Mám prima kamarádku z dětství, chodily jsme spolu na základku a potom i na střední. Byly jsme tak nějak na jedné vlně, pořád něco podnikaly, rády se smály, karikovaly chování lidí v okolí. K tomu puberta na krku, asi i díky ní jsme mívaly nekontrolovatelné záchvaty smíchu, až nám tekly slzy a bránice a břišní svaly nestíhaly :). Rodiče se nás kolikrát ptali, co v tom pokoji děláme, že se furt tak hlasitě řehtáme :). Mělo to však i svá úskalí… Když nás „to“ chytlo ve škole, zavánělo to malérem.
Jednou nás to málem stálo vyhození za dveře učebny v hodině matiky. Profesorka si sedla na lavici před námi. Koukala na nás shora, přitom vyvalené oči jak tenisáky, hrozně ten svůj předmět „žrala“, byla jím úplně fascinovaná, my už tak ne :). Jak přemýšlela o výkladu, tak si dávala křídu k puse, pořád dokola, zas a znovu, až si pusu tou křídou úplně počmárala… Jedna z nás se začala smát, ale snažila se to držet v sobě. V okamžiku to přenesla na druhou a bylo vymalováno, dusily jsme se obě, úča na nás zírala. Zatím zaujatá svým výkladem, ale my tušily, že už to dlouho nevydržíme… Tak! A je to tu! Všimla si našich cukajících se koutků, její výraz postupně přísněl… Crrr! Zvoní! Uf! Bože, děkujeme za záchranu. Nevím, jak bychom to paní učitelce vysvětlovaly… Látka matiky rozhodně vtipná nebyla – nikdy. Za ten adrenalin a nezapomenutelný zážitek to však stálo… I na smrtelný posteli si na to, Pavli, vzpomenu, a koutky úst se mi zvednou :).
AJ
REDAKCE: tel. č. 
