To si takhle jedeme s manželem na cykloprojížďku, krajina ubíhá, kilometry naskakují, svaly sílí, fyzička roste…
Jak se tak vracíme zpět k domovu, s desítkami kilometrů v nohou a žhnoucím sluncem nad hlavou, dostane jeden z nás nápad přibrzdit u velkého marketu, abychom doplnili cukry něčím studeným. Blížíme se k hlavnímu vchodu, manžel jede první, těsně před vstupem zastavuje, i já se chystám přistát, dobržďuju, chci sundat nohu ze šlapky… A… Rána. Já na zemi, kolo taky, manžel kouká, já koukám, s námi dalších 10 přihlížejících. Byla zrovna nákupní špička. Když trapas, tak pořádnej :).
Ležíme si s kolem na asfaltu, kolem nevyžádané publikum. Chci vstát. Nejde to. Nemůžu setřást kolo. Nechápu…. Mezitím jsem začala blokovat i automobilovou dopravu… Rudá jsem byla až ke kotníkům, hanbou i vzteky. Lidé se ptali, jestli nechci pomoct… Tkanička nešla ze šlapky vymotat! Mysleli si: „Nametená a ještě jezdí na kole…“ Houby nametená! Sundala jsem honem botu a v ponožkách odcupitala do ústraní, kde jsem tu zpropadenou tkaničku mohla bez dozoru rozmotat…
Celková bilance víkendového výletu – modřiny, oděrky a historka pro pobavení (ne)přátel. Od té doby si tkaničky raději zastrkávám do bot, jen tak pro sichr, člověk nikdy neví…
Andrea Jůnová
REDAKCE: tel. č. 
