Georges Kars, narozený Jiří Karpeles, psaný též Jiri, nebo Georg (*2. května 1880, Kralupy nad Vltavou – †5. února 1945, Ženeva) byl malíř krajin a aktů světového významu.
Georges Kars pocházel ze židovské rodiny kralupského obchodníka s obilím Viléma Karpelese, rovněž majitele prvního parního mlýna v č. p. 7, kde také přišel na svět.
Karpelesovi měli kromě Jiřího ještě starší dceru Elsu a mladšího syna Hanuše. Otec vkládal do Jiřího velké naděje a předpokládal, že převezme rodinný podnik a bude pokračovat v mlynářském řemesle. Malý Jiřík však od mládí vykazoval umělecké sklony. Kromě výtvarného nadání oplýval i talentem hudebním.
Rozhodujícím impulzem pro něj bylo setkání s malířem Karlem Svobodou Suchdolským, u kterého si otec objednal podobiznu jeho sestry. Sledování malíře při práci zanechalo v Jiřím hluboký dojem a zformovalo jeho tužbu stát se umělcem. Otec ovšem nechtěl o synově přání ani slyšet. Byl to praktický podnikatel, pro kterého malířství nebylo řemeslo na uživení. Teprve po naléhání manželky a přímluvě známého mecenáše a rodinného přítele Alexandra Brandejse ze Suchdola, v jehož rodině se rozvinul talent Mikoláše Aleše, a u Karse viděl nadání, otec přesile podlehl. Přestal synovi bránit v cestě, dokonce mu zařídil domácího učitele kreslení.
V roce 1894 nastoupil mladý Kars do německého gymnázia v Praze, kam pravidelně dojížděl vlakem. Při studiu na něj působily i tamější návštěvy malířských výstav a obchody s uměleckými předměty. Po úspěšném dokončení gymnázia v roce 1898 se jeho otec smířil s tím, že z Jiřího obchodník s moukou nebude a souhlasil, aby nastoupil svá umělecká studia v Mnichově. Kars se tam v roce 1899 zapsal ke studiu dějin umění, což byla podmínka jeho otce – dosud nevěřícího v synův talent. Mladý Kars se však nedal odradit a pokusil se zároveň i o přijetí do malířské školy mnichovské akademie. Tam byl po předložení svých prací nejdříve přijat do kreslířské přípravky, aby byl v roce 1903 přesunut do třídy proslulého profesora Franze von Stucka určené jen vybraným talentům. Na studiích se poprvé setkal s rozmáhajícím se impresionismem a secesí, získal tam i některé vzácné přátele – např. Julese Pascina, významného malíře později usazeného taktéž v Paříži.
V Mnichově Kars pobýval do roku 1905. V letech 1906 a 1907 procestoval Iberský poloostrov, toto místo si zamiloval, studoval díla Velázquezova a Goyova a setkal se s Juanem Grisem /José Victoriano González-Pérez, známější jako Juan Gris, byl španělský malíř a sochař. Většinu života strávil ve Francii. Jeho dílo je úzce spjato s kubismem/.
Roku 1906 si Karpelesovi nechali své židovské jméno úředně změnit na křesťansky lépe znějící Kars, své židovství nikdy moc nezdůrazňovali, naopak se (jako většina Židů v českých zemích) hlásili k německé menšině, a tak mladý Kars dostával především německou výchovu v německy mluvících školách.
V roce 1908 nastává výrazná změna v jeho osobním životě, v bouřlivém uměleckém prostředí francouzské metropole se oženil s jihlavskou rodačkou Norbertou Braunovou (později uváděnou jako Nora nebo Berta Kars). Za svědka mu šla zcela zásadní postava tehdejší umělecké avantgardy – básník Guillaume Apollinaire. Mladí manželé se začali podílet na pestrém životě pařížského Montmartru a vstupovali do styku se stále větším okruhem význačných osobností. Jejich finanční zázemí jim umožnilo hostit a získávat mnoho přátel z řad umělců (např. Paul Klee, Marc Chagall, Guillaume Apollinaire, Max Jacob, Maurice Utrillo, Juan Gris a další) a rozebírat s nimi nové nastupující formy umění.
Kars se následně přidal k mezinárodnímu uskupení umělců tvořících pod názvem École de Paris, které se vytvořilo kolem Pabla Picassa. V roce 1909 se stal členem Salon d’Automne a roku 1913 členem Salonu des Indépendants.
První světovou válku strávil v rakousko-uherské uniformě
Malířova slibná kariéra byla přerušena válečnými roky. Kars jako příslušník nepřátelského státu musel opustit Francii a vrátit se zpět do Čech, kde nastoupil do rakouské armády. Zbytek války prožil na haličské a ukrajinské frontě. Bojů se naštěstí přímo neúčastnil, sloužil u štábu jako zapisovatel. Z válečného prostředí pro sebe vytěžil sérii kreseb vojáků a místních venkovanů /tyto náčrtníky jsou dnes uloženy v jeho pozůstalosti ve velvarském muzeu/.
Následující roky vystavoval v řadě světových metropolí. Například v Ženevě, Vídni, Amsterdamu, Londýně, Barceloně nebo i v Chicagu či Japonsku.
V roce 1933 si koupil dům v Tossa de Mar nedaleko Barcelony, kde strávil tři roky. V roce 1937 byl jmenován rytířem Čestné legie. Přes svoji lásku k Paříži a Španělsku na své rodiště nezapomněl, styky s rodným městem nikdy nepřerušil, jezdil za rodiči a kamarády do Kralup, zasílal do Prahy obrazy k výstavám. Také podporoval Krajinské vlastivědné muzeum (uvažoval, že by muzeu/městu věnoval část své tvorby). Do záměru však vstoupily další dramatické dějinné události.
Situace v Evropě se zhoršovala, v Německu byla jeho díla pro židovský původ vyřazována ze sbírek a galerií a označována za zvrhlé umění, donutila Karse k návratu zpět do Čech, kde doufal v nalezení nové malířské inspirace a v ochranu před nastupujícím fašismem. Předehrou k tomu měla být jeho retrospektiva v pražském Mánesu. Tato výstava se stala v roce 1937 velkou uměleckou i společenskou událostí, jejíhož zahájení se zúčastnil i prezident Edvard Beneš.
Pronásledování fašisty bohužel pokračovalo. Kars musel opustit ateliér na Vinohradech, kde zanechal veškerá díla, ta zkonfiskovali Němci a částečně rozprodali. V roce 1938 namaloval tragické panorama Prahy, nad nímž se vznáší Kristus jako předzvěst let utrpení, hanby a poroby. V roce 1939 utekl do Lyonu a roku 1942 odešel za svou sestrou do exilu ve Švýcarsku – žili nedaleko Curychu.
Po válečném obratu, kdy spojenci postupně osvobodili Evropu od fašistického Německa, opustil Kars na konci ledna 1945 Curych a vydal se zpět do osvobozené Francie. 5. února 1945 při zastávce v Ženevě spáchal těžko pochopitelnou sebevraždu skokem z okna hotelu. Je pravděpodobné, a většina malířových životopisců se na tom shoduje, že umělcovu citlivou duši zničily informace o německém antisemitismu a vyvraždění milionů židovských obyvatel. Byl rovněž deprimován dopadem holocaustu na svoji rodinu a přátele, spousta jeho známých se nedožila konce války. Ač se mohlo zdát, že jeho sebevražda byla ukvapená, vzpomeňme na pogromy po ukončení první světové války páchané na Židech… Snad i deprese a nervové vyčerpání z těchto úvah ho nakonec dohnaly k tak zoufalému činu.
Další přitěžující okolností mohla být jiná žena… Karsova praneteř Ruth Werflová, poslední žijící příbuzná, předala Muzeu Georgese Karse malířovu melancholicky depresivně laděnou báseň o nenaplněné lásce tížící jeho duši, napsanou těsně před odjezdem do Francie. Rozuzlení této spekulace se pravděpodobně nikdy nedozvíme…
Posledním umělcovým přáním bylo spočinout ve své vlasti vedle svých rodičů. Jeho ženě se po mnoha peripetiích podařilo v roce 1949 nechat manželovy ostatky převézt do Čech a uložit je do rodinné hrobky na Novém židovském hřbitově v Praze na Vinohradech.
George Kars ještě za života vyslovil druhé přání, aby jeho díla byla věnována jeho rodnému městu k trvalému vystavování, to se však Noře Karsové v pohnuté poúnorové době 1948 nepodařilo splnit.
Karsův odkaz
Kars byl člověk neobyčejně jemný a plachý. Dovedl však být i ironický, neměl rád zbytečné debaty o umění. Nejšťastnější byl v ateliéru před svým malířským stojanem.
Měl osobitý syntetizující rukopis, který vycházel z kubismu a fauvismu… V jeho díle se nese pevná linie – od prvních až do posledních obrazů. Byl kreslíř subtilní a čistý, měl cit pro proporce a zacházel s barvou neobyčejně kultivovaně. V jeho obrazech se ozývají reminiscence na lidový folklor jeho rodné vlasti a současně pařížská zjemnělost. Maloval portréty, zátiší, krajiny z jižní Francie a ze Španělska, opěvoval krásu i smyslnost žen, zachycoval prchavý půvab baletních scén. Maloval herce a artisty, děti i výjevy z kaváren.
Podobiznu své ženy Nory vytvořil ve svém šťastném životním období, kdy dosáhl proslulosti a Evropa nebyla ještě zkalena válečnými konflikty. Na rozdíl od portrétů vytvořených na zakázku namaloval Kars toto plátno čistě z osobních důvodů. Jak prozrazují obrazy opřené v pozadí, svoji ženu zachytil v intimním prostředí jejich bytu či ateliéru. Současně však portrétovaná důstojně vystavuje na odiv své ošacení, luxusní toaletu do večerní společnosti, a díky tomu i společenské postavení obou manželů. Kars v obraze předvádí v nejlepší formě svůj smyslový lyrismus a příznačnou schopnost podat námět bez prvoplánové líbivosti oproštěný od zbytečně rušivých detailů.
Maloval s nevšední citlivostí a krásným vztahem k člověku. Zanechal po sobě dílo plné krásy s lidskostí a proslavil tak jméno nejen své a i rodné vlasti v zahraničí.
Osud Karsových děl
Sbírka jeho děl i obrazů jeho francouzských přátel (Picasso, Utrillo, Pascin, Valodonová, Chagall, Derain a dalších), které do té doby nashromáždil, byla nacisty po obsazení Čech zkonfiskována a předána k rozprodeji obchodníkům s uměním. Jednalo se zhruba o 300 obrazů. Většina děl francouzských umělců byla prodána, pouze o Karsovy obrazy jakožto židovského umělce, nebyl v této době zájem, a tak zůstaly v Praze ve skladu z velké části zachovány. Po válce byly úředně obstaveny jako sporný židovský majetek a umístěny u národního správce, který měl o obrazy pečovat, než se najde jejich oprávněný majitel. Když se po válce začala paní Nora o sbírku znovu zajímat, zjistilo se, že národní správce stihnul emigrovat a obrazy beze stopy zmizely. Paní Kars se tak vrátila zpět do Francie bez obrazů, ale s pokynem, že pokud budou obrazy nalezeny, nechť jsou věnovány městu Kralupy nad Vltavou, jak si přál její manžel. Bednu s obrazy se nakonec podařilo vypátrat a byly předány městu Kralupy. To už se ale psal rok 1949 a místním komunistům nebylo příliš po chuti se v celé věci nějakého židovského malíře angažovat. Obrazy proto skončily v depozitáři Okresního vlastivědného muzea na zámku v Nelahozevsi. V 50. letech pak vznikla ve Velvarech v budově radnice tzv. Okresní galerie kralupského okresu, kde byla všechna díla konečně vystavena. Se zrušením kralupského okresu však přešlo kralupské okresní muzeum ve Velvarech pod okres Kladno. Kralupy tak ztratily jakoukoliv možnost se sbírkou nakládat a ta nakonec přešla z Kladna zpět do Velvar. Po revoluci v 90. letech se sice město Kralupy nad Vltavou pokusilo získat sbírku zpět do svého vlastnictví, ale protože veškerá dokumentace (včetně pokynu paní Karsové) byla poztrácena, vyšla tato snaha naprázdno. Dnes je pozůstalost této sbírky Georgese Karse vystavována v Městském muzeu ve Velvarech a město Kralupy nad Vltavou si může tato díla alespoň zapůjčovat.
Na malou ukázku obrazů (tří) tohoto významného kralupského rodáka je možné přijít se podívat i do kralupského muzea.
Pocta malíři
Když v roce 2016 začalo město připravovat přestavbu jedné z částí parního mlýna rodiny Karsů na bytový dům, vznikla zároveň i myšlenka vybudovat v přízemí galerii a muzeum Georgese Karse. Malíř by se tak i se svými díly vrátil tam, kde se narodil a splnilo by se tak i jeho celoživotní přání. V přízemí bytového domu byl proto odkoupen společností Montako s. r. o. prostor o velikosti 230 m2, kde byla v roce 2021 zahájena výstavba galerie. Kolaudace prostor muzea proběhla v roce 2024 a v současné době probíhá instalace umělcových děl. Předpokládané otevření je plánováno na rok 2025 k 80. výročí úmrtí tohoto významného malíře.
Na místě rodného mlýna byl v roce 2020 odhalen i umělcův památník od sochaře Stefana Milkova, který financovala společnost Montako s. r. o. Ing. Petra Závodského, který je sběratelem Karsových děl (cca 30).
Mezi dvěma bývalými budovami Karsova mlýna, které jsou dnes přestavěny na budovu Technoparku a bytového domu, vzniklo rovněž nové náměstí nesoucí jméno tohoto významného rodáka.
Osobu G. Karse připomíná i pamětní deska v předsálí konferenčního sálu Technoparku.
Připravila Andrea Jůnová
Připomínka pražské výstavy
Výstava École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž je k vidění do 2. března 2025 ve Valdštejnské jízdárně Národní galerie Praha.
Řekne-li se „čeští umělci v meziválečné Francii“, každému se dnes vybaví především jména František Kupka, Josef Šíma, Jindřich Štyrský a Toyen. Řeklo-li se totéž uměnímilovnému Pařížanovi dvacátých let, vybavil si v prvé řadě jména Georges Kars, Othon Coubine a François Zdenek nebo François Maurice Eberl. Právě oni se dokázali nejvíce prosadit na pařížské meziválečné umělecké scéně, jejich díla se objevovala v prestižních galeriích a na stránkách výtvarných časopisů. Byli součástí kosmopolitního uskupení umělců usazených především na Montmartru a Montparnassu, označovaného jako pařížská škola.
Projekt se proto pokusí zmapovat Karsovu, Kubínovu a Eberlovu pozici v pařížském uměleckém provozu a připomenout jejich účast na výtvarných salonech a kolektivních výstavách.
Kralupské muzeum zapůjčilo na výstavu některé z exponátů.
Obrazy pro expozici zapůjčil Petr Závodský ze své soukromé sbírky, pod obrazy však jeho jméno nehledejte, je tam uvedeno „od města Kralupy“.
Zdroje:
https://karsgallery.cz/zivotopis-g-karse
https://www.idnes.cz/kultura/vytvarne-umeni/malir-georges-kars-ve-vystavni-sini-manes.A171030_155758_vytvarne-umeni_jb
Muzeum Kralupy
Wikipedia
Kralupy TV
https://goout.net/cs/ecole-de-paris-umelci-z-cech-a-mezivalecna-pariz/szxyhkx/
REDAKCE: tel. č. 
