Fejeton

Jízda „sockou“ je fakt „jízda“ 🙂

Je časné nedělní ráno, auto je v opravě, tak nezbývá než jet „sockou“. Sotva mžourám, ale nemůžu si nevšimnout, co za týpka nastupuje do busu. Upnuté bílé kraťoučké šortky, průhledné tričko – navíc o velikost menší, než by se slušelo. Vlasy odbarvené po vzoru Barbie. Je to muž, žena či něco mezi?! Nevím… Ale za ty „hnáty“ by se ani medvěd nestyděl… No nic. Raději koukám ven a hledám lepší podnět.

Další zastávka. Nasedá banda mladíků po dlouhém tahu, nevím, co dělali v noci, ale spát rozhodně nešli, jeden má zorničky dooost rozšířené… Můžete hádat, kam si sedli, jasně, blízko mě, abych se z jejich přítomnosti mohla „těšit“. Řev jako v ZOO, autobus byl rázem jejich. Do cíle je ještě daleko, tak to bude náročné… Uf, šťastný výstup. Čekám na metro. Stojím na nástupišti, když kolem mě projde muž pozadu?! „Tento způsob nedělního rána zdá se mi poněkud nešťastným,“ řekl by autor Rozmarného léta Vladislav Vančura, kdyby tam byl se mnou :).

Nastupuju do metra, záměrně si vybírám jinou soupravu, než do které jdou všechna ta individua.
Spokojeně usedám na volné sedadlo, metro se rozjíždí. Konečně klid, říkám si. Ale než jsem dokončila myšlenku, můj pohled ulpěl na zemi jen pár metrů opodál… Nablito! Ale jak! Jako kdyby někdo s fakt objemným žaludkem pozřel meloun, guláš, fazole, pár rajčat a paprik navrch, pečlivě to promíchal a nechal si záležet na co nejširším záběru doletu… Fuj! Takže, dobré ráno, milí spolucestující. A dobrou chuť, pokud máte v úmyslu snídat… Nevím, jestli to fakt tak smrdělo, nebo jestli jsem si to vsugerovala, ale na další zastávce měním soupravu, pro jistotu. Moje snídaně byla chutná a ráda bych, aby zůstala tam, kde je :).

Jedeme dál. Na Muzeu přestupuju. Vyběhnu po schodech a koukám, co je na nástupišti za cedule. Aha, metro jezdí jen po jedné koleji na oba směry. Oukej. Taková bojovka, abychom se my, cestující, nenudili. Jedu jen jednu zastávku, v mžiku hlásí: „Hlavní nádraží.“ Chystám se vystoupit, když se vedle mě zhrozí skupinka turistů, kteří se náhle ocitli v Matrixu :). „Cože, Hlavní nádraží?“ „Vždyť jsme z něj před 15 minutami vyjeli a už jsme zase tu?!“ Byli úplně mimo, celkem ve stresu, nebyli ode mě schopni pobrat to, v jakém módu teď metro jezdí, kde mají vystoupit, aby se dostali do požadované stanice… Nechala jsem je tedy svému osudu, vlak na mě nepočká… Holt, v některé dny jsou asi erupce na Slunci nebo co :).

Andrea Jůnová