Když se řekne „DOVOLENÁ“ už jsem v myšlenkách ta tam, v zorničkách mi můžete odezírat hory, skály, moře, lesy, prostě ráj.
Tu krásnou představu ruší jen pár drobností, např. strach z létání, ale jak jinak se dostat třeba na opačný kus zeměkoule? Takže nastoupím na palubu, zezelenám, to už letuška bystří a rychle mě jde „zachránit“: „Jste v pořádku?“ „Jasně, v tom nejlepším,“ podotknu ironicky. Honem si sedám, abych neviděla ten šíleně stísněný prostor s tím obrovským množstvím sedaček. Ruce se mi potí, to čekání na vzlet je nekonečné…
Pozor! Vypadá to, že už jsme všichni! Letušák nervózně prochází palubu a cvaká počítadlem. Adrenalin stoupá, ten můj určitě. Jiná letuška zahájila názornou ukázku použití ochranných prostředků pro případ, že spadneme do moře. Jo, to jsem teď potřebovala slyšet, že se můžeme zřítit do vody. Že bych ještě vystoupila? To bych zkazila dovolenou ostatním, takže nic, sedím a trpím… Stevardka pokračuje, ukazuje dýchací masku a vestu. Je znát, že už to dělala milionkrát, vzali by ji na DAMU… Po její demonstraci je mi ještě hůř. Představuju si, jak v hlubinách moře marně lapám po dechu. No, nevím, zda bych v takové situaci dokázala vše správně zprovoznit a nasadit… Spíš ne. Ale ono je to fuk, když se něco stane, je to konečná… Takže zavírám oči, neposlouchám, snažím se myslet na něco hezkého.
Drc. Letadlo se rozjíždí. Všechny malé děti na palubě začínají brečet… Atmosféra houstne. Mladá žena přede mnou zvrací (někdo je na tom přece jen hůř než já). Letušáci jsou velmi milí a ochotně odnášejí jeden plný sáček za druhým, všímám si trefného potisku na jednom z pytlíků: „Potřebujete si něco odložit?“ Trochu černý humor. Ale povedený :). Že já nevystoupila… Tak teď se děj vůle boží. Letadlo jede čím dál rychleji. Už je to fakt nepříjemný, na pozemní provoz ten stroj fakt není stavěnej, jako když se pštros snaží zaběhnout šedesátku s lehkostí eritrejského atleta.
Uf. Vznesli jsme se a prudce stoupáme. Ruce mám už totálně mokré. Že já (blbá) se dřív koukala na Letecké katastrofy… Uši mi zaléhají, srdce buší. Už jsme v rovnovážné poloze, tak snad dobrý, ovšem než zas budeme klesat k cíli… Během letu si musím, ač nechtěně, přiznat, že je to zároveň krásné. Ty mraky všude kolem, hory a moře tam dole.
Najednou je v kabině hrozná zima. Tak a teď tady zmrzneme! Přestala fungovat vzduchotechnika. Sleduju letušky, zda jsou nervózní či ne, určitě by to věděly jako první… Vypadají klidně, tak snad je to v pořádku.
Ač jsme z Prahy vzlétli za slunce a blankytné oblohy, čím víc se blížíme k místu určení, tím méně je vidět z okna, vlastně není vidět vůbec! Jen šeď. S letadlem to hází, kapitán hlásí, že letíme bouřkou. No, bezva, to jsem taky vždycky chtěla! Žaludek mám jak na vodě, nesnáším pouťové atrakce a tohle mi je velmi připomíná. Paní přede mnou už nemá co zvracet… Můžeme jen věřit v šikovnost a zkušenost pilotů, nic víc.
Pane Bože, děkujeme za ty dary, přistáli jsme, žijeme. Týden u moře před námi! Vybíháme z letadla a těšíme se na zážitky… Počkat, ono prší?! Tady na jihu?! Za tolik peněz?! Zatím ani nechci myslet na to, že za týden zase poletíme zpět… :).
Andrea Jůnová
REDAKCE: tel. č. 
