Kralupy nad Vltavou – Festival poezie a přednesu Seifertovy Kralupy se letos konal již po třiadvacáté. O rok mladší Adam Závodský získal za své sonety Cenu města Kralup. Studuje pedagogickou fakultu, vyučuje na kralupské ZUŠ, ale více než učitel, je podle svých slov umělec.
Rozhovor o úspěchu a počátcích jeho tvorby přináší říjnové vydání Zpravodaje. Níže se můžete dozvědět, kdy se u Adama probudil zájem o drama a kde se nechává inspirovat?
Většina lidí začíná s psaním povídkami nebo básněmi. Proč to u tebe byla dramata?
Přesně tak, povídky píše každý první, básničky každý druhý. Když jsem byl menší, tak jsem zkoušel psát útržky prózy, ale ani jsem to nikomu nedával číst. Do psaní her jsem se pustil kvůli dramaťáku. V rámci něj byly hodiny tvůrčího psaní a my jsme čelili problému. V době, kdy nastoupil Honza Bouchner, se to začalo rozvíjet, chodilo více a více lidí, a ti najednou neměli co hrát. A tak bylo potřeba napsat nové věci. Tehdy jsem byl ve věku, kdy jsem zbožňoval jakoukoliv výzvu. Takže ačkoliv jsem neměl absolutně žádné předpoklady, tak jsem si spíš z hecu řekl, že to budu já, kdo hru napíše. Honza mě začal učit, i když to šlo ze začátku ztuha, protože není sranda se řemeslo dramatu naučit tak, aby fungovalo.
Jaké bylo první drama, které jsi napsal a následně se hrálo?
To bylo Pět brigádnic v pekelné kuchyni a už se hrálo asi dvakrát. To jsem psal, když mi bylo asi šestnáct let.
A co pro dramatický kroužek píšeš teď?
Nic, protože bude vánoční představení. To už nějaký čas neděláme tak, že bychom každý psali vánoční pohádku. Rozhodli jsme se udělat to volnějším á la kabaret způsobem. Bude se střídat pěvecké vystoupení a herecké etudy a bude to vznikat tak nějak za pochodu.
Máš rozepsané nějaké jiné drama?
Teď píšu věci na Prkna. To je divadelní festival v Hradci Králové, který pořádá Hudební mládež. Jedná se o festival amatérského divadla. My už jsme tam byli s mojí hrou dvakrát a teď mám rozepsanou další hru na další rok. Koná se to v dubnu, takže to zhruba do Vánoc musím napsat, aby se vše stihlo nazkoušet. A to už nejsou pohádky, ale vyloženě vážné věci.
Můžeš prozradit, o čem hra pro letošní ročník festivalu bude?
Můžu prozradit, o čem byla ta minulá. Pro letošní ročník si to zatím nechci úplně vystřílet. Minule to byla divadelní sci-fi My nejsme sami. Bylo to napsané jen pro dva herce, což má obrovskou výhodu toho, že se lidi sejdou a nacvičí to. Spousta představení už totiž ztroskotala na tom, že si lidé nenašli čas a nesešli se. Představení mělo na Prknech poměrně dobré ohlasy a nakonec jsme ho hráli i tady v kulturním domě. Teď jsme s tím byli pozvaní na festival Mladá Smetanova Litomyšl, což je největší akce Hudební mládeže. Byli jsme pozvaní právě proto, že se jim to líbilo na Prknech.
Necháváš se inspirovat nějakými autory?
Nemám to na autory, ale spíše, když vidím v divadle něco fakt dobrého, tak mám pak takovou ctižádost, že tohle chci napsat taky. Ale čím dál tím více se mi stává, teď to bude znít asi trochu samolibě, že když vidím v divadle něco fakt špatného, tak si říkám, že to napíšu lépe.
Kde tedy hledáš inspiraci pro divadelní hry?
Tak tu hledám těžce. Když píšu na zakázku pro dramaťák, tak je inspirací často omezení, které mám. Hra musí mít daný počet rolí, někteří herci mají určitou povahu, takže pak píšu pro ty děti role na míru. Například, že slečna už dlouho neměla hlavní roli a já vím, že je hodně do publika a ráda se předvádí, tak se tomu snažím roli přizpůsobit. A když si pak rozdělám postavy i charaktery herců, tak z toho většinou něco vytřískám. Když píšu do šuplíku, tak mě musí trknout nějaký nápad a to je pak občas dlouhé čekání.
Kdy přišel moment, ve kterém sis uvědomil, že tě to nejen baví, ale že ti to i jde?
To byla Eržika. Byla to první velká divadelní hra, taková srdcovka. Bylo mi osmnáct let a v té době jsem chodil na všechny skupiny na dramaťáku. V jedné skupině holky nádherně zpívaly a s Honzou jsme si řekli, že by bylo fajn jim napsat něco, kde by bylo hodně písniček. Když jsem tam byl, zpívaly z Balady pro banditu píseň Zabili, zabili, což se mi hodně líbilo, proto jsme chtěli adaptovat Nikolu Šuhaje Loupežníka. Jenže to je dost chlapská hra, přišlo nám hloupé to převádět do ženských rolí, a tak vznikl nápad, že napíšeme volné pokračování. Tak nám vlastně zbyla Eržika a manželky loupežníků a najednou bylo hodně holčičích rolí. Do hry jsem dal hodně z toho, co jsem zrovna prožíval a potřeboval jsem to vyjádřit. Eržika byla nakonec o odpuštění a o tom, jak je důležité. Tehdy jsem ke hře napsal i vlastní písničky, které se hrály i na Dvořákově gymnáziu, vzniklo CD sboru, jedna z písní se dokonce hrála před začátkem hlášení pana ředitele Plecháčka. A nejen písničky, ale i hra měla velké ohlasy a tehdy jsem si uvědomil, že to je něco, co má smysl a lidem to něco dává. Že už to není žádné technické cvičení, nebo práce na zakázku. Byl z toho nadšený i Honza, což mi dalo velkou podporu, protože on je hodně kritický a tady mi řekl: „Jo, tohle se ti povedlo.“ Eržika byl ten moment, kdy jsem si řekl, že tohle chci dělat.
Aktuálně sám učíš na ZUŠ dramatický kroužek. Co bude dál?
Nejvíc by mi asi vyhovovalo, kdyby se nějak povedlo stát se dramaturgem. Vždycky doufám, že někde moje divadelní hra někoho zaujme, někoho osloví, a že bych fakt mohl psát jako dramaturg divadelní hry. Protože to je to, co mě asi baví nejvíc. Učení je fajn, ale jsem pořád více umělec než učitel.
autor: Kateřina Horová
foto: archiv A. Závodského
REDAKCE: tel. č. 
