Narodit se u Vltavy znamená dostat do vínku lásku k vodě, a že je to vztah na celý život, dokládá životní příběh místního milovníka plachtění. Své vášni věnoval vše, energii, čas, finance i možnost založení rodiny. Co zajímavého na vlastnoručně vyrobené lodi zažil? Kam se podíval? To vám odhalí následující povídání…
Pane Karle, jak jste v sobě objevil vášeň pro plachetnice?
Narodil jsem se u Vltavy, jen 200 metrů od jejího koryta. Vodu jsem měl rád od mala, kdykoli mě rodiče pustili samotného ven, tak „hurá“ k řece. Po válce (v 50. a 60. letech) bylo na Vltavě hodně živo, bylo možné hojně pozorovat nákladní vleky, výletní kolesové parníky, pramice, kajaky či kanoe. Již v té době jsem snil o brázdění vod od Miřejovic po Chvatěruby. Nebylo však na čem, peněz na koupi lodi nezbývalo. Když můj otec viděl, že mě má vášeň s časem neopouští, ale ještě více roste, rozhodl se můj sen podpořit. Postupně nám osud přihrál do cesty nadšence pro stejnou věc, od kterých jsme se hodně naučili a začali stavět vlastní loď.
Můžete nám své dílo trochu přiblížit?
S otcem jsme postavili 6,5metrovou plachetnici s kajutou, to jsem ještě chodil na obecnou školu, potom jsme postavili osmimetrovou námořní plachetnici. Dále laminátovou loď, se kterou jsem jezdil od osmdesátých let až donedávna.
Plavil jste se vždy jen na vámi vyrobených plavidlech?
Ne, i na jiných. Jezdil jsem například do Chorvatska, kde jsem dělal školení pro zájemce o lodní průkazy, najímaly si mě cestovní kanceláře, pro které jsem pracoval jako kapitán. Přepravoval jsem lodě svým známým, kteří neměli dostatek zkušeností nebo času. Dvakrát jsem se plavil z Karibiku do Evropy a jednou z New Yorku.
Za Československo jsem se účastnil akce k 500. výročí objevení Ameriky, to bylo s lodí, kterou postavil můj kamarád, na ní jsme jeli z Evropy do Ameriky a zpět. Ale je pravdou, že většinou jsem se plavil na vlastních lodích.
Kde všude jste se s nimi plavil?
Byl jsem členem klubu Čechie, který se později rozdělil na dvě větve (Kaučuk a Čechii). V Praze jsme se za klub účastnili různých závodů, po závodu jsme vždy jeli domů do Kralup po vodě. Jednou nám kamarád řekl, ať neblbneme a necháme loď v Praze, abychom nemuseli přes několik jezů. To byla naše pozvánka do Yacht clubu Císařská louka na Praze 5, jehož členem jsem dodnes.
O prázdninách jsme s tátou či kamarády jezdívali na Slapy a Orlík, na to rád vzpomínám.
První zahraniční výprava se podařila v roce 1968, kdy jsme vyrazili se třemi kajutovými loděmi do tehdejší Jugoslávie. To jsem se dostal prvně do ciziny a prvně k moři. Strávil jsem tam celý měsíc.
Jaké je to plavit se po moři? Jaká moře máte „projetá“?
Je jich dost. Atlantik, skoro celý Balt, z velké části Severní moře, Lamanšský průliv, dále jsem se plavil podle Španělska, Portugalska, Gibraltaru, většinu Středozemního moře a přilehlých končin, dále Černé moře a Egejské moře. Nejméně to znám ve východní části u afrického pobřeží, tam jsem byl jednou v Tunisu, podruhé jsem jel s kamarádem na část jeho cesty kolem světa, přidal jsem se v Ománu, odtamtud jsme jeli směr Rudé moře, Egypt, Suezským kanálem, končil jsem v Izraeli (on pokračoval dál směrem na Jadran). Při této cestě jsem „štrejchnul“ i Indický oceán.
Oceán byl (předpokládám) metou nejvyšší, řeknete nám o této plavbě více?
V roce 1992 se konala Grand Regatta Columbus k 500. výročí objevení Ameriky. Chtěl jsem, aby se za Československo někdo účastnil. Vybrali jsme loď Carmen, která byla tou dobou ještě nedodělaná, půl roku před startem jsme ji dali na vodu, abychom vyzkoušeli motor, dále jsme na ni pracovali na suchu. Když nastal den „D“, odvezl ji kamion do Lisabonu, tam jsme ji spustili do vody a bez vyzkoušení jeli rovnou na oceán. Naštěstí se loď osvědčila. Takto jsem se tedy dostal na oceán…
Plavil jste se obvykle sám nebo s doprovodem (kdo jím byl)?
Sám jsem nikdy nejel, to mě nelákalo, pro mě je lepší plout ve dvou či ve třech, aby si člověk mohl popovídat. V jednom člověku je to příliš náročné, např. neustálý přerušovaný spánek u kormidla atp. Nicméně stálého parťáka jsem neměl, kamarádi se střídali.
Co ponorková nemoc?
Ta nikdy nenastala, naštěstí. S kamarády nehrozila a na týdenních kapitánských kurzech v Chorvatsku na ni nebylo dostatek času a prostoru :).
Nemáte na svých výpravách strach z nepředvídatelných událostí?
Když jsme končili plavbu k výročí Kryštofa Kolumba (konec oficiální plavby byl v Liverpoolu), jeli jsme ještě přes Irské moře skrz Kaledonský kanál do Severního moře, v polovině Severního moře nám upadlo kormidlo.
A sakra… Jak jste to řešili?
Pomohli jsme si dřevěnou tyčí používanou na nastavování předních plachet, kterou jsme upravovali pilníkem, aby se vešla do otvoru na zádi lodi. To bylo velmi dobrodružné udržet se ve vlnách při této aktivitě. Nakonec přišla taková vlna, že kamarád pilník pustil do moře. Naštěstí byla tyč již tak dobře opracovaná, že do otvoru padla, pilník jsme tedy již mohli postrádat… Provizorní kormidlo jsme vyrobili z podlahových desek a částečně i ze stropních latěk, zesílili jsme jej plechem z plechovky od piva. Toto náhradní řešení nemohlo být na roveň tomu původnímu. Vypadalo to, že skončíme v Norsku, potom v Dánsku, nakonec jsme se dostali až do Německa. Kormidlo jsme nasadili až před ústím Labe a dopluli jsme s ním do Hamburku. Člověk si musí umět poradit, musí vyjít s tím, co na lodi má.
Jak dlouhé byly obvykle tyto větší námořní výpravy?
Za minulého režimu mohl člověk vyjet jen na výjezdní doložku na dobu své řádné dovolené, povedla se mi však občas domluva v práci a mohl jsem si dovolenou prodloužit o dva týdny neplaceného volna, takže to byla nakonec cesta v délce šesti týdnů.
V roce 1992 (na výročí objevení Ameriky) jsem plul tři měsíce a tři týdny v kuse, to byla moje nejdelší plavba. Pro představu – přeplavba Atlantiku trvá obvykle 4-5 týdnů.
Co mořská nemoc, nepotkala vás někdy?
Naštěstí na ni netrpím, i když někdy mi také úplně dobře nebylo… Znáte ten vtip:
„Mořská nemoc vzniká od moře, na lodi můžete být nejdál od moře jedině na vrcholu stěžně.“ Nebo jiný: „Mořská nemoc má dvě stadia, v prvním si člověk myslí, že brzo umře, ve druhém si myslí, že snad nikdy neumře.“
Co se vám při mořeplavbách „honilo“ hlavou?
Ve dne člověk pozoruje hladinu, delfíny, želvy, v noci po setmění u kormidla přemýšlí, co mohl udělat v životě jinak či lépe…
Jaký máte nejkrásnější zážitek z plaveb?
Zážitků je tolik, že je těžké vybrat jeden, ale pokusím se. Potřásl jsem si rukou se španělským králem. Je to sice zážitek mimo jachting, ale souvisí to s ním. Když jsme dokončili akci Kolum-bus, kapitáni lodí byli svoláni do místnosti, kde na ně čekal španělský král se svou ženou, všem účastníkům potřásl královský pár pravicí.
A nejhrůzostrašnější? Tedy kromě utrženého kormidla…
Jednou jsme se vraceli ze Stockholmu, přibližovali jsme se za velmi špatného počasí k dánskému ostrovu Bornholm, když jsme objevili závadu na motoru, byli jsme celí pomlácení a promočení, byl to nepříjemný zážitek. Nakonec jsme se však dostali k přístavu, vyhodili kotvu, zavolali rádiem do přístavu, aby nás vtáhli dovnitř. Dobře to dopadlo…
Co vám plachetnice daly?
Dobrý pocit z toho, že se člověk bez použití motoru dokáže přemístit téměř kamkoliv a procestovat tak kus světa.
A vzaly?
Musel jsem jim obětovat hodně, za rok jsem prací na plachetnicích strávil více hodin než v zaměstnání. Jakmile jsem skončil v práci, oblékl jsem montérky a pracoval jsem na plachetnici až do tmy. Svátky a dovolenou nevyjímaje. Např. v kině jsem nebyl roky…
Co rodina, jak zvládala vaši nepřítomnost?
Otec jezdil se mnou, když ještě mohl. Maminka také jezdila s námi, líbilo se jí to. Zajímavé bylo, že ani jeden z rodičů neuměl plavat, plachtění se přesto nebáli.
Splnil jste si tímto koníčkem svůj sen?
Určitě ano, obětoval jsem tomu vše, co jsem mohl, včetně peněz. Vlastně jsem se kvůli plachetnicím ani neoženil.
Je ještě něco, co byste chtěl ve své mořeplavecké zálibě podniknout?
Před nedávnem jsem se vrátil z plavby po Itálii. V současné době sice již nemám loď, ale jsem vždy rád, když mě někdo z přátel pozve ke společné plavbě. Takže jsem ještě neskončil…
Andrea Jůnová, šéfredaktorka
REDAKCE: tel. č. 
