V této souvislosti se objevily i vzpomínky na tuto anabázi ve spojení s naším městem. Přístavní město Koper leží v blízkosti známějšího města Terstu u Jaderského moře. V květnu roku 1915 vyhlásila Itálie Rakousko-Uhersku válku a Slovinci se ocitli ve válečném ohni. Rakouské úřady přikázaly civilistům, aby během několika hodin opustili své domovy, a tak ženy, děti a staří muži naložili vše, co uvezli na vozy a prchali do nitra Rakouska. Mnoho se jich dostalo až do uprchlického tábora v Brucku nedaleko Vídně. Patrně v té době se zde seznámil ve sběrném táboře rakouské armády kralupský drogista Jan Vaněk s Jaroslavem Haškem a nadporučíkem Lukášem.
Uprchlíci z oblasti Opatje Selo měli ale více štěstí. Dráha je dovezla až do Čech a jejich cesta skončila v Kralupech. Na kralupské nádraží dorazilo 150 Slovinců a 50 Italů. Uprchlíci byli v Kralupech mile přivítáni. Zvláště Slovinci. Snad tu hrál roli pocit slovanské sounáležitosti v rakouském sevření. Hned po příjezdu uprchlíků do Kralup se jich ujal pokladník kralupského nádraží Bohumil Krejčí. Kralupy byly od roku 1913 okresním městem a starosta JUDr. Vladislav Pavlousek dostal za úkol se o uprchlíky postarat. Nebyli to první uprchlíci. Před nimi již v roce 1914 našlo útočiště v Kralupech 50 utečenců z Haliče, tedy z oblasti ruské fronty.
Jak již bylo v úvodu řečeno, připomnělo uvedené okolnosti rádio Koper. Při tom ale nezůstalo. Historička Dr. Martha Matthews uspořádala ve městě Kobarid výstavu v prostorách nadace „Walks of Peace“ právě na toto téma. Kobarid (italsky Caporetto) je město, které proslavil Ernest Hemingway v románu „Sbohem armádo“. Pod vlivem těchto událostí se předsedkyně slovinského spolku Žbirec, Erika Ferfolja Vidič, obrátila na slovinské velvyslanectví v Praze se žádostí o informace o městě,kde jejich předkové prožili několik let svého života a mnozí i zemřeli. Podařilo se mi z onoho období let 1916 až 1918 zjistit ze starých zápisů a matrik o pobytu slovinských uprchlíků řadu zajímavostí a sdělil jsem je slovinskému velvyslanectví. Objevil jsem místa, kde v Kralupech bydleli, pracovali i neoznačené hroby na kralupském hřbitově těch, kteří zde zemřeli. Nakonec jsem navázal přímý kontakt se slovinskou stranou ve slovinské Gorici. Moje představa o podobnosti dvou slovanských jazyků vzala však brzy za své. Na tak malém území Slovinska existuje mnoho nářečí, takže si prý nerozumí ani dva Slovinci. Ale ani spisovná slovinština není češtině příliš podobná. Nakonec se ukázalo, že iniciátorka kralupské akce Ferfolja Vidič ovládá dobře angličtinu, a tak další korespondence probíhala v tomto jazyce. Slovinští uprchlíci byli většinou z oblasti Gorice. Město Gorica bylo statutárním městem Rakouska na hranicích s Itálií.
Kralupy nemohly tak velký počet uprchlíků z Gorice ubytovat, a tak byli rozmístěni i do okolních vesnic. Například blízké Zeměchy umístily 13 žen a dětí v hostinci pana Houdka na zeměšské návsi. Značný počet uprchlíků však v Kralupech zůstal a rozdělili si je kralupští obyvatelé. Děti slovinských uprchlíků chodily do školy v Kralupech a v Lobečku a dostávaly jako české děti i vysvědčení. Dva a dvacet italských dětí, které ještě neuměly číst a psát, vyučovala učitelka Josefina Demartinová v domě č. p. 486 ve Dvořákově ulici. Z kralupské hřbitovní matriky se dovídáme, že některé slovinské rodiny bydlely společně v domě č. p. 516 na rohu ulice Vrchlického a náměstí A. Dvořáka. Zde uprchlíci nejenom žili, ale mnozí i zemřeli a byli pochováni na kralupském hřbitově. Svou vlast již nikdy nespatřili obyvatelé domu č. p. 516: Pavel Colp 75 r., Helena Colpová 70 r., Rosa Coserová 67 r., Helena Sartori 18 m., Josef Zoneti 64 r., Vincento Vincenci 56 r., Michal Margon 33 r. Na dalších místech v Kralupech zemřeli uprchlíci Campenelli 19 r., Alois Antonič 5 r., Václav Antonič 1 r. Jejich travou zarostlé opuštěné hroby nejsou označené jmény a většina z nich byla již vykoupena kralupskými občany. Uprchlíci nepřišli s nataženou dlaní.
Všichni pracovali. Ti, co byli na venkově, pracovali u sedláků a kralupští hlavně v továrnách. Lidé je měli rádi. Zmíněný pokladník Bohumil Krejčí se naučil slovinsky a až do konce války jim pomáhal. Slovinci ho pokládali za svého otce a ochránce. Když se rodině uprchlíka Milji narodil v roce 1917 v Nelahozevsi syn, šel mu pokladník Bohumil Krejčí ke křtu do kostela sv. Ondřeje za kmotra. Dítě dostalo jeho křestní jméno. Za druhé světové války v roce 1944 se Slovinec Bohumil Milja v rámci totálního nasazení ocitnul v německém pracovním táboře v blízkosti Berchtesgadenu, kde byli umístěni i Češi. Čech Zbyněk Gajdoš napsal do Kralup jeho kmotrovi Bohumilu Krejčímu, a pak následovala mezi kmotrem a jeho kmotřencem dojemná korespondence. Snad potomci Slovince Bohumila Milji ještě žijí. V rodišti Bohumila Milji, v Nelahozevsi, se bohužel utopil ve Vltavě osmnáctiletý Štěpán Devetak, když zachraňoval tonoucího kamaráda Václava Svobodu. A tak se jeden Slovinec v Nelahozevsi narodil a jeden zemřel.
Potomci kralupských uprchlíků vědí o našem městě z vyprávění od svých prarodičů a rodičů. Z generace na generaci se přenášely vzpomínky na českou kulturu, jména, jídla, modlitby a české písně, které dodnes zní na slovinských vesnicích. Vzpomínky na stoleté výročí 1. světové války v nich vyvolaly zájem o naše město. Erika Ferfolja Vidič, předsedkyně slovinského spolku Žbrinca, se proto obrátila na slovinské velvyslanectví v Praze se žádostí o zprostředkování návštěvy Kralup, aby mohli na vlastní oči vidět, kde jejich prarodiče během války žili, pracovali a mnozí i zemřeli. Slovinská delegace s vyslancem pražského velvyslanectví navštíví naše město již 7. a 8. května 2016.
autor: Ing. Josef Stupka
REDAKCE: tel. č. 
