Dříve, než se začtete do dnešního dílu vzpomínání na živnostníky z Lobečku 20. století, doporučuji připravit si ke čtení něco dobrého, zdravého a nenávykového. Po těchto řádcích se vám budou sbíhat sliny, možná dostanete i hlad! :o)
ŘEZNÍCI
Lobečáci pocházeli většinou z vesnic, nebyli zvyklí chodit k řezníkovi, ale každý měl u svého domku malý dvoreček, aby mohl chovat domácí zvířectvo. Tak, jako se zpívá v Prodané nevěstě: „Hus, kachen dost a ňáké selátko…“ – nejrozšířenějším chovem byly husy, kachny, slepice, krůty, králíci, často bylo slyšet kůzlata, berany a vepříky. Postupně se ale začali uplatňovat řezníci. Mezi prvními, kdo si otevřel tuto živnost, byl v Zápotockého ulici pan JOSEF JANEČEK. Aby ušetřil cestu na městská jatka, porážel často na dvorku za prodejnou. Když bylo třeba přivézt větší zásoby masa z jatek, zapřáhl do vozíku dva řeznické psy a krám byl okamžitě plný. Pan Janeček by dnes nevyhovoval hygienickým normám, ale byl by chválen ekology. Zákazníci si nejvíce pochvalovali Janečkovu udírnu. Dobře si pamatovali, kdy se udilo, protože v ten den ještě teplé buřty si mohl každý koupit tři za jednu korunu, druhý den už jen dva. Vyhlášenou pochoutkou od Janečků byly lobečské sušené buřty, předchůdce čabajské klobásy.
Ve Starém Lobečku bylo možno nakoupit v řeznictví „U Kozáků“ nebo „U Čecha“. Moderní a největší prodejnu masa a uzenin
si zařídil na místě dřívější hospody „U Jelena“, kde čepoval pan Václav Tyle, pan JOSEF DANDA. Dcera pana Dandy, paní Jiřinka, provdaná Švecová, vyhověla mému přání a napsala vzpomínku na podnikání otce a své vyprávění obohatila pěknými snímky.
„Můj tatínek Josef Danda se narodil 10. 3. 1909 v Kamenných Žehrovicích. V roce 1912 se všichni přestěhovali do Kralup, kde Pepa, jak mu říkali, úspěšně absolvoval měšťanskou školu a rád splnil přání rodičů a nastoupil do učení k řezníku Josefu Vorlovi (obchod ve městě vedle mlékárny pana Macháčka). Vyučil se v oboru řezník-uzenář. Praxi si zdokonalil v Praze na Královských Vinohradech u firmy Richarda Hulaty.
Dne 24. 11. 1932 se oženil s Barborou Vodičkovou, narozenou 24. 9. 1914 ve Vídni, dcerou Bohumila a Albíny Vodičkových, kteří se přestěhovali z Vídně do Kralup-Minic. Při pobytu u rodičů nevěsty se jim v roce 1933 narodil první syn Zdeněk. V roce 1937 si mladí manželé koupili v Lobečku malý domek č.p. 125, který postupně zvětšovali. Obytná část bylo první poschodí, dole byl krám, kancelář a kuchyň. V roce 1939 se narodil syn Josef a v roce 1942 Jaroslav.
Od roku 1938 se řeznický obchod s výrobou uzenin velkoryse rozjíždí. Nejprve na to stačil otec s maminkou a její sestrou Jiřinou. Z pěti dělníků a učedníků se stav zvýšil na patnáct. Maminka rozvážela uzeninu po okolí na kole – Velvary, Černuc, Kladno. Na vymyšlené udání přišlo dne 14. 12. 1943 pro otce gestapo a než se případ vyšetřil, byl otec dokonce nějaký čas zavřený. Já jsem se narodila 22. března 1945, tedy v den kralupského náletu, ve sklepě našeho domu a nálet jsme s maminkou přežily v chladírnách. V roce 1948 dům i dílny přešly do Státního podniku Jednota. V roce 1965 byl náš dům i s výrobnou zbourán a na jejich místě nyní stojí dvanácti poschoďový prostřední panelový dům na Seifertově náměstí.“
MLÉKAŘI
V Lobečku nejstarší obchod s mlékem měl zcela určitě pan ANTONÍN ZÁZVORKA. Narodil se v Lidicích v roce 1859 a jeho manželka Anna, rozená Zourová, pocházela z Hospozína. Věnovali se prodeji mléka a mléčných výrobků v krámku, do kterého se chodilo po schodech. Stalo se tak již v předminulém století, a to v místech, kde byl později konec mostu na lobečské straně.
Dovoz mléka až do domu zajišťovali mlékaři pan ANTONÍN KOŠŤÁL a paní MILADA DANDOVÁ. Jejich vozíky s plachtou tažené malým koníkem přijížděly do Lobečku již v pět hodin ráno a oba „mlíkaři“ nalévali do připravených hrnků za okny tolik mléka, kolik bylo v hrníčku korun, přidávali i hroudy čerstvě utlučeného másla. Na rohu návsi měl mlékárnu pan JAROSLAV ZÁZVORKA. Pan ANTONÍN MACHÁČEK začínal s prodejem mléka v Kralupech proti spořitelně. Po zrušení jejich domu si zařídil se svou ženou Růženkou v Lobečku v ulici K. Světlé prodejnu novou. V roce 1948 byla jejich činnost násilně přerušena a pan Macháček dostal na vybranou – buď do dolů, nebo do Barev. Aby nemusel dojíždět do Kladna, vybral si Barvy a tam se mu do roka zhoršilo zdraví a zemřel. Paní Růženka vedla mlékárnu až do důchodu.
Vlastimil Řada
REDAKCE: tel. č. 
