Budu sportovat každý den.
Nebudu žrát sladký.
Budu jíst jen zdravě.
Nebudu pít tolik kafe…
Poznáváte se taky v některým? Já už z nich jaksi „vyrostla“… Nikdy jsem totiž žádné nedodržela, nebo spíš nevydržela. Nemám ráda, když MUSÍM a NESMÍM.
Když něco nesmím, o to větší chuť mám to udělat. A když něco musím, tak s velkou nevolí…
1. ledna: Hned po ránu na mě mluví kávovar, takovým zvonivým hláskem říká: „Dej si, uvařím ti to nejlepší kafíčko. Přesně tak, jak to máš ráda.“ Vedle na stole si bezostyšně a zcela provokativně voní cukroví a mrká na mě: „Ochutnej, neváhej, jsem ještě lepší než včera, tak voňavé a křehké…“ Ne! Musím odvrátit pozornost jinam! Koukám na stromek, kde se pomaličku na nitce otáčí čokoládové figurky, jako by se předváděly, která je největší a nejlepší… Tak to jsem si moc nepomohla, lákadlo, kam se podíváš…
Zároveň se dostavují první výčitky, že jsem ještě nebyla běhat, venku mlha, zima, že by psa nevyhnal, natož sebe a ve sváteční den…
Začínám být nervózní, hladina kofeinu v krvi klesla pod únosné minimum… Na ovoce, natož zeleninu, vůbec, ale vůbec, nemám chuť! I abstinenční příznaky se začínají hlásit o slovo, potřebuju cukr!
Zrovna v období hojnosti budu sušit hubu, blbej nápad, takové sebemrskačství na ntou. Mám to vůbec zapotřebí? Komu tím prospěju? Co?
Hele, za týden je taky den. Navíc už bude po lákadlech. I když, žijem jenom jednou, kašlu na to…
Andrea Jůnová
Další fejetony.
Ocenění fejetonů.
Více o autorce.
REDAKCE: tel. č. 
