Na písčitých, málo úrodných polích, v místech, kde bylo dřívější koryto Vltavy, si otevřeli na začátku 20. století statkáři Švejda a Hájek pískovny. Současně se těžbou kvalitních stavebních písků zabývají stavitel Alois Nový a hostinský Antonín Čejka. S minimálními dopravními náklady se z těchto pískoven staví nové město. Cihly je nutno dovážet z Veltrus, protože ještě nestojí most a později (1928) z Masnerovy a Hájkovy cihelny z Lobče.
Dopravu převážně stavebních materiálů provozují místní povozníci Ota Listík, Josef Petera, Eduard Danda a Jaroslav Chaloupka. O koně povozníků pečoval kovář a podkovář Ferdinand Veselý (1900-1973). Jeho kovárna stála v ulici B. Němcové, proti vile právníka JUDr. Josefa Rosenzweiga – Moir. Kovář neměl o práci nouzi. Při stavbě a opravách rodinných domků jí bylo stále dost a navíc v každé domácnosti byl malý dopravní prostředek, ať to byl žebřiňáček, „fasuňek“ či valníček, od kováře Veselého to bylo vždy mistrovské dílo.
Požádal jsem dceru autodopravce Ladislava Hamáčka, paní Libuši Polákovou, aby nám napsala o podnikání svého otce. V jejích vzpomínkách jako kdyby znovu ožil – takto on své dceři svůj příběh vyprávěl: „Narodil jsem se ve Vojkovicích 16. 10. 1894. Ve 12 letech jsem přestal chodit do školy, protože jsem nastoupil do služby k sedlákovi. Nadřel jsem se dost. A odměna? Pouze jídlo. Teprve až ve čtrnácti jsem „povýšil“ a dělal kočího. Hned na začátku 1. sv. války jsem narukoval a rovnou do Ruska na frontu. Zažili jsme kruté mrazy, při kterých jsme kopali zákopy. Moc jsem nestřílel, měnil jsem patrony za chleba a cigarety. Z vojny jsem se dostal jen proto, že mě zasáhla kulka do nohy. Po válce jsem sedlákovi oznámil, že se službou končím a začal jsem dělat v pivovaru obchodního cestujícího. Když jsem si trochu našetřil, tak jsem se v roce 1928 oženil s Mařenkou Škabradovou a v pronajatých prostorách blízko potoka a viaduktu jsem začal se stáčírnou piva. Po obchodech jsem od čtyř hodin ráno rozvážel na káře pivo. Velkou úlevou pro nás bylo, když jsem se zmohl na autíčko, říkali jsme mu „Anka“. Mohl jsem tak rozvážet pivo i do okolních vesnic. Ještě v Kralupech v roce 1931 se narodil Tvůj bratr Vladimír, a to již jsme začali stavět v Lobečku, v tř. Legií, naproti Čiperovům. A tam ses narodila Ty, Libuško…“
Paní Poláková toto vzpomínání sama dokončila: „Otec stáčel pivo do lahví, které maminka myla a plné dávala do bas. Na rozvoz bylo třeba zakoupit nový náklaďák. Tatínek byl samá práce, v hospodě ho nikdo neviděl, nebyl v žádné straně ani v žádném spolku. V roce 1949 byl přinucen svou živnost – stáčírnu piva – ukončit. Nějaký čas se věnoval pouze autodopravě a v roce 1953 byl donucen zcela bezplatně předat auto Státnímu statku Velvary. Bylo mu 59 let a s čím začínat? Chvíli dělal pomocného dělníka ve Vodochodech, potom v Potrubí, kde ho využili jako šoféra a jezdil na montáže po republice. V roce 1961 odešel do důchodu a ještě chodil tři roky na brigády na Kaučuk. Když vážně onemocněl, podrobil se operaci, která na čas pomohla, ale v létě 1972 zákeřné nemoci podlehl.“
Od autobusů po Zátopka
Nejrozšířenějším dopravním prostředkem v té době bylo kolo, proto také pro dopravu osob mohla stačit se dvěma autobusy paní Marie Truxová z Chlumína. Jeden řídila sama a ten druhý měl na starosti její šofér Karel, který je vidět u svého autobusu před kralupským nádražím, jak drží za ruku mého bratrance Jiřího Lorence. Jirka jezdil na prázdniny do Veltrus. Byl pohledný kluk, a když se v roce 1945 natáčel v parku film Prstýnek, režisér Martin Frič si ho vybral do komparzu mládeže při vítání paní kněžny (Vlasta Fabiánová).
Jiří Lorenc vystudoval Tyršův ústav. Jeho pracovištěm byla kancelář v hlavní tribuně strahovského sletiště. Jeho zásluhou bylo, že přijal do zaměstnání Emila Zátopka, který byl v nemilosti, protože nesouhlasil se sovětskou okupací. Sám jsem ho viděl, jak v celém areálu Strahova vyměňuje žárovky.
Stavebnictví
V Lobečku se dále rozrostly malé, ale velice prosperující prodejny stavebnin. Jednalo se především o prodej vápna, cementu a lepenky, jak hlásaly a lákaly reklamní poutače
pana Josefa Kocourka, paní Anny Čiperové a paní Marie Malé, která ještě navíc prodávala cementové výrobky a později i propanbutanové lahve.
Vlastimil Řada
REDAKCE: tel. č. 
