Kdo vedl hnutí sociálně demokratické levice v Kralupech a jak celá „revoluce“ v našem městě skončila? První republika je většinou vnímána jako demokratický a průmyslově vyspělý stát, na který mohou být občané hrdí. Předválečné Československo ovšem bylo též zemí s řadou sociálních problémů, jež se projevily již krátce po jeho vzniku. Právě poválečná bída, hlad a vliv probíhající revoluce v Rusku vedly k rozkolu v sociální demokracii, který se významným způsobem dotkl i Kralup a skončil roku 1921 vznikem komunistické strany.
Dějiny místní komunistické strany v Kralupech souvisí stejně jako jinde s historií dělnického hnutí. Na příchod této nové společenské vrstvy, nejprve v podobě horníků, do okolí našeho města měl hlavní vliv počátek těžby uhlí, jež byla na Kralupsku zahájena nejpozději koncem 18. století. Stavba trati z Prahy do Podmokel v roce 1851 a následný vznik průmyslových závodů znamenaly příliv dalších dělníků, kteří se záhy začali sdružovat ve spolcích, z nichž mezi nejstarší patřily Mravenec a Rovnost. Vzestup hnutí přinesla 90. léta, kdy se 1. května 1890 v Kralupech, po vzoru Prahy, uskutečnil první prvomájový průvod. Záhy vznikají další spolky a též dělnický konzum Svépomoc, v jehož čele stanul pozdější starosta Josef Vaníček.
Vznik ČSR přinesl euforii,bídu však nevyřešil
Vyhlášení Velké války znamenalo omezení politického života a konec rozvoje hnutí, neboť většina jeho členů musela narukovat. Teprve v její druhé polovině v souvislosti s drahotou a bídou docházelo k živelným demonstracím. Kralupskem zároveň silně otřásla poprava dělníka Josefa Kudrny z Postřižína, který byl odsouzen k smrti za to, že odmítl návrat do první linie. 28. říjen 1918 sice přinesl pád monarchie, nicméně v českých městech vládla i nadále bída znásobená ještě epidemií španělské chřipky a návratem vysloužilců z fronty, takže docházelo k dalším protestům a ani Kralupy nebyly výjimkou. Do čela demonstrací, podnícených nepokoji v Neuměřicích, se postavil Jaroslav Süsmilich, jeden ze zakládajících členů KSČ v Kralupech, jenž je odůvodňoval snahou pomoci potřebným: „Jak by člověk nepobuřoval, když jsem měl v obci místní chudé, kteří spali v pastoušce, na hliněné podlaze, na shnilé slámě a jíst chodili „po šnůře“, to znamená po sedlácích, kteří je vítali se slovy: „Tak kdy už babo, dědku chcípneš? Jak dlouho nás budeš ještě vožírat?“ Za veřejné projevy byl popotahován, což byl nejspíš důvod, proč se z bývalého ouholického starosty stal hlavní agitátor protestů. V době, kdy situace na Kralupsku vřela, se do varu dostala i sociální demokracie, jejíž levé křídlo začalo prosazovat ideje komunismu. Došlo k pádu Tusarovy vlády, sjezdu strany a poté i k obsazení Lidového domu sociálnědemokratickou levicí, které 9. prosince ukončil zásah policie. Následovala generální stávka, jež se ale nesetkala s úspěchem, a proto byla odvolána.
Jako první odnesl hněv lidu poslanec Biňovec
Poté, co byl Lidový dům obsazen policií, vypukla stávka i v Kralupech, kde podniky zastavily práci. Obětním beránkem se stal poslanec František Biňovec, který dohlížel na vyklízení sídla sociální demokracie, za což po návratu domů tvrdě zaplatil: „Ve volbách na Kralupsku v roce 1920 byl zvolen dělnickým poslancem. Dne 9. prosince 1920 se však brodil v krvi svých soudruhů na Liďáku v Praze. Po příjezdu do Kralup jej očekával velký zástup dělníků na nádraží a byl pořádně zfackován, byl jsem toho svědkem, protože jsem měl právě ve stanici službu,“ uvedl St. Kettner s tím, že Biňovec poté utekl do dopravní kanceláře, odkud zavolal četníky.
V následujících dnech ovládlo po vzoru Kladna nadšení celé Kralupy, na Palackého náměstí se konalo shromáždění lidu a město bylo v pohotovosti. Dne 11. prosince se v hostinci U Bílého beránka sešli předáci dělnického hnutí a zvolili revoluční výbor, který v čele s Jaroslavem Süsmilichem řídil celou stávku. Vedení se připravovalo na převzetí města, pokyny přijel udílet sám Bohumír Šmeral. Tentýž den odeslal kralupský hejtman Herrscher do Prahy zprávu o tom, že dělníci dostali pokyn zavést diktaturu a socializovat podniky. Zároveň upozorňoval na obří zásoby benzínu v rafinerii, jež by mohli povstalci zneužít, a žádal proto o přidělení 50 četníků nebo 80–100 vojáků. Následující noc posily dorazily, na což dělníci reagovali tím, že sami zajistí bezpečnost v ulicích, ale byli odmítnuti. Záhy nechal Herrscher vylepit vyhlášku o výjimečném stavu, což revoluční výbor nevzal na zřetel a svolal na 15. prosince tábor lidu.
Vyhlášení výjimečného stavu a rychlý konec
V té době však již bylo obklíčeno Kladno, kde byli revoluční předáci zatčeni a podobný osud měl potkat také Kralupy, kde byla manifestace 15. prosince znemožněna příjezdem dalších bezpečnostních složek. Zároveň byla téhož dne stávka odvolána a většina lidí se vrátila zpět do práce. O dva dny později následuje zákaz distribuce Rudého práva pro celý kralupský okres a brzy na to jsou předáci revolučního výboru v čele se Süsmilichem zatčeni, čímž celá akce sociálnědemokratické levice končí jak v Kralupech, tak i v celém Československu nezdarem.
Život ve městě se začal pomalu vracet k normálu. Dne 21. prosince se na radnici konala schůze předáků místních politických stran. Starostou Vaníčkem byli informováni o intervenci za odvolání mimořádného stavu, což ale vláda dosud neučinila. Došlo ke shodě, že jednotlivé frakce ponesou za udržení pořádku zodpovědnost. Přes veškerou snahu však bylo stanné právo odvoláno až 1. ledna 1921. Jak ovšem dopadli vůdci povstání, jaké podmínky panovaly ve věznici a jak byli potrestáni? To vše se čtenáři dozví v jednom z dalších čísel Zpravodaje.
Jan Bartoš