V minulém čísle Kralupského Zpravodaje jsem se stručně zmínil o událostech v Kralupech v únoru roku 1948, který byl pro členy KSČ „Vítězným únorem“, pro ostatní občany pak začátkem konce samostatnosti naší republiky. Dovolte, abych se k tomuto „vítězství“ a jeho následcích ještě jednou vrátil.
Jak jsem již napsal, vypravil jsem se 8. září 1948 na kralupské nádraží, abych si v Praze vyjednal imatrikulaci na vysokou školu, a byl jsem od nádražní pokladny odehnán puškou ozbrojeným členem Lidové milice. Ten den byl pohřeb prezidenta Beneše a nikdo do Prahy nesměl, což jsem nevěděl. Šel jsem tedy domů a v duchu jsem si říkal, že s politickou stranou, která rozhoduje o tom, kdo smí a kdo nesmí jít na pohřeb, nechci mít nic společného.
Hůře dopadl jeden můj známý, stejně starý kamarád. Když mu nepovolili vstup na nástupiště a odjet do Prahy, vytáhl fotografický aparát a hrdinné zastánce nového řádu si vyfotografoval. Byl zatčen a soudním výměrem komise č. 3 na Kladně byl odsouzen do tábora k jednomu roku nucených prací v dolech. Soudní zdůvodnění rozsudku říká doslova: „Podle provedeného šetření má komise za prokázané, že fotografoval 8. září 1948, v den pohřbu prezidenta republiky Dr. Beneše, před nádražím v Kralupech n. Vlt. členy ozbrojené závodní milice, kteří tam s orgány SNB udržovali pořádek a prováděli kontrolu osobních a pracovních průkazů občanů zamýšlejících odjeti vlakem do Prahy. Snímky měly být patrně předloženy reakčně smýšlejícím kruhům, které nenávidí lidově demokratickou republiku a lidové orgány.“
Praktiky komunistických soudů vynášet rozsudky ne na základě důkazů, ale na základě nepodložených domněnek, začínaly být běžné. Ostatně o vině nebo nevině nerozhodovali soudci, ale okresní nebo krajští tajemníci KSČ. Já jsem v té době již ze strany KSČ neočekával žádné nebezpečí, po tom, co komise udání uličního výboru, o kterém jsem psal v minulém Zpravodaji, smetla ze stolu, a mohl jsem dále studovat. To jsem se ale mýlil. Spolu s přítelem Jaroslavem Mixou, který studoval na filosofické fakultě, jsme se učili anglicky a občas navštěvovali informační službu na Národní třídě v Praze, kde půjčovali anglické knihy a především pro mne potřebnou odbornou literaturu. Jednoho dne, kdy jsme vyšli na ulici, zastavili nás dva muži, příslušníci Sboru tajné bezpečnosti a požádali o občanské legitimace. Zapsali si naše jména a další údaje a beze slova odešli. Zapomněl jsem dodat, že studovna a půjčovna na Národní třídě nesla označení „Americká informační služba“.
Pražské oddělení STB se spojilo s kralupským oddělením STB a brzy následovalo vyloučení mého přítele Mixy ze školy a odchod na vojnu do řad PTP. Čtenáři knih Josefa Švandrlíka vědí, že to byly tzv. Pomocné technické prapory. Mixa pak tři roky dláždil chodníky v Přešticích. Čekal mne podobný osud, ale včas jsem zareagoval. Obrátil jsem se na mého souseda Václava Bartoně. Byl to již starší pán a jeho dcera byla manželkou zástupce všemocného ministra školství a kultury profesora Zdeňka Nejedlého. Zástupce ministra a zeť pana Bartoně soudruh Pavlásek přijížděl s prof. Nejedlým každou neděli černou vládní šestsettrojkou do Kralup k Bartoňovům. Díval jsem se z okna, jak v zahradním altánku vysedávají, popíjejí kávu a vyprávějí si. Nejedlý si připadal jako na rekreaci.
Požádal jsem pana Bartoně o pomoc. Ochotně mi vyhověl a sjednal mi návštěvu na Ministerstvu školství v Karmelitské ulici. Vše jsem vysvětlil a náměstek Pavlásek nebo snad sám Nejedlý intervenovali v můj prospěch a mohl jsem pak dostudovat a nastoupit na tzv. umístěnku do předepsaného podniku.
Ing. Josef Stupka
REDAKCE: tel. č. 
