Pane faráři, hned na úvod našeho rozhovoru bych se vás ráda zeptala, zda máte pro naše čtenáře nějaké poselství do roku 2022 pro šťastné bytí?
Je to dvojkový rok, dvojka se latinsky řekne sekunda, odpočítávání času bylo vždy prima-sekunda-prima-sekunda, Rusové vždy říkali [pervoj – ftaroj], z toho je ta naše vteřina, bude to tedy takový vteřinový rok, moje poselství je: „VYUŽIJTE KAŽDOU VTEŘINU“, protože v každé chvíli zažíváme věčnost, kéž by byla dobrá, kéž bychom ten svůj život naplnili dobrými skutky, poněvadž kdo žije sám pro sebe, není šťastný.
Denně se na nás všechny valí vlna negativních informací, jak ukonejšit svoji mysl v této složité době? Máte nějaký osvědčený postup?
Nezapínat televizi, nebýt závislý na internetu, zvolit zdroj zpráv, který není až tak negativní, nějaké rozumné rádio například, kde je i mnoho jiných zajímavých témat.
Společnost není křesťanská, lidé hledají duchovno v různých alternativních směrech, ale co můžu doporučit všem, ať chodí hodně ven, sám to dělám často, moc rád chodím na Hostibejk a žehnám tomuto městu z vršku. Jak člověk přijde na takové krásné místo, dívá se na svět s nadhledem. Měl jsem bratrance, pátera Martišku, který působil v Nedašově na československé hranici, rád chodíval na bílokarpatské hřebeny a říkával lidem: „Máte tady tak krásnou přírodu, proč nevyrazíte do kopců a nepodíváte se na to své údolí shora? Nebude se vám to pak zdát všechno tak špatné.
Společnost je z většiny velmi materialistická, úplně odtažená od duchovního vnitřního života, vnímáte to stejně?
To je důsledek všech předchozích časů, jak se člověku vezme víra, tak žije jen pro přítomný okamžik, kde se chce nějak zabezpečit, chce se mít dobře, křesťan má žít pro přítomný okamžik, ale má vždy pamatovat, že jednou se každá věc přenese do věčnosti, i svatý Jan píše ve Zjevení: „Jejich skutky jdou s nimi.“ To je jediná věc, kterou si vezmeme na ten druhý svět. Já lidi chápu, soucítím s nimi, vůbec to nemají jednoduché, zvykli si na vyšší standard, ze kterého budou muset upustit, to je žene k zabezpečení se. Já věřím, že je Bůh dobrý otec, že se o nás dokáže postarat, někdy je třeba mu to svěřit. Každý má možnost volby, každý se musí svobodně rozhodnout sám za sebe… Svobodu mám velmi rád, rád ji dopřávám i druhým lidem, poněvadž ve svobodě se podobáme Hospodinovi.
Co se musí stát, aby nastala změna, musí si společnost sáhnout na svoje dno, aby se od něj pomyslně odrazila?
Nepřeji této společnosti žádný bolestný pád, nepřeji ani žádnému člověku, aby si sáhl na dno, ale někdy se do toho řítíme sami, já mám pořád před očima Římskou říši, která byla tak dokonalá, prosperující, ale na to dno si musela sáhnout, musela si zažít plenění barbarských národů a svůj rozpad, ale poté se začalo tvořit něco nového, kéž bychom se z toho poučili a nebyli tak nároční na ty standardy.
Covid náladu ve společnosti vyostřil – lidé jsou nevraživí, útoční, společnost je rozdělená… Jak najít cesty zpět k sobě (lidé k lidem) jako k sobě rovným bytostem… co radíte naslouchajícím v kostele?
Je zajímavé, jak z jednoty, která mezi lidmi byla, vzniklo něco, co lidi absolutně rozdělilo… a za tak krátkou dobu. Lidem bych doporučil respekt, respekt k tomu, jak se kdo rozhodne, za své rozhodnutí si neseme zodpovědnost každý sám. Občas se mě lidé ptají, z jedné i druhé strany, abych se k tomu nějak jasně vyjádřil v kostele, já se k tomu jasně nechci vyjadřovat. Proč? Nechci mít vzdálenost ani od jedněch, ani od druhých, chci mít jedny i druhé rád.
Každý se dnes potřebuje k něčemu vyjadřovat, já si beru příklad od našeho Pána, Ježíše Krista, našeho mistra, který se ke všemu nevyjádřil, například když přišli ti rozvadění bratři mezi sebou a říkali mu, aby je spravedlivě rozsoudil o dědictví, řekl jim: „Kdo mě ustanovil být soudcem mezi vámi?“. Nebo když přišli s cizoložnou ženou, kterou chtěli kamenovat… Ježíš věděl, že kdyby řekl, ano, kamenujte ji, tak by to s jeho milosrdenstvím otřáslo, kdyby řekl, nekamenujte ji, postavil by se proti Mojžíšovu zákonu, on se sklonil k zemi a něco psal na dlažbu, nevíme co, ale ta dlažba prozrazovala, že ti lidé mají tvrdé srdce, do dlažby se nedá psát, do písku, do prachu ano…
I o tom je demokracie, mít úctu k těm, co mají jiný názor, takto to prostě vidím, proto moje otázka není, jsi očkován – nejsi očkován? Beru tě jako člověka, můj život není v osudu, můj život je v rukou božích, jestliže mám onemocnět, onemocním, nemám-li, neonemocním, bez něho se nic nepohne, on je pánem mého života, já se budu snažit chránit, udělám ze své strany vše, co můžu.
Chodí za vámi do kostela větší množství lidí, než tomu bylo před Covidem? Trápí je stejné problémy, o kterých se bavíme?
Nechodí, občas chodí lidé se specifickými věcmi – například ohledně žehnání domů, což dělám velmi rád, neberu to jako nějakou magii, beru to jako prosbu za tu rodinu, za to místo, za štěstí těch lidí, časné i věčné. Stává se mi, že i nevěřící lidé přijdou.
Vnímáte období zaměstnání a výuky z domova jako příležitost pro rodiny stmelit se a žít pospolitější život, nebo se tato hozená rukavice nepodařila proměnit v dobré a minula se účinkem?
Nad touto věcí často přemýšlím, víte, jak kdo, nedá se to určit, každá zátěžová doba ukáže, co v nás je, pod stresem se rozhodujeme úplně jinak než normálně, obdivuju všechny rodiny, které se dokázaly stmelit – znám takové rodiny. Nedivím se těm lidem, kteří se rozhádali, museli to brát jako vězení, když museli být spolu.
Daří se vám nenosit si “práci” domů? Lze ze sebe sejmout zátěž lidí, kterým pomáháte rozmluvami?
To víte, že ano. Když zpovídám delší dobu, hlavně před Velikonocemi, někdy i před Vánocemi, já vždy po větším zpovídání kleknu ke svatostánku a všecko to tam pánu Bohu složím a ještě poprosím, dej, ať na to zapomenu. Člověk musí mít kamarády, před kterými může být upřímný, já mám čtyři kamarády kněze, se kterými se setkáváme, těšíme se na to, když se člověk vypovídá (nesmí říct nic ze zpovědního tajemství), když se vynadává, tak je mu dobře, nemusí chodit k žádnému psychologovi, sám také chodím ke zpovědi.
Co máte na svém poslání nejraději, co vás nejvíce hřeje u srdce?
Moje služba je hrozně široká, za den se setkám se všemi vrstvami lidí. Jsou chvíle, kdy pán Bůh tu radost dává, vidím jeho prozřetelnost, vím, že řídí běh věcí…
Co by vám mohl splnit pán Bůh, kdyby vás chtěl vyslyšet?
No, já si přeji jen jednu věc, abych se dostal do nebe :).
Děkuji za rozhovor.
ANDREA JŮNOVÁ, ŠÉFREDAKTORKA
REDAKCE: tel. č. 
