Kralupy nad Vltavou – René Kujan (1974) je člověk, který se v roce 2007 podruhé narodil. Po těžké autonehodě se ocitl na dně propasti. Lékařské prognózy zněly fatálně: Už nikdy nebudete běhat! V tomto osudovém kontrastu došlo k mobilizaci touhy, vůle i odhodlání. René dnes svými odvážnými běžeckými projekty pomáhá lidem, kteří se z temné jámy tragédie sice také vydrápali, ale již se nedokázali postavit zpět na vlastní nohy, jako to dokázal on! Dar druhé šance popisuje běžec, ultramaratonec, držitel několika světových prvenství a hlavně člověk s velkým srdcem ve své knižní prvotině „Běhej, dokud můžeš“.
Když jsem dočetl tvou knihu, její obsah duši i tělu připomněl, jak mě chybí běhání. Není nic jednoduššího, než to napravit…
Tak, tak. I ten název knihy je takový vybízející a nabádající. A vlastně taky trochu dvojsmyslný. Běhat by se mělo, dokud můžeme. Dnešnímu člověku pohyb výrazně chybí a já se bojím, že se blíží doba, kdy třeba lidé budou chtít běhat, ale už nebudou moct. Jednak naše populace neustále stárne – a co si budeme povídat, v nižším věku se s běháním začíná trochu lépe (i když znám případy, kdy to i po osmdesátce dopadlo dobře) a jednak za chvíli budeme vším tím pokrokem tak zdegenerovaní, že i pro důchodové dávky si budeme posílat raději roboty (smích). Ten druhý smysl je ještě o něco jasnější: Když už se jednou rozeběhneš, už nepřestávej. Běhej, dokud můžeš! Někdy bude něco utíkat před tebou a někdy ty před něčím, ale vždycky to bude mnohem větší zábava, než se třeba před něčím nebo za něčím plazit.
Dotkl ses technologie. Je to i ústřední téma devátého galavečera Sportovců, který moderuješ. Jaký k ní máš vztah, jak ji využíváš?
K technologii mám takový ambivalentní vztah. Navíc to mám dost ve vlnách. Člověk je z ní zpočátku hodně nadšený, je to pecka vědět třeba, kolik milisekund stráví tvoje chodidlo na zemi, než se zase odrazí nebo jakou máš vertikální oscilaci. Máš pak z toho počítač plný grafů a najednou zjišťuješ, že víc sedíš za počítačem, než běháš. Pak Ti dojde, že je to asi chyba, protože tebe baví běhat a ne někde vysedávat. Takže se na to zase vykašleš. Ale po nějaké době si říkáš, že by bylo zajímavé porovnat ty výsledky tenkrát a teď… a už jsi v tom zase. Pravda je taková, že jako lidstvo máme dostupné techniky a technologie jako nikdy předtím. A také se historicky nejméně hýbeme. Konečný závěr ať si udělá každý sám…
To, co jsi uvedl, přímo souvisí s tím, že sám sebe nepovažuješ za sportovce.
Když se řekne „sport”, nic moc mi to neříká. Vybaví se mi takoví ti pantátové u piva, co remcají nad nějakým fotbalem nebo hokejem. Případně nejrůznější aférky s dopingem, simulováním, napadáním rozhodčích… Nemám rád sport. Mám rád pohyb. Myslím si, že pohyb je to, co všichni potřebujeme a co nás na tom všem vlastně baví. A pohyb je také nezbytnou a nutnou součástí našich životů. Ve sportu je důležité to, kdo proběhne cílem jako první. U pohybu jde především o tu radost. A kdo ví, možná ten, co doběhl někde uprostřed pole, musel v konečném důsledku makat třeba víc než vítěz, protože má jen jednu nohu a všechno to odfrčel o berlích… Nikomu svůj pohled na věc nevnucuju, takhle mě to naučil život a nemůžu úplně posuzovat to, co zase naučil někoho jiného.
V tvé osobě našla anketa Sportovec Kralup velkou oporu i s filozofickým zakotvením. Neboť v Kralupákově jedenácteru jsou uvedeny právě ty myšlenky, které by měly “krotit” vyhrocené soutěžení. Jde hlavně o radost ze své záliby, její sdílení, inspiraci, empatii, respekt, fér přístup k sobě, spoluhráčům i soupeřům…
Jak se říká u nás: No tak určitě! Právě tím je mi anketa i celý večer tak sympatický. Na sportovních kolbištích jsou oceňovaní ti první, ti, co byli nejrychlejší, nasbírali nejvíc bodů, dali nejvíc gólů. My se v ten večer ale můžeme zaměřit i na výkony nebo i celé sporty, které nestojí v záři reflektorů, ale do kterých také někdo dal hodně ze sebe sama. Prostě oslavit sporty a sportovce s přihlédnutím právě k tomu pohybu. 🙂 Přiznávám, že jsem taky z rodu snílků, a tak si i na tom svém běhání cením víc, když se mi podaří někoho inspirovat, přimět třeba k pohybu nebo vlít novou krev do žil, když ten dotyčný je třeba upoutaný na vozík, než abych za každou cenu musel být první v cíli.
A tady mě to táhne tematicky zpět ke tvé knize. S jakou vizí jsi jí psal a jak je přijímána?
Ta vize byla jednoznačná – podělit se o svůj příběh a pro někoho být odstrašujícím příkladem, pro někoho motivací, inspirací. Odstrašujícím příkladem v tom smyslu, že většina dopravních nehod je zbytečná a dá se jim s rozumem snadno předejít. A tou inspirací, že třeba právě pohyb může být odpovědí nebo cestou k hledání odpovědí na mnoho našich otázek. Pár lidí už mi psalo nebo volalo, že jim třeba mé řádky v něčem pomohly, nakoply je k nějaké vlastní aktivitě. Po dvou měsících od vydání šel do oběhu dotisk knihy, takže sám za sebe můžu mluvit o spokojenosti.
V knize nehodu a věci, které následovaly, popisuješ velmi podrobně. Jednotlivé části tvého příběhu zažilo s určitými variacemi již mnoho lidí, však s rozdílným vyústěním, co se týče přístupu, přijetí stavu, nesmíření se i rozdílné dávky štěstí. Asi s trochou nadsázky černě na bílém zmiňuješ, že tvé druhé životní zrození bylo pro tebe určitým způsobem požehnání.
Je to až trochu mrazivě děsivé, když si uvědomíme, že kvůli kdejaké exotické chřipce, na kterou zemřelo v celém světě pár lidí, jsme schopni reagovat s až hysterickou důsledností, ale to, že nám na silnicích umírá mnohonásobně více lidí, nás nechává klidnými, na to si zvykneme… Můj prožitek s autonehodou mě vyhodil z kolejí – a já si po letech uvědomuji, že jsem za to vlastně vděčný. Kdybych v jednom malém jihočeském lese málem nezemřel, byl bych dnes úplně jiným člověkem. Asi bych tolik neběhal (ono tě to docela motivuje, když ti doktoři řeknou, že už si nikdy nezaběháš), dělal bych v jiném oboru, nedosáhl na Islandu několika světových prvenství, nenapsal knihu… a konec konců bych ani nemoderoval Sportovce Kralup.
A René, kudy tudy do Kralup vedly stopy tvé? Jak se ti žije v městě nad Vltavou, přijalo tě, přijal jsi ho ty, jsi tu doma?
Do Kralup mě zavál uragán lásky. 🙂 Má milá má v Kralupech kořeny a já jsem se k ní nakonec přesadil a taky zakořenil. Teď už jsem tu doma i s celou rozrůstající se rodinou. Mám tu i pár přátel, známých, takže si myslím, že si vzájemně nevadíme. 🙂 A společně s „městem“ občas něco podnikneme i v tom běžeckém smyslu slova – Vánoční maraton, podporu vozíčkářů. Určitě bych byl radši, kdyby bylo ve městě méně průmyslu a více přírody, která k mému znepokojení stále ubývá (kácení v Lutovníku, pořezy načerno na Hostibejku…). To je ale asi problém celé naší země. Takže možná k tomu běhání pro vozíčkáře přiberu ještě sázení stromů. 🙂
…tak slibuji, že až půjdeš sázet, půjdu s tebou. Je mi sympatický rozměr tvých činů s přesahem k laskavosti, kamarádství, solidaritě. Když zrekapituluješ své charitativní projekty, s jakou bilancí se potkáš?
Super! Tak už na ty stromy budeme dva! V charitě jde samozřejmě také o peníze, i když to není žádná komerce. Třeba pomůcky pro vozíčkáře ti taky nikdo nedá zadarmo. A oproti našim “běžným” jsou ty vozíčkářské mnohonásobně dražší. Do prvního projektu – oběhu Islandu – jsem šel s tím, že bych rád Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha vyběhal 30.000 korun. Povedlo se přes 150.000 tady v Čechách a pěkných pár tisíc pro islandské vozíčkáře. Loni se mi třeba podařilo společně s ČSOB vyběhat pro Českou asociaci paraplegiků dost přes 600.000 korun. Nicméně ani peníze nejsou všechno a já si to uvědomuji. Pro mě bylo obrovskou odměnou, když jsem po dokončení jednoho z islandských projektů mohl navštívit jedno z rehabilitačních center, kam “moje” peníze šly. Z těch lidí bylo jasně cítit, že je sice fajn, že budou třeba moci rehabilitovat s novými pomůckami, ale že mnohem důležitější pro ně je, že na ně někdo myslel, že si uvědomuje, jak složité to kolikrát mají.
Jak s vědomím zázraku daru života, který si člověk uvědomí ve chvíli, kdy ho téměř ztratí, vypadá všední den Reného Kujana?
Vlastně úplně všedně. Je v něm místo na rodinu, je v něm místo na běhání. Prostě každý den jen ty důležité věci, ty nedůležité můžou počkat.
A jsi na sebe nějak speciálně opatrný, co se týče třeba momentálních módních životních (bio) přístupů? Nebo to tvé běhání snese i hamburgery s tatarkou a savojáky s bramborovým salátem? Z jakých ingrediencí je utkána ta tvá až skoro výstřední vytrvalost?
No tak určitě! Snažím se jíst zdravě, hodně ovoce, zeleniny. Někdy i nějaké to maso. Nejlepší je samozřejmě všechno domácí. To je přeci to opravdové “bio”, ne? Jen s tou mrkví se nám to loni nepovedlo – byla velikosti víčka od fixky. Jinak tělo v zápřahu má tu úžasnou vlastnost, že si řekne, co je mu třeba. Někdy si dá salát. Někdy mi řekne, že potřebuje pět cheeseburgerů. Snažím se s ním moc nehádat a vycházet s ním dobře. Jo a tatarka je moje oblíbená ingredience do salátů i cheeseburgerů.
Přeci jen, René, nebudeme končit lukulskými hody, tak tedy zpátky na trať! Jaké nové běžecké poťouchlosti chystáš?
Je nás teď v rodině zase o jednoho víc, takže se budu držet trochu více u rodinného krbu, běhat se bude v Čechách. A o co časově kratší projekt bude, o to bude náročnější. Ještě neprozradím přesné kontury týdenní akce, která proběhne v září, jen naznačím, že tentokrát nepůjde jen o zdolávání více než maratonu denně, ale i o další fyzickou a hlavně psychickou zátěž. Můžete se těšit na pořádné maso!
A jako takový “lehčí” trénink si v březnu dáme s dalším kralupským běžcem Martinem Pagáčem víkendovou akci Z Drážďan ke kyvadlu. Drážďany – Praha, cca 200 kilometrů. Už tato akce je věnována Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha, kdy společnými silami zašleme na účet našich sportovních přátel na vozíku 10 korun za každý kilometr. Pokud nás budete chtít podpořit, nejjednodušší je to na stránkách www.spojenci.cz. Moc díky a běhu zdar!
rozhovor vedl: Jindřich Kohm
Invalid Displayed Gallery
foto: archiv R. Kujana
REDAKCE: tel. č. 
