Volný víkend, příroda volá! Sedět doma by byl hřích, je třeba protáhnout kosti, nadýchat se čerstvého horského vánku. Házím věci do auta: termosku s čajem, svačinu pro případ zavřených občerstvoven, pořádné rukavice a turistické hole, je třeba si srovnat záda…
Jsme na místě, tentokrát v Krušných horách, ty nejsou tak daleko… Vyrážíme směr Cínovec… To ticho! Krajině tu vládne paní zima. Po cestě kluziště, na běžky by to fakt nešlo, ani na „kameňačky“. Po oblevě voda zmrzla v nesouvislé tvary, jsou dobře patrné vzorky podrážek lidí i stopy zvířat. Místy si všímám obřích tlap: “Asi nějaký přerostlý pes?” říkám si… Touláme se s rodinou zasněženou krajinou, slunce nás hladí svými letmými doteky… Míjíme posed. Nikde nikdo, jen my a příroda. Sakra, zase se mi jedna z holí zkrátila, tak to dávám (s nechutí) do pořádku… Vycházíme z lesíku k planině, jen co doměřím, že mám hole stejně vysoké, zvedám oči a vidím… VLKA!
„Koukejte, než uteče…“ „Že to je vlk? Ta stavba těla! Ta velikost.” Stáli jsme v němém úžasu, pozorovali to krásné a mohutné zvíře, na první pohled odlišné od psa, jak kopíruje horizont… Nikdy dříve jsme neměli tu čest, jen v ZOO, a tam byli jaksi zakrslí… Kochali jsme se tím majestátným samotářem, ovšem jen do chvíle, než se na nás šelma začala upřeně dívat.
Trochu jsem znejistěla, říkám manželovi: „Asi nemáme v batohu pepřák, že?“ „Ne.“ Co s ním taky ve dne v lese? „Mám hole, když bude nejhůř…“ „Na, vem si jednu.“ Vlk neztrácel čas, začal větřit. Rozběhl s k nám… „Ne, to ne…“ „Musíme se dostat na posed.“ Couváme, monitorujeme, jak daleko od nás je. Adrenalin stoupá, už to není hezký zážitek. Máme ho tak na 40 metrů.
Chráníme dceru, ustupujeme k posedu. Ale pořád jsme ve střehu a připraveni odrazit případný útok… Uf, jsme u žebříku. Lezeme nahoru. „Je zamčený!“ Tak sedíme aspoň na nejvyšších špriclích… Krve by se ve mně nedořezal. Prosím toho tam nahoře, ať nedojde ke střetu, bylo by to kdo z koho a ty tesáky si umím představit až moc reálně. Na druhou stranu bychom mu nechtěli ublížit, je to přece jenom víc jeho domov než náš…
Sedíme na žebříku a čekáme, rozhlížíme se, posloucháme… Po 10 minutách lezeme dolů, když nepřišel do teď, tak snad už vůbec. Dali jsme se na ústup směr auto a domů, bylo po náladě, už by to nebyla procházka s poklidným rozjímáním :).
Tak snad příště, třeba o jarňákách, pepřák raději s sebou ;).
Pár rad na závěr pro rande s vlkem: Neutíkat, vypadali byste jako kořist, a stejně byste neutekli (vlk běží 60 km v hodině, kdo z vás to dokáže? :)) Nedívat se mu do očí, šelma to považuje za hrozbu. Neotáčet se k němu zády, snažit se neupadnout (byla by to výzva k útoku), snažit se být větší – bundu nad hlavu, nebo turistické hole… Zastrašit ho hřmotným křikem, sněhovou koulí. A pokud možno nepropadnout totální panice… 😉
A pro další zvědavé:
Ne, fakt to nebyl pes, přísahám.
A ne, opravdu nemám fotku, tak nějak jsem měla jiné starosti. Jsem holka z vesnice, mám zdravý selský rozum :).
Andrea Jůnová
REDAKCE: tel. č. 
