Malé pískovcové skalní věže na Hostibejku, podobné těm, jaké se nacházejí v Prachovských skalách, jitřily představivost venkovanů, kteří v nich viděli „velké figury“. Pověst zaznamenal vlastenecký kněz Václav Krolmus, jehož největší láskou byla archeologie. Svými nálezy „pohanských“ artefaktů obohacoval tehdejší sbírky Národního muzea. Při návštěvě různých lokalit se zajímal i o místní pověsti, které si zapisoval. V roce 1851 zahájila pravidelný provoz dráha z Prahy do Podmokel. A v následujícím roce 1852 se zajel Václav Krolmus do Kralup podívat, zda zde něco zajímavého pro archeologické sbírky Národního muzea nenajde. Dělníci, kteří budovali zdejší trať, vyprávěli, jak u Lobče nacházeli pravěké hroby a mohyly. Krolmus odjel z pražského nádraží a vystoupil z vlaku na nádraží v Lobči. Kralupy v té době nádraží neměly. Jistě jeho pozornost upoutaly tři kamenné věže naproti nádraží na úpatí Hostibejku. Brzy nato si zaznamenal pověst o zkamenělé hostinské z Lobče. Do svého deníku si zapsal:
„Dí se, že na Hostibejku, na kterém jsou kameny jako figůry velikánské, co chlapi obrové stojící na stráni, že hospodská z Lobče šla do Hostibejku (sídliště pohanské) na trávu a sebou klíče vzala a dlouho tam zůstala, těhotná jsouc, domácí prý ji zavinšovali, aby tam zkameněla, když jim vše uzavřela, odešla a nešla. Ona prý se v kámen obrátila (figuru velikou představovala). V červnu 1ho 1852 Šesták Josef z Kralup tuto sochu vedle cesty stojící porazil, lid okolní mu to za zlé položil, aby nebyli skrze to nešťastní.“
Pískovcová kamenná věž, připomínající svým tvarem starou ženu, musela být odstraněna, neboť zasahovala do profilu rozšiřované silnice z Kralup do Lobče, tj. do dnešní Dobrovského ulice. Pověst o zkamenělé hostinské od Krolmuse převzal do svých sbírek tehdy známý pražský spisovatel František Doucha a přebásnil ji a uveřejnil 8. ledna roku 1869 ve druhém čísle pražského časopisu Světozor. Napsal, že „u Lobče, blíže Mikovic Minkovic nad železnou dráhou, k Veltrusům vedoucí, jest hora Hostibýk, v obecné mluvě Hostibejk, na ní kámen, podobný ženě, která sedíc má ranec na zádech a v ruce klíče na dvou prstech, klíče během času již otlučeny“. Báseň má čtyři sloky. První začíná slovy:
V Lobči, ejhle k východu staroznámou hospodu!
V nádvoří rád jezdec vjede, když jej cesta kolem vede.
Hospodská, jak svitne den, do polí se béře ven: plachtu vine do balíku, na trávu jde k Hostibýku.
Báseň dále pokračuje, jak přijíždí jezdci a objednávají si víno, ale hostinský nemůže najít klíče od hostince, které má u sebe jeho manželka, a proklíná ji slovy „podejžby by tam zkameněla.“ Následuje poslední sloka:
Muž jde polem za ženou: blíží se jí zkamenělé – žal jej hlodá v duši celé.
Osamělá bezděky již tam sedí po věky, jako truchlost při pomníku u Lobče na Hostibýku.
Dvě skalní věže nad Dobrovského ulicí směřující do Lobče stojí ještě dodnes. Podobných skalních věží je v Čechách mnoho. Jsou to geomorfologické útvary vzniklé denudací, tj. odnosem starších měkčích hornin vodou nebo větrem
Ing. Josef Stupka
REDAKCE: tel. č. 
