Kolorit Kralup nad Vltavou utvářejí i místní podniky. A nejsou to jen jejich poutače, které Kralupáci dennodenně míjejí. Některý výlohy ukrývají desítky let starou historii a mnoho příběhů. Pekařství u Hrdinů v Jungmannově ulici právě takovou výlohu má. Původní podnik byl založen před téměř 150 lety. Nejen o rodinnou historii se podělil jeden ze současných spolumajitelů Petr Dočkal.
Jak dlouho je Vaše rodina spjata s Kralupami?
Naše rodina se do Kralup vrátila z Prahy pár let po navrácení objektu pekárny a znovuobnovení pekařství u Hrdinů v roce 1991. Řemeslu se ale v Kralupech naši předci věnovali již od druhé poloviny 19. století. Dnes podnik vede Libuše Moresová a já. Nikdo z rodiny již sice jméno Hrdina nenese, ale při pojmenování podniku jsme měli jasno. Naším cílem bylo následovat odkaz tří generací nositelů tohoto jména, kteří za pekařstvím stáli.
Jaká je historie pekařství? Máte zmapované jeho začátky?
Zakladatelem pekařství byl pekař Vojtěch Hrdina. Činnost zahájil 31. srpna 1869. Tehdy ale ještě ne v Jungmannově ulici. Začátek pekařství byl původně v Trojanově ulici, která vedla od Vltavy a mířila k železniční trati. Až v roce 1875 se pekařství přestěhovalo do současných prostor. Začátky ale byly krušné. Hospodyně a selky často pekly chleba samy. V počátcích například Hrdina v doprovodu tří žen s nůšemi obcházel hospody v okolních obcích a nabízel jim své housky, rohlíky, žemle či chléb. Později pečivo rozvážel s jedním koněm. Nakonec se ale jeho živnost ujala. Pokračoval v ní jeho syn Ladislav i vnuk Jiří. Ten se dožil i navrácení pekárny po revoluci. Zemřel v roce 2000, kdy mu bylo 91 let. Jaký byl život Jiřího Hrdiny? Prožil téměř celé 20. století. Byl to nesmírně houževnatý člověk, sokol tělem i duší a celý život byl členem právě kralupského Sokola. Před druhou světovou válkou v roce 1934 podnikl velmi dobrodružnou výpravu na kole do království Jugoslávského. Přes Rakousko, Srbsko, Černou Horu na sokolský slet do Záhřebu. V průběhu druhé světové války se zapojil do sokolské odbojové činnosti pod vedením bratra Josefa Čermáka, který bohužel doplatil na odbojovou činnost a zemřel v koncentračním táboře. V květnu 1945 bojoval v pražském povstání v oblasti Bubenče v Praze. Po válce pracoval za Lidovou stranu stranu v Národním výboru, zejména v oblasti zásobování. V roce 1948 byla pekárna vyvlastněna. Soudruhům se nehodila ani odbojová činnost. Sokolská skupina byla napojena na podplukovníka Mašína, který u komunistů nebyl v kurzu. Nic ho však nezlomilo, a ještě v důchodu podnikl několik dálkových výprav na kola, např. do Polska, Maďarska a Dánska.
V roce 1991 se Jiřímu Hrdinovi pekárna vrátila, ale tehdy mu již bylo 82 let. Kdo navázal na rodinnou tradici?
Vzhledem k věku mého dědečka se jednalo spíše o morální satisfakci. Pro obnovu značně zdevastovaného objektu pekárny se rozhodli zeťové jeho dvou dcer Václav Mores a Josef Dočkal. Pekařskou výrobu se jim podařilo rozjet v témže roce. Václav Mores byl manželem současné spolumajitelky, já jsem synem Josefa Dočkala. Rodinná tradice tedy zůstává. Do pekárny se podařilo přijmout i velmi schopné pracovníky, z nichž jich zde hodně pracuje přes 20 let, jedna pracovnice dokonce od znovuzaložení pekárny v roce 1991. Za což bych jim chtěl poděkovat.
Jaké máte plány do budoucna?
V současnosti musíme především vydržet a přežít jako firma současnou těžkou dobu epidemie koronaviru. Věřím, že díky našim zákazníkům se nám to podaří. Dlouhodobě se snažíme pro ně péct a vyrábět čerstvé výrobky. Ne jak je v současnosti trendem, prodávat rozpečené výrobky a vydávat je za čerstvé pečivo.
Máte rád Kralupy?
Já v jsem v Kralupech vyrůstal do tří let u babičky a dědy. Před 30 lety jsem se do Kralup vrátil a od té doby zde žiji. Myslím, že v poslední době se podařilo částečně vylepšit vzhled a atmosféru centra, která v 70. letech utrpěla značnou devastaci rozšířením kolejiště. Dřívější Jungmannova ulice a Palackého náměstí vypadalo jinak, a řekl bych, že bylo srovnatelné s centry jiných měst. Věřím, že do budoucna, až se podaří vyřešit tranzitní dopravu v Kralupech, bude centrum velmi pěkné. Z postupného zvyknutí si jsem začal mít i naše město rád.
Martina Ivanová, redaktorka
REDAKCE: tel. č. 
