KAMENÍCI
Na stavbě Chrámu sv. Víta v Praze byl dílovedoucím kamenické huti Bohdan Podpěra. V roce 1895 se mu narodil syn Blahomír. Na konci 19. století se rodina přestěhovala do Lobečku a kamenický mistr si zde zavedl vlastní živnost. Brzy však zemřel a dílnu vedla jeho žena. Syn Blahomír se dobře učil, získal stipendium pro studium na čtyřleté kamenické a kamenicko-sochařské průmyslové škole v Hořicích. Po maturitě složil mistrovské zkoušky a převzal živnost od své matky.
V letech 1924-28 s úspěchem absolvoval pražskou UMPRUM – obor architektura, kterou tehdy vedl prof. Josip Plečnik. (Ten zde působil na pozvání prezidenta T. G. Masaryka, aby navrhl a realizoval úpravy Pražského hradu). Ještě při studiích se v roce 1926 Blahomír Podpěra oženil s Františkou Bělskou, ak. sochařkou, absolventkou téže školy. Jeho perfektní zpracování náhrobků doplněných plastikami zaznamenalo obrovský zájem o jeho kamenické výrobky v celých Čechách. V této době zaměstnával ak. arch. Blahomír Podpěra až 35 zaměstnanců. I přes pracovní vytížení si dokázal najít čas na studijní cesty po Itálii, Německu, Francii i Švédsku.
Během války byl jeho kamenický závod nucen omezit výrobu. Po válce se začal rýsovat socialistický hospodářský vývoj. Družstvo Kámen mělo o Podpěrovu firmu zájem, ale zaměstnanci odmítli za družstevní plat pracovat a dali výpověď. V roce 1952 družstvo Kámen odvezlo naprosto bez náhrady veškeré zásoby kamene nakoupené za posledních 15 let, v hodnotě 2 mil. korun. Ak. arch. Blahomír Podpěra z družstva vystoupil. Když v roce 1955 dovršil 60 let, byl mu jako bývalému živnostníkovi vyměřen důchod 150 Kčs, stejně jako jeho manželce. Zemřel 18. 2. 1968 a je pochován na veltruském hřbitově.
V závodě ak. arch. Podpěry se vyučili dva Čurdové, Jan a Blahomír. Ve svém domě v Zápotockého ulici (současná Vodárenská ulice) si zavedli vlastní výrobu a to zejména užitkových a dárkových předmětů (dózy, popelníky, vázy, kazety apod.). Na obrázku je Jan Čurda s manželkou, rozenou Bittnerovou z Veltrus, a dcerou Haničkou a malým Járou Blažejem. Do cechu kameníků a cementářů patří i Josef Slováček. Dožil se pouhých 54 let, ale jeho život byl naplněn neúnavnou prací. Narodil se ve Vídni 25. dubna 1917. Jeho otec byl krejčí a také Josef, pocházel z Bílovic. Matka Milada, rozená Venderová, z Turska. Po skončení 1. sv. války opustili Vídeň a přesídlili do Lobečku. Pepíček měl české školy. Vyučil se cementářem a kameníkem, pracoval v n. p. Armabeton a jako stavbyvedoucí jezdil za prací po celé republice. V Lobečku měl vlastní živnost. Tělesně byl velice zdatný, byl velkou posilou v té době dobře hrajícího týmu SK Čechie Kralupy. V roce 1964 se odstěhoval do Jizerských hor, kde 16. 9. 1971 zemřel. Je pochován na kralupském hřbitově.
ZAHRADNÍCI
Kdo přijížděl do kralupského dolíčku od Odolena Vody, mohl již zdaleka vidět nad Lobečkem konstrukci větrného čerpadla zahradníka Ladislava Prokopa. Zahradnictví vzkvétalo i dalším dvěma zahradníkům, a to především Ladislavu Lorencovi, který pocházel z Bukole ze zahradnické rodiny a navíc si vzal za manželku dceru zahradníka Prokopa. Založili své království na obrovském prostoru, dnes jsou na něm tenisové kurty. Třetí zahradnictví provozovala paní Řezáčová v místech, kde je nyní tiskárna v ul. V Pískovně.
DRNOMISTR
Deratizační a očišťovací práce měl na starosti drnomistr či ras, antoušek, za socialismu pohodný pan Josef Škrdleta. Sídlil ve Třetinách (pomístní název části Lobečku, kde později bylo letiště) a po celé republice byl znám jako první pěstitel podzemnice olejné – burských oříšků. Tenkrát se o tom psalo ve všech novinách i odborných časopisech. Městu pomáhal velice záslužnou činností, ale jemu nedokázal pomoci nikdo, když šlápl na rezavý hřebík a do týdne zemřel na tetanus.
Vlastimil Řada
REDAKCE: tel. č. 
