30. března nás ve věku 96 let opustil Čestný občan města Ing. Josef Stupka. Historik, učitel, spisovatel a kronikář. Autor 12 publikací o Kralupech.
Pana Stupku jsem znal jako všichni ostatní – především prostřednictvím jeho knih, které jsou nedílnou součástí knihoven asi všech obyvatel Kralup. Měl jsem však to štěstí znát ho i osobně. Poslední roky se sice stranil veřejnosti, ale o to větší radost jsem měl, když mě letos v lednu přijal a já ho mohl navštívit. Původně to mělo být krátké setkání na půl hodiny, ale nakonec z toho byly hodiny dvě. Čas vyplněný poutavým vyprávěním, vzpomínáním a laskavým humorem, který si držel do poslední chvíle. Na moji otázku, zda by něco potřeboval, s úsměvem odpověděl: „už jen minci.“ A vzápětí dodal: „pod jazyk, pro převozníka.“
Pan Stupka část dětství strávil v Praze, ale nakonec se s matkou vrátil zpět do rodných Kralup, kde získali podnájem v domě, v němž kdysi bydlel jeho dědeček Čeněk Bednář – jeden z prvních kralupských strážníků. Toto místo v Bořivojově ulici se mu nakonec stalo domovem až do konce života.
Pod vlivem svých učitelů z žákovských let se v mládí rozhodl pro dráhu učitele, avšak toto jeho předsevzetí vzalo zasvé, neboť podmínkou pro studium byla hra na housle, které neměl, jelikož pocházel ze skromných poměrů. V roce 1942 šel tedy studovat Vyšší školu elektrotechnickou v Praze. Jako kluk miloval film a vše kolem kinematografie, a protože byl výborným studentem, volný čas mohl trávit coby praktikant promítače v kralupském kině. Tehdy ještě netušil, že se jednou kvůli normalizaci, která mu znemožní docenturu, do stejného kina vrátí jako promítač.
Za války, po uzavření škol, nuceně nastoupil do Luftschutzwache, kde jako člen protipožární ochrany, pomáhal s odstraňováním sutin z rozbombardovaného města nebo střežením nevybuchlých bomb. Nálet na Kralupy prožil ve sklepení sladovny pivovaru, kam se nyní z části nastěhuje nové muzeum. Instituce, kterou před 30 lety spoluzakládal.
Část mládí strávil také v Děčíně, kam rodiče přesídlili kvůli jeho studiím. Z této doby pochází také historka, která nejlépe dokresluje jeho kultivovaný smysl pro humor. Tehdy byl při psaní písemné práce neprávem nařčen z podvádění. Dle profesora vše opsal od svého souseda, který však patřil k nejslabším žákům, o čemž všichni dobře věděli, krom onoho učitele. Noblesní odplata následovala záhy. Když se profesor při další hodině spletl a napsal na tabuli chybu, jediný, kdo si toho všiml, byl mladý Stupka. Místo, aby učitele sám upozornil na mylný údaj, zašeptal správné znění onomu slabému studentovi, který s radostí profesora nahlas opravil. Celá třída se pak náramně bavila.
On sám se nakonec také stal pedagogem. Po vystudování ČVUT učil na průmyslové škole elektrotechnické, dále na Střední průmyslové škole spojové techniky i na Fakultě elektrotechniky při UK. Po roce 1968 však skončil u dělnických profesí.
O panu Stupkovi se často hovoří, jako o amatérském historikovi. Přiznám se, že toto označení v souvislosti s ním nemám rád. To slovo „amatérský“ v sobě nese punc nekvalifikovanosti, nepoctivosti a povrchnosti. A někým takovým pan Stupka rozhodně nebyl. Historii svého rodného města měl v malíčku a se zaujetím a vřelostí o ní dokázal vyprávět nejen na stránkách svých knih. Stačilo se jen zeptat. Byl živoucí kronikou našeho města a bylo snadné se s ním zapovídat.
Při mé další návštěvě bylo znát, že pan Stupka již stojí v pomyslném přístavu. Bylo to pár dní před jeho smrtí. Už mě nepoznal a jen pronesl: „tak vysoký věk bych nikomu nepřál.“ Přát mu brzké uzdravení se v daný okamžik nehodilo. A tak jsem se rozloučil úsměvem za nás za všechny… Zašátral jsem v kapse a vylovil pětikorunu. Vím, že to bylo málo, ale víc jsem u sebe neměl. Šťastnou plavbu! Snad se s Vámi převozník nezapovídal a dovezl Vás na ten správný břeh.
J. Bartovanec Havlík
REDAKCE: tel. č. 
