Velvary – Rádi bychom vás informovali, že v úterý 14. března bude ve Velvarech, v někdejší Panské hospodě na náměstí Krále Vladislava 10., otevřena Galerie Tomáše Vosolsobě.
Slavnostní otevření a zároveň první vernisáž v nové galerii, která sídlí na stejném místě, kde malíř Vosolsobě (1937 – 2011) žil a tvořil, začíná v 18 hodin.
„Obraz či kresba jsou pro mne předměty, sestavené z klidu a ze spěchu, z rozčilování, pocitu křehkosti, z chuti k výbojnosti a z jakéhosi mírně sentimentálního pocitu, který člověk zažívá při lenošení v písku na slunci. Z toho, jak vypadá krajina pozorovaná s kopce, moře na pobřeží, skály ve vodě, hezké slečny a méně hezcí páni, stejné plakáty nalepené vedle sebe, města, auta, vlaky, silnice, množství lidí, výkladní skříně naplněné tím samým zbožím, knihovny plné knih, staré mapy, a z toho, jak mnoho jiných věc se jeví, nebo jen ze zlomku toho, vzniká obraz.
Dělám-li obraz, nemyslím skoro vůbec na tyto věci, držím se hlavně jednoduchého kompozičního systému. Starám se o to, jak vypadá barva vedle jiné, jak jemné rozdíly při slévání a pronikání spodních vrstev vznikají, jak ztvárnit a zpracovat povrchovou strukturu, kdy musím linii nakreslit a kdy je vytvářena dvěma barvami, které se dotýkají.“ – Tomáš Vosolsobě, říjen 1984.
Tomáš Vosolsobě
Tomáš Vosolsobě, představitel české abstraktní malby 2. poloviny 20. století, se narodil 7. března 1937 v Praze-Střešovicích do rodiny bankovních úředníků, ve které bylo umění vždy považováno za přirozenou součást života. Hlavním impulsem k výtvarnému směřování a následnému studiu na škole uměleckého směru se pro Tomáše Vosolsobě stal výtvarný kroužek akad. mal. Jana Fořta, který na základní škole navštěvoval. Dochované dětské kresby zachycují uhříněveskou cihelnu, kde spolu s rodiči vyrůstal, neboť se jeho otec stal jejím ředitelem, a především technické věci – auta a stroje, kola a kolečka, které ho, jak sám později zmiňoval, fascinovala. V roce 1952 složil zkoušky na Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze, proslulou školu později známou pod názvem Vývarná škola sídlící na pražském Hollarově náměstí.
Přirozeným vyústěním se stalo studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Po počáteční nespokojenosti s charakterem výuky zakotvil v ateliéru prof. Karla Součka, člena umělecké Skupiny 42, výjimečně tolerantního k individuálním přístupům v tvorbě. V době studií na Akademii měl možnost se setkat s později známými osobnostmi české a v některých případech i mezinárodní výtvarné scény – Janem Koblasou, Jiřím Valentou, Alešem Veselým, Zdeňkem Beranem, Zbyškem Sionem a jinými. Zásadní význam pro něho měla stať výtvarného kritika a teoretika Jiřího Padrty Umění nezobrazující a neobjektivní, jeho počátky a vývoj otištěná v časopisu Výtvarné umění v roce 1957. V reakci na tento článek vzniklý během teoretikova studijního pobytu v Paříži Vosolsobě Padrtu osobně vyhledal a opakovaně se k němu vracel diskutovat o výtvarné teorii ale i konzultovat vlastní tvorbu. O pár let později, 4. června roku 1964, Jiří Padrta zahájil první samostatnou výstavu Tomáše Vosolsobě v Klubu výtvarných umělců Mánes s podtitulem Symetrie, kvaše a kresby 1961/62.
Po 50. letech charakteristických pro české umění vynucenou izolací a protěžováním socialistického realismu se československá kulturní scéna v 60. letech otevřela novým podnětům přicházejícím ze zahraničí a nastupující generace byla zasažena problémy abstrakce. Ačkoli se v té době formovala řada uměleckých skupin, Tomáš Vosolsobě se k žádné z nich programově nepřihlásil a potvrdil svou pozici umělce-solitéra. S dobovými uměleckými proudy se vyrovnával po svém a hledal vlastní výtvarné směřování. Začátek jeho tvorby byl spojen s pojmy informel a abstraktní exprese. Jeho umělecký výraz byl však značně odlišný od těžké a temné informelní klasiky okruhu Konfrontací, informel jako bezprostřední záznam vnitřních stavů mu byl vzdálený. Určující pro něho bylo nejen vrstvení barevné hmoty, ale i hra, otisk a symetrie. Již na počátku studií začal pracovat se surrealistickou hříčkou mající počátek již u Victora Huga a začal vytvářet zrcadlové otisky tušové kresby podle vertikální osy. V jeho tvorbě zaujaly privilegovaný charakter a problém symetrie v nich obsažený oslovil Tomáše Vosolsobě doživotně a stal se hlavním organizačním článkem jeho tvorby. Symetrie souvisela rovněž s barokní architekturou, která výrazně formovala české prostředí a kterou Tomáš Vosolsobě sám označil za svůj inspirační zdroj.
Metodu dekalku – obtisku – dále rozpracovával a postupně přešel od takřka miniaturních ornamentů k formátům středních rozměrů působících až monumentálně. Do jeho experimentů s litím a stříkáním barvy na papír se promítly prvky taschismu, vlepování etiket a figur z hracích karet na počátku 60. let vypovídá o jeho zaujetí pop-artem. Svými pracemi se hlásil i k české figurativní grotesce. V tušových figurálních kresbách a malbách z přelomu 50. – 60. let, které inklinují k art brut Jeana Debuffeta, nacházíme prvky hry, humorné i absurdní příběhy, v nichž se objevují slečny, ale i psi. Od roku 1964 pracoval ve své tvorbě rovněž s dřevěnou podkladovou deskou a do svých akronexových a kvašových maleb zasahoval konkrétními předměty – papíry, novinovými útržky, mincemi, poštovními známkami a kovovými či dřevěnými destičkami, které měly charakter výtvarných kompozičních prvků ve vrstvě barevné hmoty a tím strukturovaly obrazovou plochu.
Pracím již od počátku nedával popisné názvy, ale v úzké návaznosti na jejich abstraktní obsah je označoval číselnými symboly-kódy, ze kterých v počátku můžeme vyčíst techniku, rok a pořadové číslo v roce vytvoření. Vyloučil tak možnost zavádějícího názvu a interpretaci ponechal zcela na divákovi, kterého nezatěžoval osobními významy.
Studia završil čestným rokem u Karla Součka (1962/63) a poté působil jako svobodný umělec, člen Svazu československých výtvarných umělců. Zúčastnil se zásadních konfrontací mladých umělců v rámci skupinových výstav – Výstavy mladých 65 ve výstavní síni Ústředí umělecké lidové výroby (ÚLUV) v Praze na Národní třídě (1965), o rok později Výstavy mladých v Brně pořádané u příležitosti IX. mezinárodního kongresu výtvarných kritiků (AICA) a roku 1967 výstavy Nová jména v Galerii Václava Špály v Praze. Roku 1966 vydalo Státní nakladatelství dětské knihy publikace Tomáše Vosolsobě Umění gotické a Umění renesance, které rovněž ilustroval.
Neopomenutelnou součástí jeho naturelu se stalo sběratelství, v němž se odrážela jeho celoživotní systematičnost a pečlivost. Sbíral dle svých slov „to, co je krásné“ – poštovní známky, mince, ale třeba i kaktusy. Jeho filatelistická vášeň ho nejprve přivedla do Poštovního muzea jako badatele a od přátelství, která navázal s jeho spolupracovníky, se odvíjela i další vlastní spolupráce s muzeem. V souvislosti se světovou poštovní výstavou Praga 1968 vypracoval výtvarné řešení filatelistické výstavy v kapitulní síni bývalého kláštera sv. Gabriela v Praze na Smíchově, zpracovával i menší zakázky, např. restaurování rámů obrazů s portréty dědičných poštmistrů. Na pozvání své filatelistické korespondenční partnerky, Agnes Barmettler, odjel v září roku 1967 do Curychu, kde potkal svou budoucí ženu Ritu Schianchi. O dva roky později, 18. července 1969 se oženil. Oba manželé se posléze usadili v Československu, v Uhříněvsi.
Své nejbližší přátele nenašel mezi výtvarníky, ale jak již bylo řečeno v oblasti filatelie a také filmu. Ve filmové tvorbě se i osobně angažoval. Kromě plakátové tvorby – z jeho ruky pochází např. plakát pro film Nikolaje Korabova Tabák z roku 1963 – vypracoval i námět, scénář a režii dokumentárního filmu Hovory o krajině v produkci Krátkého filmu Praha z roku 1969. Za kameru se postavil jeho blízký přítel, nyní v Paříži působící kameraman, Jozef Ort-Šnep. Film představil dobové malíře, v jejichž tvorbě se objevuje motiv krajiny – Vojtěcha Sedláčka, Jana Baucha, Františka Grosse, Zdeňka Sklenáře a Jiřího Johna. O rok později (1970) se scénářem a režií podílel na vzniku dokumentárního filmu Vladimíra Preclíka sochy. I přes řadu těchto dílčích činností však pro něho byla volná tvorba neustále těžištěm jeho práce.
Zlom nastal na počátku 70. let, kdy se vzhledem k sociálnímu, politickému a kulturnímu vývoji v Československu po vpádu ruských vojsk roku 1968, vlastní nemožnosti vystavovat a s tím spojené tíživé finanční situaci byl nucen jako malíř téměř odmlčet. Jako externí spolupracovník Společnosti pro reklamu, marketing a výstavnictví Rapid pracoval na grafických návrzích reklamních materiálů, podílel se i na prodeji produktů, které společnost nabízela. Restauroval umělecké předměty pro sběratele Přemysla Nováka. Záchytným bodem se mu stalo především Poštovní muzeum v Praze, plynule navázal na spolupráci z roku 1968 a jako amatérský fotograf začal vypomáhat s fotodokumentací. Nejintenzivnější spolupráce s muzeem probíhala v letech 1977 až 1979, kdy byl pověřen fotodokumentací sbírkových předmětů a poštovního provozu. Vrcholem spolupráce se stalo portrétování výtvarných umělců a rytců podílejících se na tvorbě poštovních známek, v němž se naplno uplatnil jeho umělecký cit pro světlo a kompozici. Fotoaparátem zachytil celkem čtrnáct umělců v jejich ateliérech nebo ryteckých dílnách, mezi jinými Karla Svolinského, Františka Grosse, Zdeňka Sklenáře, Josefa Lieslera, Kamila Lhotáka, Bedřicha Housu, Miloše Ondráčka či Jiřího Švengsbíra. Ve sbírkách Poštovního muzea se zachovalo přes 500 jeho bromostříbrných fotografií formátu 30×40 cm a 17×24 cm.
Tristní všeobecná situace v Československu a neutěšená osobní situace (nemožnost vystavovat, pocity ztracené energie, inspirace a vnitřní potřeby tvořit, pocit všeobecného zmaru) eskalovaly do psychických problémů umělce, jejichž jediným řešením se nabízel odchod do Švýcarska. Roku 1982 se Tomáš Vosolsobě spolu se ženou Ritou usadili v Schliern bei Köniz v bernském kantonu. Změna prostředí situaci dramaticky změnila a přinesla to nejdůležitější – získání možnosti opět svobodně tvořit. Ve své tvorbě navázal na uměleckou polohu lyrické abstrakce svých dřívějších prací, vrátil se k otiskům a osové souměrnosti ze 60. let. Symetrie pro něho i nadále byla výchozím konstruktivním prvkem. Prioritní postavení ovšem nabyla barva a kolorit prací se projasnil.
Ještě téhož roku se účastnil skupinové výstavy v Galerii Farel v Aigle (1982) a následující rok výstavy v rámci týdne umění v Köniz (5. Kunstwoche Köniz, 1983). První jeho samostatná výstava po odchodu do Švýcarska se uskutečnila v roce 1984 v Galerii Le Grenier v Habstetten-Bolligen a doprovázel ji výstavní katalog. Následovaly další samostatné výstavy (Könizer Galerie, Köniz, 1984; Galerie Krause, Pfäffikon, 1985; Galleria del Mosaico, Chiasso, 1985) pojaté jako výběr z jeho pražské tvorby, doplněný o díla vzniklá ve Švýcarsku. Na výstavách se podílel i organizačně. Techniku kvaše začal kombinovat s akrylem, až dospěl k nelomeným akrylovým barvám, zejména červené a zelené, na pavatexových deskách. Barvy oprostil od jakékoli imprese a ponechal jim čistou barevnou znakovost, pracoval s jejich kontrasty. V roce 1986 se spolu se ženou přestěhoval do Curychu. Pravidelně navštěvoval Itálii a Španělsko. Barevnost jižních letovisek se promítla i do jeho děl, nabídla nové podněty a obohatila výtvarný projev.
Konvolut výstav konaných se Švýcarsku doplňovaly přehlídky jeho děl v Itálii (Saletta Albertina, Novara, 1986) a v Německu (Holbeinhaus, Augsburg, 1986; Galerie Palais Walderdorff, Trier, 1988). Od konce 80. let scelil obrazovou stavbu do větších kompaktních ploch, zvětšil rozměry, malbou přecházel až na rám obrazu. Používal akrylové barvy signálních čistých tónů (červená, zelená, žlutá, modrá) na pavatexové desce. Vystupňoval barevnou intenzitu a u jasného a zářivého koloritu zůstal až do svého posledního obrazu.
Od roku 1992 již opět navštěvoval Českou republiku. První výstava prací Tomáše Vosolsobě v České republice po jeho odchodu do Švýcarska se uskutečnila roku 1993 v Poštovním muzeu v Praze. Vytvořil k ní vlastní návrhy příležitostného poštovního razítka a přítisku na propagační dopisnici Poštovního muzea. Ve středočeském Rakovníku si pronajal byt, který mu poskytoval zázemí během častých pobytů v Čechách a zároveň prostor pro díla, která na výstavy ze Švýcarska přivážel. Následovaly další retrospektivně pojaté výstavy, osobně se podílel na jejich organizaci a celkové koncepci výstavních projektů. Pod názvem Tomáš Vosolsobě, výběr z tvorby prezentovala jeho tvorbu Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou (1995) a Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě (1996). Na počátky jeho umělecké dráhy se zaměřila výstava Černé kresby Tomáše Vosolsobě v Rabasově galerii Rakovník roku 1999.
Roku 2000 se oba manželé přestěhovali do České republiky natrvalo a usadili se ve Velvarech, v památkově chráněné budově bývalé Panské hospody. Tomáš Vosolsobě se věnoval především uspořádávání svého díla, hledal možnosti, kde vystavovat. Jeho poslední obraz nese dataci 2005. Účastnil se skupinové výstavy Kolorismus v českém výtvarném umění v Galerii výtvarného umění v Litoměřicích (2000). Průřez tvorbou Tomáše Vosolsobě byl k vidění v Galerii výtvarného umění v Chebu (2001–2002), v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích (2002) a v Galerii výtvarného umění v Ostravě (2002). Stal se členem Unie výtvarných umělců České republiky a Středočeského sdružení výtvarníků, jehož členských výstav se každoročně účastnil. Jeho tvorba byla k vidění na skupinových výstavách spolužáků z Výtvarné školy (ročník 1956) pod názvem Napříč časem, na výstavě České umění XX. Století / 1940–1970 v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou (2006) či na mezinárodních přehlídkách výtvarného umění Intersalon AJV (Asociace jihočeských výtvarníků) v Písku v letech 2009 a 2011. Na jeho práce z konce padesátých a počátku šedesátých let obrátila pozornost výstavou z roku 2006 Rabasova galerie v Rakovníku a samostatné výstavy Tomáše Vosolsobě následovaly v řadě dalších regionálních muzeí a galerií. Zemřel po delší nemoci 10. ledna 2011 ve věku 73 let, krátce poté, co pomáhal vybírat materiál pro svou výstavu fotografické tvorby pro Poštovní muzeum z let 1975 až 1979. Výstava s názvem Pošta očima Tomáše Vosolsobě se uskutečnila posmrtně v roce 2012 a ve stejném roce vyšla i platná poštovní známka s motivem Tomáše Vosolsobě.
Jméno Tomáš Vosolsobě nepatří mezi notoricky známá jména českého umění. Skutečnost, že se nedostal do povědomí široké vrstvy veřejnosti, nesouvisí s kvalitou jeho díla, ale s jeho povahou a s ní spojeném postavení umělce-solitéra, osamělého běžce. Tomáš Vosolsobě neměl v povaze se nabízet, neměl ani touhu vcházet ve známost mezi větší množství lidí. Přesto však nezůstal stranou dobovým uměleckým proudům, naopak, jak je vidět na šíři jeho tvorby, se vyrovnával s aktuálními výtvarnými otázkami. Zároveň si však po celou dobu své tvorby uchoval výjimečný osobní přístup a invenci. Typickým znakem jeho tvorby je metoda obtisku, kterou rozvíjel své celoživotní téma kompozičního principu vertikální symetrie. Tento konstruktivní prvkek vnášející do obrazu řád a jistý rytmus, stabilitu i napětí, tvoří nejosobnější rys tvorby Tomáše Vosolsobě.
autor: Veronika Kotoučová, kurátorka sbírky Tomáše Vosolsobě
REDAKCE: tel. č. 
