Manželé Rudolf a Marie Brázdilovi se s námi podílejí o jejich osobní zkušenosti z doby před rokem 1989 i po něm. Zároveň zdůrazňují význam divadla jako komunikačního prostředku.
V čem jste za totalitního režimu nejvíce strádali?
Nejvíc nás před r. 1989 trápilo to, že manžel nesměl vykonávat povolání učitele, které vystudoval na PF UK v Praze.
V r. 1968 jsme se angažovali na učňovské škole v Mělníku v událostech tzv. Pražského jara, podepsali jsme 2000 slov a další rezoluce a po srpnové okupaci jsme na protest proti srpnovým událostem a na podporu Dubčekova vedení vstoupili do KSČ. Domnívali jsme se, že budeme moci svým členstvím pomoci demokratickým změnám ve společnosti a udržení myšlenek „pražského jara“. Když přišlo nařízení OV KSČ, že se rezoluce proti vstupu vojsk musí odvolat, manžel byl jediný, kdo ji na UŠ odvolat odmítl.
Na jaře r. 1969 jsme v souboru Scéna inscenovali hru W+V Caesar. Byla velmi aktuální k současné situaci, režisér Standa Tatar (učitel na ZŠ Komenského nám v Kralupech) ji navíc přizdobil velice ostrým a kritickým pohledem na tehdejší situaci. Hra se velmi líbila, měla úspěch u diváků, ale našel se jeden velice přičinlivý soudruh, který napsal kritický článek do mělnických okresních novin, ve kterém vyjádřil své rozhořčení nad tím, že režisérem tohoto představení je „učitel“. Podivoval se nad tím, že takový člověk může vychovávat mládež. Hra byla po třetím představení zakázána a Standa Tatar dostal výpověď ze školství.
V r. 1970 při prověrkách v KSČ se kromě jiného účast na tomto představení promítla v protokolu o vyloučení manžela z KSČ. Já jsem byla pouze vyškrtnuta. Manžel musel odejít ze školy v Mělníku a podmínečně byl přeložen na učiliště do Neratovic. V r. 1974 mu bylo oznámeno, že jako vyloučený z KSČ nemůže dále setrvat ve školských službách. Až do r. 1990 pracoval jako dělník na Kaučuku. V roce 1975 mu na určitou dobu byla zakázána i činnost v ochotnickém divadle.
Jaké možnosti se Vám po roce 1989 ve Vašem povolání a v divadelnictví otevřely?
Manžel se mohl vrátit ke svému povolání, byl rehabilitován na SKNV a nastoupil znovu na školu v Mělníku. To pro nás osobně bylo nejdůležitější – to povolání měl rád a nejvíc trpěl tím, že ho nesměl vykonávat. Byli jsme šťastní, že můžeme opět učit spolu na jedné škole.
I v práci souboru přišlo samozřejmě uvolnění, nemuseli jsme oslavovat žádná výročí a plnit tak požadavky zřizovatele a jeho nadřízených složek.
Jaká jste měli po revoluci očekávání, a naplnila se během uplynulých 30 let?
Byli jsme nadšeni atmosférou sametové revoluce, naivně jsme se domnívali, že nálada a vztahy mezi lidmi vydrží i nadále. Netoužili jsme ani po kariéře ani po penězích, pocházíme oba ze skromných poměrů, nesnažili jsme se dostat se k nějakému podnikání nebo majetku.
Naše očekávání se z větší části splnila, mohli jsme v rámci svých možností cestovat a nejsme za své názory postihováni.
Nelíbí se nám ale současná politická situace a atmosféra, která panuje ve společnosti.
Jak lidé dnes podle Vás vnímají postavení učitele a význam divadla?
Vzhledem k tomu, že už jsme 17 let v penzi, sledujeme situaci v současném školství pouze ze sdělovacích prostředků a podle informací bývalých kolegů. I tak se nám zdá, že vážnost učitelského povolání ztrácí na svém významu a prestiži. Jak žáci, tak rodiče se k učitelům nechovají s dostatečným respektem. Někdy si říkáme, že jsme rádi, že už tam nejsme.
Význam divadla je důležitý pro každou společnost v jakékoliv době, odráží situace a poměry mezi lidmi, přináší pohodu i důvody k zamyšlení. V souboru Scéna je velké věkové rozpětí členů, přesto se tam vytvořila úžasná parta, která spolu vlastně žije.
REDAKCE: tel. č. 
