Kralupy nad Vltavou – Přinášíme další pokračování seriálu o splněných snech. Desátý díl najdete v tištěném březnovém vydání Zpravodaje.
Když něco chcete, musíte tomu věřit – 11. díl
Ohlížím se za sebou. Ostrov pomalu mizí ve tmě. Jenom pár světel prozrazuje, kde leží městečko Tarrafal. Celou noc fouká slabý vítr. Na obzoru se objevují poziční světla. Několik plachetnic pluje stejným směrem. Ráno vidím v dálce už jenom jednu loď. Snažím se chytit
nějakou rybu. Zatím se to moc nedaří. Chytil jsem pamakrelu hadovitou. Je to něco jako úhoř a hlavu to má jako barakuda. Měla něco přes metr, ale masa málo. Další den, když jsem seděl za kormidlem, mě trochu vystrašilo funění za mnou. Otočím se, a co nevidím?
Krásná velká mořská želva. Plavala těsně za lodí. Na krunýři měla přisáté tři štítovce a doprovázelo ji několik lodivodů. V první chvíli mi proletěla hlavou myšlenka na želví polévku.
Jenomže pohled do jejích smutných očí byl tak odzbrojující, že bych tak krásné zvíře nedokázal zabít. Byla tak krotká, že se nechala hladit po hlavě a na ploutvích. Hrál jsem si s ní, na chvíli zmizela pod lodí a hned se zase vynořila za zádí. Takhle mi dělala společnost dobré půl hodiny.
Plavba Atlantikem se mi zatím líbila. Foukal příjemný pasát a míle ubývaly. Jednou foukalo málo, a tak jsem natáhl genakr. Moc se mi do toho nechtělo. Pro jednoho to je dost práce. Loď se opět krásně rozjela a já si to užíval. Vlny okolo pěti metrů, stálý vítr a tak jsem si šel něco uvařit. Loď se na vlně divně zhoupla, plachta zaplácala a problém byl tu. Genakr se omotal okolo předního stěhu a znovu nabral vítr. Plachtu nebylo možné stáhnout dolů. Musel jsem to okamžitě řešit. Kdyby vítr zesílil, mohlo by mě to převrátit. Udělal jsem si z provázků posuvné stupačky a lezl jsem po vantech a lanech nahoru. Trvalo mi to asi hodinu a půl. Na vrcholu jsem byl úplně vyčerpaný. Plachtu se mi nahoře podařilo odpojit a hodit dolů do moře. Jakmile loď nebyla hnaná větrem, plachta ve vodě loď stočila bokem na vlny. A teď to začalo. Loď se rozhoupala do stran. Neumím odhadnout, kolik metrů na každou stranu jsem lítal. Praskaly ve mě svaly i klouby, jak jsem se snažil udržet. Když se mi konečně podařilo slézt na palubu, musel jsem ihned vytáhnout plachtu z vody. Měla snad tunu. Až když jsem vše zajistil a zapnul autopilota, tak teprve teď jsem si uvědomil, co mě všechno bolí. Nemohl jsem natáhnout pravou ruku. V rameni tak bolelo, jako by byla vytržená z kloubu. Prsty na rukou nešly zavřít. Paže a nohy sedřené. Ale žiju. Alespoň si to myslím, protože se nemohu ani postavit na nohy. Kormidlo přenechávám na autopilota a ošetřuji si rány.
Druhý den zjišťuji poškození plachty. Není to tak zlé. Malá oprava to spraví. Horší je to s pravou rukou. Ta nefunguje. Vše teď musím dělat levou.
Asi v polovině Atlantiku jsem zahlédl malou plachtu na obzoru. Dalekohledem skutečně zjišťuji, že se jedná o malou loďku. Měním kurz a pluju přímo k ní. Vypadá jako záchranný člun s plachtou. Snažím se navázat spojení vysílačkou. Spojení se zadařilo a ukázalo se, že v šestimetrové loďce plují tři Poláci. Proplouvám k nim, jestli potřebují pomoc. Poděkovali mi, a že jsou v pohodě a plují na Martinik. Popřál jsem šťastnou plavbu a za chvilku jsem je ztratil z dohledu.
Od poloviny Atlantiku se začaly objevovat na hladině sargasy. Plovoucí řasy. Bylo jich tolik, že tvořily veliké ostrovy. Rybařit se nedalo a měl jsem obavu, aby se mi řasy nenamotaly na vrtuli.
Když jsem se blížil v noci k Martiniku, tak už zdaleka byla vidět záře měst na obzoru. Nechtěl jsem připlouvat do přístavu v noci. Sundal jsem plachty a snažil se brzdit, jak jenom to šlo. Marně. Mořský proud a vítr mě hnali pětiuzlovou rychlostí Martinik. Natáhl jsem znovu plachty a pokračoval do hlavního města Fort de France. V 10:45 spouštím kotvu pod pevností. Za sedmnáct dní jsem přeplul Atlantik. Teď sedím na palubě a nějak se s tím nemůžu srovnat. Vždyť to byla taková krátká doba. A Atlantik je za mnou.
autor a foto: Josef Fričl, kapitán
REDAKCE: tel. č. 
