OBCHODNÍCI
V Lobečku bylo možno veškeré potraviny nakupovat u pana VÁCLAVA MALOTÍNSKÉHO, u slečny Anny Žižkové, v konzumu pana Karla Drhlíka. Spořilov zásobovala paní Valentová, nábř. J. Rysa Anna Brožková. V Zápotockého ulici (dnes Vodárenské) si otevřel koloniál pan Rudolf Zeman, ale později si našel lepší místo ve Veltrusích. V jediné cukrárně v Lobečku prodávala slečna Froňková. Chlebem a pečivem zásobovaly Lobeček a celé Kralupy i okolí pekárny Josefa Fišara a Vladimíra Dvořáčka. Oba vycházeli místním lidem vstříc a ve svých pecích pekli třeba celou noc koláče na svatby, rodinné slavnosti nebo poutě a Havelská posvícení.
Požádal jsem dceru pana Dvořáčka paní Bělinu, provdanou Károvou, aby nám více přiblížila svého otce. Ochotně vyhověla, ale velice smutně musím dodat, že zanedlouho nato zemřela…
„Můj otec Vladimír Dvořáček se narodil 26. 12. 1904 v Rohoznici u Miletína, okres Hořice. Jeho otec i děda pocházeli z malé chalupnické rodiny v obci Větrník u České Skalice. Otec byl z devíti dětí, a jak už to v takových pohorských vesničkách bývalo, žili velmi chudě. Hned jak děti trochu povyrostly, musely se snažit pomáhat rodině. Po ukončení školní docházky byl dán do učení k p. Vágnerovi do Jaroměře, kde se vyučil pekařem a poté pracoval v Hradci Králové a Pardubicích. Po vojně pracoval v Kralupech u p. Vališe, kde se seznámil se svojí budoucí ženou a mou matkou Annou Homolovou, pocházející z Úžic, kde otec po svatbě začal provozovat pekařskou živnost. Později koupil domek v Kralupech-Lobečku, kam své podnikání přesunul. Dlouhá léta byl předsedou společenstva pekařů a současně také učil na pokračovací škole. V r. 1938, kdy nastala mobilizace, musel jako všichni muži této země narukovat, a to na Slovensko, kde pobyl asi dva a půl měsíce. Živnost prozatím vedla jeho žena. Protože otec považoval za svou morální povinnost pomáhat, podporoval uprchlé vězně z koncentračního tábora a dva sestřelené parašutisty. Snažil se přísunem jídla jim zachránit život, a tak vůbec nehleděl na to, že nasazuje vlastní krk a svým způsobem ohrožuje i vlastní rodinu.
Po válce byla pekárna ještě dva roky v provozu, ale nový režim nepřál soukromému podnikání a tak ji musel v brzké době uzavřít. Poté ještě pracoval jako vedoucí kamenolomu a nějakou dobu v Aero Vodochody. Odtud odešel do starobního důchodu a poslední léta svého života dožíval v domku na své milované zahradě ve Chvatěrubech. Zemřel 22. 12. 1995.“ Na Spořilově a ve Starém Lobečku základní potraviny prodávali pan Horák, pan Herman, paní Chaloupková a paní Špétová. Jeden z prvních koloniálních obchodů otevřel pan Vilém Nápravník. První místo na žebříčku úspěšnosti by jistě patřilo panu VÁCLAVU MALOTÍNSKÉMU. Ten se narodil 18. září 1883 v Bratkovicích u Velvar. Na rozvoji jeho obchodování měla veliký podíl jeho manželka Rosalie Ulrichová z Veltrus. Byla mu velkou pomocnicí v jeho dalším podnikání. Jejich rodina se rychle rozrůstala, a to o pět chlapců, Josefa, Jaroslava, Antonína, Václava a Ladislava a jedno děvče, Růženku. Václav Malotínský byl nejprve ve Veltrusích kupeckým příručím. Poté si našel v Lobečku atraktivní místo, přesně proti dnešní poště, a postavil si konečně svůj vlastní koloniál. Pracovala zde celá početná rodina, dokonce syn Václav se u otce vyučil a dlouho u něj pracoval.
Všechny tyto podrobnosti jsem se dozvěděl od jeho bývalého učedníka a později prodavače Jindry Urbana. Hlavním sortimentem v koloniálu byly převážně potraviny a v omezeném množství zelenina, uzeniny, ryby, uzenáče, zavináče, slanečky. Sám si nakládal zelí a okurky, jeho lobečskou pýchou byla pražírna zrnkové kávy. Vedlejším sortimentem byly textilie a nářadí, jako hrábě, lopaty, rýče a biče. Ve sklepě měl několik soudků, kde bylo možno natočit rum, žitnou, víno a likéry. Do sklepa se ještě vešly pytle brambor, které zákazníkům expedoval až do jejich sklepů. Chléb a pečivo odebíral od místních pekařů. Zboží do obchodu dodával převážně velkoobchod Satrapa.
Pan Václav Malotínský zemřel 9. října 1950, tedy v 67 letech, a je pochován se svou manželkou, která umřela o půl roku dříve (6. 4. 1950), na veltruském hřbitově. Ihned po 1. světové válce přišla do Kralup mladičká ANIČKA HRONOVÁ z Klatov a nastoupila jako služebná u MUDr. Srby. Zalíbila se malíři Františku Brožkovi a ihned po svatbě se nastěhovali do domku, který při vyměřování trasy nového mostu přišel ke zboření. A tak si novomanželé postavili nový domek na nábřeží a paní Anička si v něm zařídila prodej potravin. Její syn Rudolf se vyučil prodavačem a mamince pomáhal se zásobováním i prodejem.
V rohovém domě poblíž vchodu na hřiště Čechie otevřel pan Josef Kocourek první drogerii. Před obchodem lákala zákazníky páková benzinová pumpa. Naproti drogerii stál malý dřevěný krámek paní Davidové, kde si mohl každý zakoupit denní tisk, tabák, cigarety, doutníky a pravá kubánská viržinka. Druhou trafiku přímo u úpatí lobečcské části mostu si dal postavit Sláva Rott. Zcela určitě měl větší tržbu než slečna Davidová.
Vlastimil Řada
REDAKCE: tel. č. 
