojenskou službu do italského Tridentu.
Na bojišti
První světová válka přišla bez varování. Na jejím začátku narukoval do Štýrského Hradce, což bylo dáno poptávkou po jeho profesi stavebního kresliče. Stal se členem 47. pěšího pluku, kam nastoupil jako technik, ale nakonec byl pověřen fotografováním.
Jak se k fotodokumentaci pluku dostal?
Byl velmi pokrokový. Fotografie (jako technologie a médium) byla v době před první světovou válkou velmi populární a byla již relativně dostupná z pohledu jednoduchosti obsluhy, dostupnosti techniky a ceny přístrojů. A tak se stalo, že 1. světová válka byla plná amatérských fotografů, kteří si vzali své vybavení s sebou. Ne jinak tomu bylo u Bišického. Navíc jako důstojník měl prostor se systematickému dokumentování pluku věnovat, jeho fotografie doplňovaly zápisy událostí na frontě. Zanedlouho se stal blízkým přítelem historika regimentu, barona Ludwiga von Vogelsanga, i v jeho zájmu bylo život 47. pěšího pluku dokumentovat, jelikož měl s obrázky další plány.
Válečný fotograf
Válečné působení Jindřicha Bišického je možné z geografického hlediska rozdělit na dvě etapy:
a) 1914—1915: účast v bojích na karpatské a haličské frontě;
b) 1915: přesun přes Uhry na sočskou frontu, později do Tyrol a Dolomit. Na italské frontě se účastnil bojů až do ukončení války v roce 1918. Většina dochovaných fotografií pochází právě z onoho druhého období — z fronty rakousko-italské. Tyto dva celky doplňuje několik snímků z domácího prostředí z okolí Velvar.
Po návratu domů
V roce 1917 se oženil. Stalo se tak na dovolence, kterou pro ten účel dostal. Jeho ženou se stala Zdeňka Pekárková ze Slatiny. V roce 1918 se jim narodila dcera Milena. Po válce se mladá rodina přestěhovala do Velvar a Jindřich se fotografii přestal věnovat. Archivací negativů z války jeho stopa prakticky končí. Důvodem odklonu mohla být potřeba uživit a obstojně zabezpečit svou rodinu, jelikož jeho žena pocházela ze zámožných poměrů.
Mistr zednický
Velmi zajímavé bylo i jeho meziválečné působení coby majitele stavební firmy. Dodnes nesou Velvary a okolí jeho otisk ve formě mnoha stavitelských realizací. Byl znám svou pečlivostí a precizností i v tomto oboru. Postavil převážnou část domů ve velvarské čtvrti Spořilov, kde dodnes bydlí jeho vnuk. Realizoval také funkcionalistickou vilu pro tehdejšího významného obyvatele Velvar, pana Černíka. Ale nejvýznamnějším stavebním projektem bylo vybudování synanogy. Jednalo se o jednu z historicky posledních synagog postavených před druhou světovou válkou. Vyprojektoval ji architekt František Albert Libra a má čisté linie funkcionalismu. Stavitelské zakázky měl Bišický ještě tři roky po německé okupaci.
Druhá poválečná etapa
Během 2. světové války se moc nestavělo. Postavení Bišického, který měl židovské předky, nebylo ideální. Dokonce na něj bylo podáno udání ke kladenskému gestapu. Po 45. roce byl již nemocný. Jezdil autem pro národní výbor. Zemřel 31. srpna 1948 ve Velvarech ve věku 60 let. Byl pohřben na velvarském hřbitově. Městský úřad vytvořil brožurku významných hrobů, mezi nimiž je i poslední místo odpočinku Jindřicha Bišického. Na Pražské bráně je trvalá expozice jeho velkoformátových fotografií.
Objevení fotografa
Fotograf Jindřich Bišický byl identifikován až v roce 2009 v průběhu konání výstavy, která byla pořádána Správou Pražského hradu ve spolupráci s fotografem Jaroslavem Kučerou, teoretičkou fotografie Danielou Mrázkovou a vojenským historikem Janem Haasem. Výstava nazvaná „Pěšky 1. světovou válkou — objektivem neznámého vojáka“ se konala pod záštitou prezidenta Václava Klause. Na výstavu se přišel podívat PhDr. Michal Rybák, vnuk Jindřicha Bišického, žijící ve Velvarech, který v exponátech poznal dílo svého dědečka. Společně s Jaroslavem Kučerou pak výstavu doplnili a opravili titulky k fotografiím.
Michal Rybák, vnuk Jindřicha Bišického:
„Jako kluk jsem se dědečkovými fotografiemi soustavně probíral. Vždy mě fascinovaly. Prostřednictvím těchto fotografií jsem válku klukovsky prožíval. Na gymnáziu v Kralupech nad Vltavou jsem se o nich zmínil spolužákovi, který přešel na naši školu z Prahy. Negativy jsem mu zapůjčil. Slíbil totiž, že by mohl zprostředkovat publikování fotografií v nějakém časopise. Ukázalo se ale, že je to komplikovaná osobnost. Během 14 dní přestal gymnázium navštěvovat. Já na něj ztratil kontakt. To bylo někdy v roce 1971. Jediné, co mi doma zbylo, bylo několik stovek dědečkových pozitivů. Nikdo z naší rodiny netušil, že jsou z historického pohledu tak cenné.
Zájem o historii (i ve vztahu k 1. světové válce) mě provázel stále. Proto jsem si nenechal v roce 2009 ujít výstavu snímků pořízených v 1. světovém konfliktu neznámým vojákem. Na nádvoří jsem spatřil první snímek a bylo mi jasné, že nejde o práci neznámého vojáka. Díval jsem se na dílo svého dědy. Byl jsem v šoku. Vrtalo mi hlavou, jak se mohlo stát, že se fotografie, které se ztratily kdesi v čase, najednou vystavují na Hradě.“
Jaroslav Kučera, fotograf, spolupořadatel výstavy Pěšky 1. sv. válkou
“První sbírku fotografií z 1. světové války jsem dostal od Honzy Macha, také novináře, plus minus v roce 1973. Nevěděli jsme, co s tím. Vystavovat je tehdy nešlo, za komunistů nebyl o takové věci zájem. Uložili jsme to do staré skříně, kterou jsem měl doma v ateliéru. Po třiceti letech jsem potřeboval při malování odstavit skříň a najednou jsem znovu objevil krabice plné negativů od neznámého vojáka.
Negativů bylo na pět set — skleněné, ale i plan filmy. V té době (rok 2002) jsem se seznamoval s technologickými postupy digitální fotografie. Rozhodl jsem se podívat na ty nalezené optikou skeneru. Po naskenování negativů mi bylo jasné, že jde o umělecky i kompozičně hodnotné dílo, které je v dobrém technickém stavu.
Když to viděla teoretička a kritička fotografie, řekla, že tato sbírka nemá v dějinách obdoby, že sice existují výborné snímky z první linie, ale snímky od českých fotografů jsou úplně jiné, dokumentují totiž podrobně a systematicky běžný život vojáků na frontě a v její blízkosti.
Následovalo několik výstav v roce 2004 a 2009. Jenže to se ještě nevědělo, kdo byl autorem. Vybraný soubor 153 nejlepších jsem naskenoval a nechal nazvětšovat technikou Light Jet na velký formát a společně se Správou pražského hradu tyto snímky vystavil. Během velice úspěšné výstavy “neznámého vojáka” vyšlo autorství najevo. Ukázalo se, že to byl Jindřich Bišický, štábní fotograf 47. regimentu”.
Odkaz fotografa
Smysl pro humanistickou fotografii Jindřicha Bišického je patrný v knize Das Steirische Infanterieregiment Nr. 47 im Weltkrieg (Štýrský pěší pluk č. 47 ve světové válce), která dokumentuje život pluku. Autorem textu knihy je historik regimentu baron Ludwig von Vogelsang, který požádal Bišického o vizuální dokumentaci, dílo obsahuje na dvě stovky fotografií, publikace vyšla až v roce 1932 jako oslava regiementu, jehož historie sahá až ke konci 17. století (předkové barona pluk vlastnili). Historik s fotografem na frontě navázali silné přátelské pouto. Dopisovali si až do konce svého života.
Kdo měl možnost do knihy nahlédnout, zjistil, že tvůrce fotografií byl velmi empatický. V podstatě předběhl svou dobu o 15 let. Dokázal se vcítit do denních radostí a strastí vojáka, války, krve, nervů a osamění.
Když tvořil, rozhodně nebyl od zachycované reality odstíněn. Byl její součástí – jako svědek umírání a beznaděje musel prožívat svá osobní traumata. Právě v tomto aspektu tkví humanistická podstata odkazu jeho systematické práce. „Jeho očima“ si dnes můžeme prohlédnout život na frontě a představit si, jak bychom se vypořádávali s odloučením od domova, navíc za neustálé přítomnosti smrti.
Velmi výstižně shrnul odkaz Jindřicha Bišického ve své bakalářské práci věnované jeho dílu Tomáš Chadim*: „U Bišického nejsme diváky heroických fotografií, které známe z dějin fotografie 1. světové války. V jeho případě se nejedná o shluk nahodile nasnímaných snímků bez koncepce. Naopak, autor jde k jádru věci, jde přímo k člověku a jeho duši. Mapuje systematicky každodenní niterní život obyčejného příslušníka pluku. Mapuje jej dlouhé měsíce. Obrázky citlivě komponuje. Všemi těmito aspekty a jejich prolnutím předbíhá z pohledu dějin fotografie svou dobu. V tehdejší době bylo zachycování takové intimity tabu. I ty fotografie, kde nejsou zachyceny každodenní okamžiky života pluku, jsou velmi intimní, protože doplňují celý obraz. Např. fotografie znovupostaveného náhradního mostu, letecká fotografie vrcholků Julských Alp nebo polní prádelny. Ač jsou tyto fotografie prosté lidské postavy, tak ji zde velmi intenzivně cítíme. Víme, že most postavili ženisté za nelehkých technických podmínek, že prádelnu obsluhují členové pluku. Nejde tedy o popisné fotografie vojenského vybavení či zbraní, ale o příběh lidí, kteří tyto prostředky buď obsluhují, nebo jsou jimi mrzačeni a zabíjeni. Smrt se týkala každého. Voják nikdy nevěděl, zda nebude v další várce obětí. Ale měl jistotu, že pokud to nebude on, bude to někdo z jeho známých či přátel.“
Připravila Andrea Jůnová
Redakčně kráceno, převzato ze zdrojů:
*Tomáš Chadim, Jindřich Bišický, Fotograf 1. světové války (bakalářská práce)
http://www.ifotovideo.cz/rubriky/co-se-deje/jindrich-bisicky-podivejte-se-na-vyjimecne-valecne-snimky-jejichz-autor-se-nedozil-uznani_13148.html
https://magazin.aktualne.cz/foto/za-zaverkou-1-dil-jaroslav-kucera-a-fotografie-z-prvni-sveto/r~52859508086411efa26cac1f6b220ee8/
Jindřich Bišický
Jedna z fotografií Jindřicha Bišického.
REDAKCE: tel. č. 
