MALÍŘI, LAKÝRNÍCI
Při nové výstavbě a při udržování bytů nestačili uspokojovat rostoucí poptávku po svých službách malíři a lakýrníci. Jejich firmy byly vyhlášené v širokém okolí. Nekonkurovali si, všichni měli dostatek práce, žili v dokonalé shodě. I tu ukazuje obrázek, na kterém je vidět, jak se společně připravují na alegorickém voze do prvomájového průvodu.
Vté době byli malíři a lakýrníci vybaveni téměř stejnými pomůckami. Byla to dvoukolová kára nebo vozík, štafle, vědra, nádoby různých velikostí, ve starém kufru štětky, špachtle, klubko motouzu, klih, pravítko, válečky, metr, pásmo, hlinka a barvy na tónování. Uznávaným „šlechticem“ mezi malíři byl František Kdér. Jeho odvedená práce byla přímo ukázková. Po válce byl krátkou dobu předsedou MNV. Blízko hřiště bývalé Čechie měl svou provozovnu malíř František Poštolka. V chalupě č. 11 si založil malířskou dílnu Karel Radikovský. Snad nejdéle soukromou živnost provozoval Josef Himl. Malíře a lakýrníky Satlera uživil maličký „rajon“ ve Starém Lobečku. Když malíř Antonín Kocourek onemocněl, vedl firmu jeho nejlepší dělník pan Gusta Velič. Dělníci a učedníci pana Rudolfa Nedvěda pracovali samostatně, protože jejich „šéf“ se více věnoval politické a veřejně prospěšné činnosti. Jeho podobiznu bylo možno spatřit na tablu představenstva Městské spořitelny. Rád hrál divadlo a v Lobečku dokonce založil divadelní společnost „Beseda“.
Absolutní špičkou v cechu malířském a lakýrnickém v Lobečku byl rod Čiperů. Řemeslo se dědilo z otce na syna. Zakladatelem malířského cechu rodu Čiperů byl zřejmě Čipera František, lakýrnický tovaryš ve Vídni, narozený ale v Lobečku v roce 1887. Jeho manželkou byla švadlena Anna Panochová, která pocházela z Kout na Šumavě. Novomanželům se narodili tři chlapci – v roce 1908 Karel, 1910 František a 1917 Ladislav, který dostal od Lobečáků přezdívku Standa.
Všichni zůstali malířskému cechu věrni. Otec František dokonce vystavil Karlovi vysvědčení za odpracování 12 let, které potřeboval k otevření vlastního malířského závodu v Praze, Štěpánské 3. Máme ještě v živé paměti, že v padesátých letech neměli živnostníci na růžích ustláno. Komunisty záměrně zvýšené daně nebylo možno splatit a malířské zlaté české ručičky musely odhodit štětce. Když jsem dělal vážného* při kampani v cukrovaru v Úžicích, tak jsem se tam od Ladislava Čipery dověděl, jak dopadl po zákazu živnosti. Měl obrovské štěstí. V té době byl v kurzu sběr odpadových surovin a on se prací v různých sběrnách propracoval na ředitelské místo kladenské sběrny. Za dobré pracovní výsledky byl dokonce odměněn zájezdem na Kubu a do Sovětského svazu. Ladislav nezahálel ani v důchodovém věku. Včelařský ústav v Dole u Libčic označil med od včeliček pan Čipery nejvyšší známkou.
I v tak velkém pracovním nasazení si dovedl Ladislav najít chvilku pro sport. Hrál dobře fotbal a na snímku je vidět, jak chodí po Kozích Hřbetech v Krkonoších. Zemřel v roce 2009, kdy oslavil 92. narozeniny a je pochován na veltruském hřbitově.
Vlastimil Řada