V lednu před 30 lety, tedy v roce 1986, se kralupský hřbitov zaplnil davy lidí, daleko více než v roce 1945, kdy při americkém náletu zahynulo 145 obyvatel Kralup. Tentokrát přišli ale návštěvníci kralupského hřbitova vzdát čest jen jedinému mrtvému. K věčnému odpočinku byl ukládán básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert.
Jaroslav Seifert zemřel 10. ledna 1986 v Praze a pohřben byl do rodinného hrobu na kralupském hřbitově 21. ledna 1986. Od té doby bylo v Kralupském Zpravodaji na velkého básníka již několikrát vzpomenuto. Připomeňme si při letošním výročí, jak tehdy pohřeb probíhal.
Seifert žil a zemřel v Praze, ale přál si být pohřben v Kralupech do rodinného hrobu, ve kterém již spočívali jeho prarodiče, rodiče a sestry jeho matky. Hrob je umístěný v dolní části starého hřbitova v oddělení „C“ a má číslo 981. Kralupský pohřební ústav se nabídl, že zařídí vše potřebné včetně odvozu rakve s pozůstatky básníka z baziliky sv. Markéty na pražském Břevnově a postará se o pohřeb básníka. Byl však rázně odmítnut. Celý pohřeb musel proběhnout podle scénáře Sboru tajné bezpečnosti.
Seifert byl v nemilosti komunistického režimu a patřil k nepohodlným autorům. Nemohli mu odpustit, že na Sjezdu spisovatelů si dovolil kritizovat kulturní politiku KSČ. Po sovětské okupaci a tzv. „normalizaci“ patřil mezi první signatáře Charty 77. Od té doby byl neustále sledován orgány státní bezpečnosti.
Vzpomínám, jak jsem v úterý 21. ledna 1986 vyšel z domu, abych se odebral na kralupský hřbitov. Bylo jasné, celkem vlídné počasí s teplotou kolem nuly. Den předtím, v pondělí, se prudký vítr změnil ve vichřici a vyfoukal zbytky sněhu z brázd na polích. Ale v úterý, v den pohřbu, se přírodní živel uklidnil, jakoby i příroda vzdávala básníkovi úctu. Abych se vyhnul zástupům lidí na silnici ke hřbitovu, vyšel jsem z Podháje, kde bydlím, lesní cestou na Hrombabu do polí a zamířil ke hřbitovu. Již z dálky bylo vidět nekonečný proud lidí na silnici i před vchodem na hřbitov. A u vchodu, či lépe řečeno u železné branky, stála služební bledězelená Volha příslušníků Sboru národní bezpečnosti.
Z těch několika set lidí stále přicházejících ke hřbitovu asi málokdo znal Seifertovo dílo a jistě přicházeli hlavně proto, aby manifestovali svůj nesouhlas s komunistickým režimem. A to strana a vláda dobře věděla, a proto ke hřbitovu místo čestné stráže postavila stráž policejní a mezi návštěvníky hřbitova umístila obávané tajné policisty v civilu ze sboru STB. Ti kontrolovali v úzké brance vedle vrat všechny procházející. Prošel jsem bez problémů. Neměli mne v žádném seznamu. Neprošel Václav Havel ani herečka Vlasta Chramostová. Kolem otevřeného hrobu s rakví se tísnily davy lidí a ti méně ohleduplní stáli i na vedlejších hrobech.
S básníkem se u hrobu rozloučil také básník Jan Skácel. Po něm se ujal slova kralupský farář Dušan Řezanina a podřipský vikář Alois Kubý. Po projevu byla rakev spuštěna do hrobu za zvuků hudebního kvarteta. Na rakev v otevřeném hrobě pak dopadly první hroudy hlíny a první kytice. Poslední kytici ještě před lopatou hrobníka vhodil do hrobu Jaroslava Seiferta jeho osobní lékař a přítel MUDr. Alois Volkman. Celý akt proběhl pietně a důstojně bez jediného incidentu. Seifert upadl v nemilost komunistické strany a komunistická strana upadla v nemilost vlastních občanů. Blížil se rok 1989, kterého se bohužel velký básník už nedočkal.
Seifert byl v roce 1992 jmenován čestným občanem města za celoživotní literární činnost a osobní angažovanost. V městském muzeu má svou stálou pamětní síň a v Lobečku náměstí i ulici.
autor: Ing. Josef Stupka
REDAKCE: tel. č. 
