Hrdinka z Kralup

Jak dopadlo pátrání po stopách Lizy Neumannové?

V letních měsících jsme skrz komunikační nástroje KZ zveřejnili tuto výzvu:

Dobrý den, jsem historička holocaustu na britské University of Warwick. Hledám stopy jedné preživší holocaustu, která se po válce provdala do Kralup, Lizy Neumannové (1921-1989). Měla jednu dceru, provdanou Langweilerovou. Bylo by možné, abych pro Kralupský Zpravodaj napsala krátký článek o paní Neumannové, a že hledám lidi, kteří ji znali, resp. znají její dceru?
Moc děkuji.

Dr. Anna Hájková
Associate professor of modern European continental history
University of Warwick

Přání jsme vyhověli, po čase jsme autorku výzvy zkontaktovali, jak dopadla…

Milá redakce Kralupského Zpravodaje,

diky moc! Ano, dceru jsem našla a několikrát s ní telefonovala.
A kdyby to pro vás bylo zajímavé, můžu napsat článek o životě odvážné Lizy Neumannové.
Srdečně
Anna Hájková

A tady je příběh…

Hrdinka z Kralup

Líza Neumannová se narodila v rodině teplického prodavače kartáčů na cestách Ottakara Weisse a jeho ženy Pavly v roce 1921. Jmenovala se vlastně Eliška, ale nikdo jí neřekl jinak než Líza. Po Mnichovu se Weissovi přestěhovali do vnitrozemí, do Roztok u Prahy, a jako židovka nemohla Líza dokončit gymnázium, kde se už chystala na maturitu. Krátce před deportací do Terezína si Líza vzala o 11 let staršího textilního inženýra Jiřího Felixe, který také pocházel z Teplic. Jiří byl jedním z prvních transportů, tzv. Aufbaukomandem, deportován do Terezína, a Líza ho následovala o týden později. Po dvou letech živoření v ghettu pak byli Felixovi mezi oněmi 5 000 lidmi, které nacisté v prosinci 1943 deportovali do Terezínského rodinného tábora BIIb v Osvětimi.

Když pak v červenci 1944 SS tábor likvidovala, a třídila vězně na ty, které ještě Němci plánovali upracovat k smrti, a ty, které zahubili okamžitě, měli Líza a Jiří “štěstí”, byli posláni na otrocké práce do Říše, Líza do Hamburku a Jiří do Schwarzheide. Zde Jiří zahynul při spojeneckém bombardování krátce před osvobozením.

Líza byla mezi 600 ženami, které SS deportovala do Hamburku, konkrétně do tří poboček KT Neuengamme, nejdřív do Dessauer Ufer, pak do Neugrabenu a nakonec do Tiefstacku. Zde vězenkyně musely vykonávat těžkou manuální práci, odstraňovat ruiny po bombardování Hamburku, pracovat v továrně na azbest a později na cement, kácet stromy, vyrábět cihly atd. To všechno víme mimo jiné díky Líze, která v 60. letech sepsala důležitou zprávu o roli německého průmyslu během holocaustu a konkrétním vykořisťování lidí.

Začátkem dubna 1945 poslali nacisté židovské ženy z poboček Neuengamme do Bergenu Belsenu, který v tento moment fungoval coby tábor pro umírání. Desítky žen z Líziny skupiny zahynuly na skvrnitý tyfus a tuberkulózu, ale Líza byla silná a tyfus přežila. V červenci se vrátila domů, kde se nejdřív zotavovala v sanatoriu a pak bydlela u strýce v Roztokách. V roce 1947 si vzala vzdáleného bratrance svého prvního manžela, Kralupana Miroslava ze známé židovské místní rodiny Neumannů, který jako jediný přežil. O rok později se jim narodila jediná dcera Jiřina pojmenovaná po své zavražděné tetě. Neumannovi to neměli jednoduché, stát jim sebral obchod s galanterií a obuví. Líza pracovala v petrolejce a později v dýhárně, kde lisovala dřevo. Její manžel se nikdy nezotavil z útrap věznění. Ale Líza Neumannová byla statečná a plná energie. Každý 15. duben se scházela s přítelkyněmi z Hamburku, na výročí jejich osvobození britskou armádou v Belsenu. Zemřela 4. února 1989, krátce před sametovou revolucí.

Lízina zpráva se zachovala v archivu Mezinárodního červeného Kříže a je často citovaná při výstavách nebo publikacích o nucené práci a šoa. Fascinovala mne žena za touto výmluvnou zprávou, a tak jsem ji začala hledat. Díky pomoci Kralupského Zpravodaje a mělnického archiváře Dr. Dalibora Státníka se mi to podařilo. Když myslíme na oběti holocaustu, málokdy si představíme obyčejné lidi jako Líza Weissová-Felixová-Neumannová, ženy, která byla chytrá a odvážná, která chtěla studovat, ale po válce už nemohla, která strávila celý život v malém městě při další manuální práci. Ráda jsem pracovala s jejím důležitým svědectvím, chtěla jsem, aby lidé věděli, kým byla…

Anna Hájková
(Autorka knihy Poslední ghetto, vyšlo 2022 v nakl. Kalich; The Last Ghetto: An Everyday History of Theresienstadt)

Zdroj fotky: Archiv rodiny L. Neumannové