Ohlédnutí za 60letou minulostí
Dne 1. října 1961 byla zahájena výuka v chemickém učilišti jako organické součásti nově budovaného podniku na výrobu syntetického kaučuku. Pokračovatelem jeho tradic je dnešní Střední odborná škola a Střední odborné učiliště Kralupy – a je jím rovných 60 let. Během více než půl století zde získalo vzdělání přes 4 000 chlapců a dívek. Zdejší škola vychovala z absolventů základní školy mladé ženy a muže, kteří získali kvalitní vklad, z něhož mohli vycházet nejen v dalším životě, ale i v případném následném studiu.
Onoho 1. října 1961 nastoupilo do novotou vonících učeben, laboratoří a dílen 146 žáků v tříletých oborech. Pro potřeby mateřského podniku Kaučuk se připravovali na budoucí profesi provozních chemiků, laborantek, zámečníků a elektromontérů (původnímu oboru mechanik měřicích a regulačních přístrojů se v prvních letech žáci vyučovali v Chomutově). Určitý čas měla škola kosmopolitní charakter, když se zde na odbornou profesi postupně připravovalo 64 Vietnamců (1982, 1987 a 1979).
Učiliště v dalších letech pružně reagovalo i na skutečnost rozrůstajícího se chemického komplexu o rafinérský celek a jistý čas se zde vyučoval obor ropař, později velmi žádaný mechanik měřicí a regulační techniky. Byly zaváděny nové obory s maturitou – elektrotechnický, elektronický i chemický. V roce 2007 byla zahájena výuka na principech průmyslové školy a první maturanti – průmyslováci vyšli z této školy v r. 2011. Škola se stala i místem celoživotního vzdělávání dospělých. Při zaměstnání získaly kvalifikaci více než tři stovky mužů a žen – v r. 2001 jich bylo 245 (včetně prvních 26 dospělých maturantů – dálkařů, kteří se připravovali při zaměstnání pro potřeby podniků Kaučuk (pozdější Synthos), Česká rafinérská, ICN Roztoky u Prahy a Spolana Neratovice). Uskutečnilo se zde v posledních pěti letech také několik rekvalifikačních kurzů i pro nezaměstnané.
Přesně na den, po dosavadních 45 letech činnosti, název středního odborného učiliště jako typ školy v Kralupech zanikl. Nahradil ho rozšířený název „Střední odborná škola a Střední odborné učiliště“. Obohatila se paleta studijních oborů, noví žáci se mohli připravovat v oboru běžném na průmyslové škole: aplikovaná chemie – výpočetní technika v chemii, poté převeden na obor analýza potravin, a elektronické počítačové systémy, později změněn na informační technologie – počítačové sítě. Skladba oborů tedy zůstala a rozšířila se jejich nabídka. A navíc pro maturanty elektrotechniky se nabízí jedinečná šance – ve 3. ročníku vykonat závěrečnou zkoušku a získat výuční list v oboru elektromechanik.
J. Herain, převzato z almanachu k 50. výročí školy, upraveno
Vzpomínka z r. 1961
Mgr. M. Podzimek, první ředitel školy (2. 10. 1961 – 31. 8. 1967): „Mou dominantní vzpomínkou je parta zaměstnanců, s nimiž jsme výuku začínali. Jen dva z plného počtu učitelů jsme měli zkušenosti s prací s mládeží. Přestože to vypadá jako určitý handicap, opak je pravdou – všichni byli totiž mnohem vnímavější, pracovitější, a hlavně se chtěli naučit, jak řádně své svěřence připravovat na povolání. Nikdo z nás to nedělal pro peníze, to bychom byli určitě šli jinam. Důsledkem toho bylo, že už v roce 1966 jsme se dostali mezi špičková učiliště ve Středočeském kraji i vyučovaných oborech.“
Před šedesáti lety poprvé zasedli do lavic chemického učiliště
Ve třídě chemiků jich bylo v roce 1961 pětatřicet. Pravdou je, že řada z nich v dolním Povltaví zakotvila natrvalo a našla tu uplatnění ve své profesi chemiků (tehdy to byl tříletý obor). Setkávali se v mateřském podniku Kaučuk téměř denně. Někteří se rozhodli zvýšit si vzdělání i kvalifikaci a dnes bydlí i v jiných městech republiky. Tři z nich dosáhli titulu inženýra a ze dvou jsou právníci, mnozí si doplnili středoškolské vzdělání, jeden se stal vyučujícím na učilišti.
Jedním z těch, kteří zůstali v Kralupech, je pan Jiří Kittler. Pracoval nonstop čtyřiačtyřicet let v podniku Kaučuk, po rozdělení firmy i v České rafinérské Kralupy nad Vltavou. Převážnou většinu času působil v dělnické funkci jako operátor řídícího velínu rafinérie. Posledních devět let před odchodem do důchodu zastával technickou funkci lektora – instruktora školicího centra rafinérie a byl i správcem provozní dokumentace. Paradoxně chemii moc nemiloval, měl rád spíše humanitní předměty. Oblíbil si ji až během přípravy na budoucí povolání. Jeho nadání se mu „vyplatilo“. Potvrzuje to i skutečnost, že se stal vzorným učněm. A tohle ocenění se nedávalo jen tak někomu, bylo vždy podloženo dobrými znalostmi z teorie i praxe. Jeho někdejší sen stát se sportovním novinářem se mu tedy nevyplnil, život šel jiným směrem…
„Vůbec nelituji, že jsem zasvětil život chemii. Prožil jsem pracovní život ve výborném pracovním týmu – a chemii jsem se naučil mít opravdu rád,“ uvedl J. Kittler. Zde je nutné dodat, že to vždy nebyl klidný život v tichu ovládacího panelu rafinérie. Pomáhal nejprve zvládnout uvádění rafinérie do provozu v roce 1974. Její tehdy třpytivě stříbrné kolony, připomínající kosmodrom, vyrostly v chemickém areálu v sousedství výroben syntetického kaučuku. Byl jedním z těch, kteří při zahoření největší destilační ropné kolony na počátku osmdesátých let minulého století zabezpečili rychlé ukončení probíhajícího technologického procesu. Za prosklenou stěnou velínu rafinérie (jejího řídicího centra) tehdy šlehaly ve vzdálenosti pětadvaceti metrů z kolony „tlusté Berty“, jak ji pejorativně nazývali, vysoké zlověstné ohnivé plameny. Spolu s dalšími pěti provozními operátory s pomocí centrálního počítače uzavírali podle nacvičeného havarijního plánu přívody hořlavin i provozních médií a zabránili hrozícím nedozírným ztrátám na pecích a reaktorech. Byl sice spolu s dalšími čtyřmi operátory tenkrát jen symbolicky oceněn, ale jejich pracovní i morální kredit u spolupracovníků na rafinérii i u vedení podniku Kaučuk vysoko vzrostl.
Z Kralup až k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně
Ne všichni absolventi historicky prvního ročníku učebního oboru chemiků z Kralup zůstali svému oboru věrni. Život je stálé hledání… A tak se někdy stává, že až kolem dvaceti let života se člověk rozhodne, kam ho vlastně srdce vede, čím by opravdu chtěl být. Platí to v případě účastníka setkání JUDr. Jaroslava Hubáčka. „Při zaměstnání jsem si dodělal večerně střední vzdělání a po praxi ve Výzkumném ústavu syntetického kaučuku Kralupy, který byl součástí podniku Kaučuk Kralupy, mě čekaly úspěšné přijímací zkoušky na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Nyní působím jako předseda senátu Nejvyššího správního soudu v Brně. Na spolužáky si čas od času vzpomenu. Dneska k tomu byla výrazná příležitost při blížícím se padesátiletí od našeho nástupu do lavic a laboratoří kralupského chemického učiliště. Byli to všichni šikovní kluci, nové učiliště si vybíralo ty lepší žáky ze základních škol. Na „základce“ jsem vzdělávání trochu podcenil – na fakultě jsem patřil mezi pětici nejlepších studentů svého ročníku.“
A jaké že získal doktor Hubáček vlastnosti na učilišti, kde se „rýsoval“ i jeho osobní postoj k lidem? „Učiliště bylo i školou vztahů ke spolužákům, učitelům a lidem v chemickém podniku při absolvování tehdejší provozní praxe. Mým životním krédem, které vyznávám až dosud, je nikdy se nad nikoho nepovyšovat. Mohu-li neskromně říct, zůstal jsem stejný v přístupu k lidem jako zamlada – vždy jako „rovný s rovným“. V tomto směru nesmím zapomenout na ty, kteří naše charaktery formovali – mohu jmenovat jednak prvního ředitele Podzimka nebo pedagogy na různém stupni – Fišer, Roháč, Jurajdová anebo mistr odborného výcviku Včeliš.“
Dorazil na třídní sraz až z Vancouveru
Mirek Nový přiletěl na sraz po 55 letech až z Kanady. Z republiky se „vzdálil“ v roce 1969. Po ukončení školy dělal chvíli v kralupském Kaučuku. Jeho snem bylo vidět svět. Po krátké praxi a vykonání následné povinné vojenské prezenční služby využil možnosti a do své domoviny se už nevrátil. V Kanadě se chtěl profesi chemika okamžitě věnovat, ale žádné volné místo aktuálně nebylo.
Sen o cestování se mu splnil. Navštívil postupně 58 zemí světa – určitý čas v každé z nich i žil. Během této anabáze se plynně naučil sedmi jazykům. Ale chemii po prvních zkušenostech za oceánem zcela neodvrhl. Nakonec se mu podařilo získat nižší učitelskou funkci – asistenta v chemickém oboru. Vědomosti z chemie si nezvyšoval, má názor, že se vzdělával celých uplynulých padesát let – a byla to prý dobrá životní škola, kterou nelze ničím nahradit. „Na setkání absolventů jezdím každoročně – oni se v této periodě v Kralupech totiž scházejí. Byli jsme a věřím, že dlouho budeme, dobrá parta. Je mi mezi bývalými spolužáky dobře – pořád v nás zůstala stopa mládí, z níž přicházím také trochu „nasát“.
Ten, který to všechno před 60 roky odstartoval
Magistr Miloslav Podzimek, první ředitel Odborného učiliště chemického v Kralupech nad Vltavou, býval čestným hostem setkání prvních absolventů ročníku 1961–64. Na tom svém posledním sdělil: „Pozvání si nesmírně vážím. Odráží to tak trochu můj vztah k nim. I když tenkrát před lety musel být trochu „kamuflovaný“ přísností. To proto, aby z nich byli dobří, vzdělaní, erudovaní odborníci pro tehdy ještě dostavovaný chemický podnik na výrobu syntetického kaučuku. Národní podnik Kaučuk Kralupy zahájil provoz fakticky o tři roky později po jejich nástupu do školy, jejímž vedením jsem byl jako ředitel pověřen. Osobně jsem je připravoval v oboru chemie, fyziky a technologie chemického provozu.“
A co ti, kteří zasedli v lavicích učiliště jako první? M. Podzimek: „Byli to mladí lidé, kteří k nám nastoupili na základě požadovaných kvót. Musím ale říct, že se vybírali ti, kteří měli vyznamenání a chtěli proniknout do tajů chemie. Proto nejen na tyto první absolventy, kteří nastoupili na směnová pracoviště, byla slyšet z podniku Kaučuk chvála.“
I předseda Ústavního soudu ČR stavěl budovu učiliště
Nebylo mu ani sedmnáct, když v květnu šedesátého roku maturoval na pražské jedenáctiletce. JUDr. Pavel Rychetský…
„Hned na počátku jsem dostal zvláštní práci – v nedávno odlité železobetonové konstrukci budoucího chemického učiliště jsem měl s pomocí palice a ostrých ocelových špičáků vysekávat díry do železobetonových podlah a stropů, protože betonáři jaksi zapomněli při šalování na prostupy pro elektroinstalaci. V objektu, umístěném nedaleko od vlastní stavby podniku Kaučuk, jsem první díru probíjel snad celý týden. Dodnes nevím, proč se ty díry neprorážely pneumatickým kladivem, ale když si na mě za pár týdnů vzpomněl nějaký mistr a viděl, že jsem pořád na stejném patře, odvelel mě jako závozníka ke stařičkému náklaďáku, kterým jsme vozili cihly a tvárnice z jednoho místa na druhé. Posledních šest měsíců mé pomoci v budování jsem už patřil ke „šlechtě“ – byl jsem v partě betonářů na stavbě kontaktních pecí v Kaučuku a celé týdny jsem házel lopatou beton do „japonek“, což byly těžké kovové dvoukolové vozíky. Byli jsme to ale zvláštní směsice lidí: maturanti, kteří si vylepšovali kádrový posudek, aby se dostali na vysokou školu, zedníci ze Slovenska, kteří sem přišli za prací, jakési snad „padlé dívky“, k nimž jsem pubertálně, leč bezúspěšně vzhlížel. Na stavbu kaučukárny i epizodu na stavbě učiliště dnes vzpomínám asi tak jako většina chlapů na základní vojenskou službu.“
Profesní cesta: od učně ke generálnímu řediteli
Je zcela bezpochyby tím, kdo se vypracoval ve své profesní kariéře nejvýše jako někdejší učeň Středního odborného učiliště chemického Kralupy. Inženýr Jindřich Švec z Kralup (nar. 1965) tuto školu ukončil v oboru měření a regulace maturitou v r. 1983. Následovala Fakulta strojní ČVUT Praha – strojírenská technologie, kterou zakončil roku 1988. Jeho organizační schopnosti a profesní spolehlivost se projevily brzy po nástupu do podniku Kaučuk Kralupy. Byl tu řadovým technickým pracovníkem a následně vedoucím výroby divize Energetika. V rámci profesní přípravy byl dva roky výrobním ředitelem v chemickém podniku Koramo, a.s., Kolín. I zde se plně osvědčil a byl znovu „převelen“ v r. 2004 do Kralup. Následně působil ve funkci ředitele technického úseku (2005–2007) a v období 2007–2009 byl generálním ředitelem Synthos, a.s. (dříve Kaučuk, a.s.).
A co mu zdejší odborná škola dala do života? Ing. J. Švec: „Obor automatizace a měření, který byl tehdy v osmdesátých letech zcela „v plenkách“, mě ale až neskutečně bavil. I po absolvování vysoké školy jsem na sobě musel trvale pracovat, zejména pokud jde o znalost angličtiny. Podstatné je, že jsem na učilišti získal určitý názor na život, manuální zručnost a naučil se přemýšlet prakticky i logicky.“
J. Herain, převzato z almanachu k 50. výročí školy, upraveno
REDAKCE: tel. č. 
