Knih o holocaustu bylo napsáno nespočet, při jejich četbě člověka mrazí a derou se mu slzy do očí… Kdo však peklo trýznění neprožil na vlastní kůži, nepochopí zcela… Svědectví přeživších by nikdy neměla upadnout v zapomnění, jedním z nich je vyprávění pana Krause z Kralup, který prošel koncentračním táborem v Terezíně…
Medailonek:
Luboš Jan Kraus (*4. 2. 1943), rodilý Kralupan, kterému se díky tatínkovi podařilo uniknout ze spárů nacistů v Terezíně. Těší se ze svých dětí a vnoučat. Se svou paní žije v Teplicích.
Pane Krausi, v kolikátém roce jste se narodil a kde jste v Kralupech žil?
Narodil jsem se 4. 2. 1943 v Olších 815, kde babička s dědečkem postavili dům, tam jsem byl doma. Maminka se pak vdala za tatínka Krause ze Žižkova. Já jsem byl jejich druhé dítě. Když přišla válka, museli jít rodiče do Terezína, já jsem tam byl také, ale v Kinderheimu (dětském domově), kde se o mě starala Ráchel, Ráša, cizí 13letá dívka, která šla do 1. transportu.
Tatínek tam pracoval u dopravy, jezdil s dvoukolákem. Od ostatních vězněných se dozvěděl, že 29. 12. 1944 údajně pojede poslední transport do Osvětimi, že zbývá ještě jeden vagon volný a tam dají děti. Řekl mi, ať večer, až bude tma, sejdu k vodě, tam byla taková zamrzlá vrátka/průlez do ravelinu (samostatná, trojúhelníková nebo pětiúhelníková pevnůstka v hradebním příkopu, která mezi bastiony, kurtinami a krytou cestou tvoří tzv. střední obrannou linii). Čekal tam na mě, vzal mě na ramena, celé noci se mnou šel, zastavili jsme se až u Šídů, kteří tenkrát bydleli na kraji Kralup v Zeměchách. (Za první republiky jsme byli bohatí, měli jsme auto s řidičem, ten řidič byl pan Šída). U této rodiny jsem byl schovaný, v kozím chlívku v seně, v jeho horním patře. Tatínek se schoval někde jinde, kdyby jednoho z nás našli, aby ten druhý měl šanci přežít. Takto jsme byli schovaní zhruba do náletu na Kralupy (22. 3. 1945). Poté přišel jeden 5letý klučina ze sousedství s neskutečným nápadem, že řekneme, že můj dům dostal zásah, tím pádem jsem oficiální bezdomovec a můžu chodit venku mezi ostatními kluky. Po válce mi jeden kluk povídá: “Kdybych to byl věděl, že jsi tady schovanej, tak bych to Němcům prásknul, dostal bych za to kolo!” Já mu za to nic neudělal…
Čím vším si vaše rodina za války prošla?
Z naší rodiny jsem přežil jen já a tatínek. Tatínek byl také schovaný v Zeměchách, ale neřekl kde, nevěděl to pro jistotu nikdo… Ani pan Šída. S tatínkem jsem se setkal po Pražském povstání…
Jsem hrozně rád, že jsem to přežil, podruhé jsem se narodil.
Po válce to pro nás také nebylo jednoduché, někteří lidé Židy stále neměli v lásce, tak tatínek rozhodl, že odejdeme do Ústí n. L., kde měl pobočku, ta pobočka běží dodnes…
Kolikátý rok se psal, když jste odcházeli z Kralup?
Z Kralup jsme odcházeli ve 47./48. roce, to už jsem mluvil česky, když jsem začal chodit do první třídy (do té doby jidiš).
A potom jste odešli ještě do Teplic, kde žijete i nyní?
Ano, tam měl tatínek vilu, donedávna jsem v ní (i s mými dětmi) bydlel, nyní žiji v domě u syna, také v Teplicích.
Po jak dlouhé době jste se nyní podíval do Kralup?
Měli jsme tu hrob, naposledy jsem tu byl, když jsem ho rušil, asi 20 let zpět. Hrozně rád se do Kralup vracím, cítím se Kralupákem. Jsem pyšný na to, že se mé rodné město rozrůstá do takové krásy.
Jak vnímáte dnešní Kralupy?
Jsou nádherné, krásně upravené, v Teplicích to takto nemáme, tam je třeba vedle krásné dřívější architektury umístěn supermoderní dům, který se tam vůbec nehodí, v Kralupech to je v souladu. Moc se mi líbí radnice, jak sem zapadá. Zaujal mě i Švejk před úřadem. Vůbec vše s městem spojené prožívám.
Jak jste se podílel na místním Kameni zmizelých?
Na židovské obci Teplice jsme dělali akci pro Terezín, jejíž výsledkem bylo právě položení Kamene zmizelých tady v Kralupech. V Teplicích se těmito kameny zabýváme dlouho a asi i nejvíc. Tam žila spousta lidí, kteří přišli za holocaustu o život, všichni by si zasloužili pamětní kámen. Zatím jich je v Teplicích umístěných okolo 20.
A moje spojitost s položením kamene v Kralupech? Náš předseda (Židovské obce v Teplicích) pan Michael Lichtenstein mi říkal, že jede do Kralup, tak jsem řekl: “Jedu taky!” A když pak Michael mluvil u cihličky v Přemyslově, tak zmínil, že je hrozně rád, že je tu také místní přeživší. Byl tam i správce terezínského areálu, který mi tvrdil, že jsem v Terezíně rozhodně nebyl, to by přece on musel vědět. Že je to ode mě nedůstojné, že se k tomu vůbec hlásím. Vyšetřovatelka z Pražské židovské obce to nechala prověřit a potvrdila, že jsem tam skutečně v prosinci daného roku byl, poté jsem byl pohřešován v Kinderheimu, důkazem toho je speciální důchod, který na to konto dostávám, není to horentní suma, ale jsem rád, že je to tím jaksi uznané/zpečetěné. Správce Terezína se mi následně omluvil…
Máte ještě v Kralupech nějakého známého/příbuzného?
Mám tady vzdálenou sestřenici, její manžel si sice nepřeje, abychom se vídali, ale ona si z toho nic nedělá…
Doteď si pamatuji jména na zvoncích v místě rodiště – u parku na rohu hřiště. Mám v plánu se s bývalými kamarády ještě vidět. Některé ulice jsou pro mě pořád vzpomínkové…
Děkuji za rozhovor.
Andrea Jůnová
REDAKCE: tel. č. 
