Andrea Procházková, redaktorka týdeníku Respekt: Novinářské ocenění je odpovědnost i závazek

Andrea Procházková je studentkou pátého ročníku Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze a pracuje jako novinářka v týdeníku Respekt. Pro Respekt začala pracovat v roce 2017, píše do rubriky Fokus, nejčastěji o české politice a právu. Vede také rubriku Respekt k právu o dění v české justici. Je zakladatelkou projektu Názorování, ve kterém s mladými lidmi na besedách diskutuje o politice, vzdělávání a aktuálním dění. V roce 2019 byla oceněna Novinářskou křepelkou, která je určena novinářům do 33 let. Ocenění si podle porotců zasloužila za rozhled, preciznost a schopnost jít k věci. V Kralupech nad Vltavou vyrůstala, studovala, sportovala a ráda se do nich vrací.

Co je oním klíčovým momentem, že Andreu Procházkou dnes najdeme spíše než na palubovce s basketbalovým míčem na tiskové konferenci vlády nebo na sjezdu některé z parlamentních stran?

Těžká otázka. Myslím, že se nejednalo o jeden moment, spíše o postupný vývoj. Rozhodující pravděpodobně byl první rok na pražských právech, kde jsem se přihlásila na seminář Petra Pitharta. Na hodinách jsme kromě práva mluvili o české i světové politice a já jsem tam zjistila, že mě tohle téma zajímá mnohem víc, než jsem si myslela. Od té doby jsem dělala dost věcí proto, abych mohla být poblíž veřejného dění, jak se říká být u toho. A novinařina se k tomu tak trochu nachomýtla, i když to dnes zpětně možná působí jako logická volba. Co se týče basketbalu, nemůžu říct, že mě třináct let na palubovce nijak neovlivnilo, spíše naopak. A dnes to paradoxně vnímám ještě víc, než když jsem hrála.

Tak to nám prosím vysvětli, jak to pozitivní ovlivnění myslíš?

Je toho hodně. Například mám pocit, že jsem se díky basketbalu naučila nebrat si výtky směrem k mým výkonům příliš osobně. Postupem času totiž dojdete k tomu, že obě strany včetně vás chtějí přece to samé – dobrý výsledek. Také jsem se nikdy nebála dělat chyby, nejspíš proto, že jsem jich na palubce udělala tolik, a přitom se svět nikdy nezbořil. Výhodou je i to, že basket je kolektivní sport a v týmu je vás deset a více, člověk se tak už od malička učí vycházet s lidmi, kteří mu nejsou sympatičtí nebo se kterými si prostě nesedne. A to nejzásadnější asi je, že trenéři (ale i moji rodiče) mi vštípili, že nic není zadarmo a že pokud člověk něco vážně chce, musí pro to pracovat a také v té práci vytrvat. Určitě jste někdy slyšeli větu, že talent je jen 10-20 procent úspěchu a zbytek je úsilí, které do toho vy vložíte.

Pro mě je skvělé, slyšet toto uvědomění zformované prostřednictvím sportovního mikrosvěta. Věřím tomu, že výchova sportem funguje (proto k němu vedu své děti), a ztotožňuji se s myšlenkou Mariana Jelínka, že cílem sportovních aktivit by mělo být jejich prostřednictvím vychovat dobrého člověka. Gymnázium, basketbal, Pithart a touha být u toho, a vzniklo Názorování?

Takhle to zní až příliš nalinkovaně. Měla jsem přitom spíš velké štěstí, na obě školy, ale především na lidi okolo mě. Názorování vzniklo na konci prvního ročníku na pražských právech a spíš z pocitu, že když už se s přáteli mezi sebou pravidelně bavíme o veřejném dění, proč to neudělat ve velkém, vytvořit nějakou platformu, kde budou naši vrstevníci debatovat s různými hosty. Navíc jsem v tu dobu měla pocit, že v Česku mezi sebou neumíme debatovat, klidně i ostře, ale s férovými argumenty a bez osobních útoků. Tak trochu to souviselo i s tím, že několik měsíců před vznikem Názorování, tuším v dubnu 2016, přijel do Prahy na návštěvu čínský prezident. Policisté tehdy zabránili dopředu ohlášeným demonstrantům, aby během příjezdu čínského prezidenta veřejně protestovali proti porušování lidských práv v Číně, několik z protestujících i napadli nebo třeba zasahovali na univerzitách, které měly vyvěšené tibetské vlajky. Tehdy mě to hodně zaskočilo, byl to asi jeden z momentů, díky kterému jsem oslovila pár přátel z práv a rozhodli jsme se uspořádat sérii podzimních debat, o pojetí prezidenství v Česku, o vzdělávání, o umělcích a jejich aktivismu nebo o dezinformacích. Vždy jsme zvali hlavní hosty, kteří pak polovinu času odpovídali na dotazy moderátora (často nějakého studenta) a polovinu času debatovali s návštěvníky. Mezi prvními pozvanými byl třeba Michal Horáček, později prezidentský kandidát, diplomat Petr Kolář, zpěvák Vojtěch Dyk, herec Jiří Mádl, zakladatel Scio Ondřej Šteffl, ale i různí novináři včetně šéfredaktora Respektu Erika Taberyho nebo investigativního novináře Respektu Ondřeje Kundry. A když jsem na začátku říkala, že mám v životě velké štěstí na lidi, ukázalo se to právě tady. Do Respektu jsem se totiž dostala přes dvoutýdenní stáž, kterou mi Ondřej Kundra po jedné z besed nabídl. A já jeho nabídku přijala s tím, že alespoň na chvíli nakouknu, jak to chodí v mém oblíbeném časopise.

A ono se to nakouknutí nějak zvrtlo…

Vlastně se to dá říct i takto a vystihuje to, jak jsem se k současné práci dostala. Protože když jsem šla na stáž, vážně jsem nepočítala, a vlastně mě upřímně ani nenapadlo, že se to takhle vyvine. Ale ze dvou týdnů se najednou staly dva měsíce, ze dvou měsíců pak šest a nakonec mi Erik Tabery nabídl pozici stálé redaktorky. Začínala jsem psaním hlavně o české politice a sněmovně, postupně se k tomu přidala i právní rubrika a v poslední době také Evropská unie. Takže přes tři sta článků a fakt, že v únoru začnu v Respektu čtvrtý rok, asi vážně dokazuje, že se to trochu zvrtlo, ale v tom nejlepším.

Ano, a to zvrtnutí, tvá práce a nadšení ti přinesla i prestižní ocenění. Symbolicky v Havlíčkově Brodě jsi převzala Novinářskou křepelku, jak toto ocenění vnímáš, jaké myšlenky tě provázely, když jsi tam stála bezprostředně po gratulaci. Myslela jsi i na Havlíčka?

Na Havlíčka jsem upřímně ani na chvíli nemyslela, spíš jsem se snažila v tu chvíli vzpomenout si na všechny, díky kterým jsem tam stála, a poděkovat jim. Navíc mezi oceněnými, konkrétně cenou Opus Vitae, byla i skvělá Lída Rakušanová, která po sovětské okupaci v roce 1968 odešla do exilu a pracovala v Rádiu Svobodná Evropa. Byl to jeden velký zážitek a jsem ráda, že jsem tam ve svých tehdy 23 letech mohla být. Jinak je asi dobré dodat, že novinářská křepelka je cena určená pro mladé novináře do 33 let a je myšlena jako vyjádření podpory v jejich začátcích. Tak jsem to i chápala, že novinářská obec mou práci vnímá a považuje ji za kvalitní. Asi tak týden po předávání jsem si až naplno uvědomila, že je to i určitá odpovědnost a závazek do budoucna, že bych se měla o to víc snažit dělat svou práci dobře.

Jak čerstvě oceněná talentovaná novinářka vnímá třicáté výročí „listopadových událostí“, v jaké kondici je demokracie v naší zemi v roce 2019?

Četla jsem nedávno jeden článek o střední a východní Evropě. Autor v něm zmiňoval knihu německo-britského myslitele Ralfa Dahrendorfa, který v roce 1991 vydal knihu, v níž bývalé sovětské satelity včetně tehdejšího Československa varoval, že cesta od totality k demokracii bude trnitá a zpočátku se může život zdát paradoxně těžší než dřív. Podle Dahrendorfa konec totality nejprve přinese volný trh a svobodu podnikání, o několik let později se prosadí politická svoboda v podobě ukotvení v demokratickém světě a dalších deset a více let bude trvat, než se v bývalých totalitních zemích prosadí spravedlnost. Nejkomplikovanější a také nejdelší bude vybudování občanské společnosti. Myslím si, že česká cesta tomuhle popisu odpovídá. Jsme součástí NATO a EU, ekonomicky na tom také nejsme špatně, pomalu, ale jistě se začíná probouzet občanská společnost a mladí lidé se nebojí ozvat, když se jim nelíbí správa věcí veřejných (jako třeba v případě klimatické krize). I všechny průzkumy veřejného mínění říkají, že jsou Češi velmi spokojení se svým životem a polovina z nich považuje demokracii za nejlepší způsob vlády, jen malé množství je proti tomuto způsobu vládnutí. Co jako novinářka vnímám jako problém, že u části společnosti převažuje poměrně velký nezájem o to, co se děje nejen v Poslanecké sněmovně, ale třeba i v jejich městě. Stejně tak i to, že si lidé mezi sebou navzájem nevěří, naopak se někdy vnímají jako soupeři, nepřátelé. Takže prostor pro zlepšení tu přirozeně stále je, snad budeme mít ty budoucí roky liberální demokracie, abychom si naše chyby uvědomili a snažili se s nimi i něco udělat.

A jak myslíš, že si stojíme z hlediska občanské společnosti a nelhostejnosti v městě, které je tvým domovem?

To se neodvažuji takhle od stolu soudit, ale řeknu něco jiného. Co se mi na Kralupech a okolí vždy líbilo, byla spousta komunitních akcí, na kterých se lidé každoročně mohou potkávat, nebo to, že město jednoduše žije sportem a sportovními kluby, od basketbalu až po hokej. Pro mě osobně důležitou roli hrálo Dvořákovo gymnázium, kde jsem osm let studovala a kde jsem viděla a zažila, že tohle prostředí a vyučující v něm se ze studentů a studentek snaží vychovat lidi, kterým není svět lhostejný. A jelikož se tam pravidelně vracím na návštěvu, vnímám, že se v tomto ohledu ani dnes nic nezměnilo. To je něco, za co jsem vážně ráda.

Jindřich Kohm

Autor:KZ