Když mě dcery gymnazistky vyzvaly, ať je doprovodím na koncert Komorního orchestru Dvořákova kraje, že tam hraje jejich paní učitelka, řekl jsem si, proč ne? Dlouho jsem orchestr neslyšel. To jsem ještě netušil, co se všechno bude dít. Dorazili jsme na poslední chvíli… A ejhle! V hledišti stolová úprava a všechny stoly obsazené. Sedli jsme si tedy na balkon a s napětím očekávali příchod orchestru. Holky se s úsměvem zatetelily, když paní učitelka usedla za čembalo. Dvořákova Cavatina v úpravě samotného dirigenta navodila tu příjemnou atmosféru, kterou jsem dříve tolikrát zažíval.
Letos je to neuvěřitelná 46. sezóna. A to pan dirigent přijal tehdy tuto výzvu na rok či dva, než „se“ někdo najde, kdo by dál vedl orchestr. A podívejme! Ne a ne někoho najít… Až si našel svého nástupce sám. A to bylo překvapení večera. Za dirigentský pult se postavil a suverénně oddirigoval Mozartovo Divertimento F dur. Jan Sedláček, syn flétnistky Veroniky, a tedy vnuk Václava Mazáčka, který studuje hru na violoncello na Pražské konzervatoři a dirigování na Akademii muzických umění.
Následovala velmi působivá hudba z filmu Schindlerův seznam od Johna Williamse, kterou pro sólové housle a smyčcový orchestr upravil a dirigoval Václav Mazáček. Poslední skladbou programu bylo Bolero Maurice Ravela. Bouřlivý potlesk ve stoje nedovolil orchestru odejít, a tak dirigent uvedl jedno překvapení na závěr, které jistě poznáme. Ano, Dvořákova Humoreska! Od prvních tónů se mi zdálo celé jeviště nějak mlhavé. Aha, to jsou slzy v očích. Slzy, za které se vůbec nestydím. Vždyť je to tak trochu i můj orchestr! Vzpomínám, jak jsem coby dvanáctiletý chlapec přišel na první, možná druhé setkání právě vznikajícího hudebního tělesa. Kdy jsme se mi nejmladší šťouchali smyčcem a zlobili dirigenta. Směli jsme hrát po boku svých učitelů i starších spolužáků z „lidušky“. Ale i společně s dámami, které si doma občas zahrály jen tak pro radost, s pány, kteří po letech oprášili hudební nástroje. Takové byly začátky. Vzpomínám, jak jsme dřeli Humoresku na jeden z prvních koncertů… A podívejme! Dnes ji zahrají kdykoliv s lehkostí jako drobný přídavek, stále krásný. Za ta desetiletí ušel orchestr veliký kus cesty v tuzemsku i v zahraničí, především díky Václavu Mazáčkovi, a také za neutuchající podpory jeho manželky Jarušky.
Tak jak dcera Veronika poděkovala dirigentovi za celou rodinu a Honza Šarboch za celý orchestr, i já děkuji za to, že jsem mohl být jeho součástí alespoň těch prvních 20 let. Za to, že nám muzikantům dodával odvahy a energie pouštět se do dalších a těžších výzev nejen za pultem s notami. A také za to, že nás posluchače stále obohacuje ušlechtilou hudbou. A především za to, Václave, že máš tak velké srdce, do kterého se vejde celá Tvoje rodina, ale i každý jednotlivý hráč Tvého orchestru.
Světla zhasla, hlediště se postupně vyprázdnilo. Odcházíme spokojeni, plni krásných dojmů a těšíme se na další vystoupení „našeho“ Komorního orchestru Dvořákova kraje. Ať už bude dirigovat Václav nebo Jenda, víme, že to bude opět nádherný zážitek.
Tomáš Čapek
REDAKCE: tel. č. 
